Pěšky do nebe
Dušan Dušek

Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově. Kompoziční gesto je jednoduché, střídají se deníkové záznamy z rekonstrukce domu a vzpomínky vypravěče, jistěže silně autobiografického, na důležité i epizodní etapy v životech nejbližších předků, kam až zrak a paměť dohlédne. Jsou aristotelsky dodrženy všechny tři jednoty, místa: záhorská vesnice, času: celé jedno století, i děje: vše se točí právě kolem rekonstrukce jednoho domu, jeho historie, obyvatel i současného stavu. To podstatné se odehrává s postavami, žijícími i v čase již zvěčnělými, svéráznými figurami, z nichž každá v sobě na dně nese minimálně jednu perličku. Hrabalovskou perličku. Můžeme se s nimi živelně smát, protože nám připomínají nás samotné. V hanbě i cti, radosti i smutku. A tehdy můžeme i plakat. Všechno lidské je na Záhoří dovoleno.... celý text
Přidat komentář


Toto je pre mňa úplný vrchol Dušekovej tvorby. Mám rád tie prašné cesty a zabudnuté zvyky, ktoré ponúka. Čítal som ju už niekoľkokrát a viem, že ešte budem.


První setkání s tímto autorem. Jako by vyprávěl o tom, co se zrovna děje vedle u sousedů a jako důležité postavy využil lidi z ulice.
Autorovy další knížky
1987 | ![]() |
1988 | ![]() |
1995 | ![]() |
1993 | ![]() |
2012 | ![]() |
"V spomienkach je slnečno. A bezvetrie." Rozprávanie nielen o obnovení domu, ale aj o starých spomienkach na ľudí, miesta a veci, ktorých už niet. Pri čítaní o tabatierke, som si spomenula na klobúk starého otca, pri zmienke o muchách na mucholapku v kuchyni druhej starej mamy. Každý má spomienky, ktoré sa kedy-tedy vynoria zo zabudnutia.