Perzekuce 1945
Tomáš Staněk
Podtitul: Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu až srpnu 1945. Studie se v rámci tématu věnuje výhradně projevům revoluční „spravedlnosti“ vůči Němcům a první fázi neorganizovaného odsunu/vyhnání Sudetských Němců.
Přidat komentář
Etnocida Českých Němců (neboli to, čemu ignoranti říkají „odsun“) mě vždycky zajímala. Takže když jsem si ji vybrala jako téma referátu na hospodářské dějiny, šla jsem se poohlédnout do universitní knihovny, co by se k tématu našlo, a „Perzekuce“ se zdála nejinformativnější.
Četla se velmi, velmi těžce a – ačkoli není rozsáhlá – také zdlouhavě. Autorovo podání je poněkud suché, založené na úředních dokumentech (vyhlášky, zákony, policejní hlášení atd.), výjimečně i na důkazech archeologických (exhumace obětí). Název ostatně vypovídá sám za sebe: kdyby autorovi záleželo na čtenářské přitažlivosti, určitě by vybral alespoň nějaký poetický podtitul. :)
Chybělo mi oživení svědectvími, citáty z pamětí a podobně. Postrádala jsem analytický pohled „zdola“, tedy na životy (nebo možná spíš smrti) konkrétních lidí a na jejich prožitky. Staněk jen tu a tam nabízí stručné zprávy konkrétnějšího rázu, jako že Češi kdesi přibili na prkno a pak umučili německou učitelku z mateřinky. Podrobnosti jsem musela dohledávat jinde. Materiálu naštěstí existuje dost, takže třeba o „Sudetských Lidicích“ v Ústí – včetně slavného shození kočárku do Labe i s dítětem – lze najít řadu článků.
Na druhou stranu je „Perzekuce“ jednoznačně základní práce k tématu – vyvraždění či vyhnání Českých (a Říšských) Němců a případně dalších etnik (Maďarů, Chorvatů) z českých zemí. Poskytuje dobrý přehled o dokumentech a o hlavních krveprolitích, třeba brněnském pochodu smrti nebo postoloprtském masakru. Také je to starší práce a autorovi patří uznání za to, že se předmětu vůbec po Sametové revoluci začal věnovat, nepochybně jako jeden z prvních badatelů.
Mimochodem moc příjemné pocity ve mně kniha nevyvolala. Popravdě mi často bylo dost zle, třeba při představě vražd německých farářů nebo mučení a popravě celého profesorského sboru jednoho gymnasia –, ale to samozřejmě nelze vyčítat autorovi. Měla by to být doporučená četba pro každého Čecha. Ráda bych viděla, kdo by opakoval „dobře jim tak“, až by si přečetl o hlavičce německého miminka rozmlácené pažbou střelné zbraně na kaši.