Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415336/bmid_pesky-mezi-buddhisty-a-komunisty-b2K-415336.png
4
2372
2372
„Svět z televize je někde tam venku. Jen si pro něj někdy musíš dojít pěšky.” To je motto excentrického poutníka Ladislava Zibury, který se tentokrát vydal zdolat Himálaj a probádat údolí čínských a nepálských řek. Ať už zrovna trpí výškovou nemocí, zachraňuje lidský život nebo je zatýkán čínskou policií, vše komentuje s humorem. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma a vloni o tom napsal svou první knihu. Teď se nechal přemluvit a napsal další.... celý text
Přidat komentář
Super, je v tom jeho vyprávění kouzlo. Díky knihám pana Zibury nepřestávám věřit v lidskost.
Přečetla jsem jen první čast - putování po Nepálu... Vadí mi, že v knize nejsou žadné fotky (obrazky mi pripadaji nevkusné a o ničem), a tak nemám moc ponětí, o cem pan Zibura vlastně píše.... :-( Nevim, jestli knihu doctu....., ale vim, že si od nej prectu Prazdniny v Česku - protoze si budu umet jakž takž představit, o čem to autor asi tak píše.....a tim s knihami od pana Zibury končím....(tedy alespoň do té doby, dokud nebudou jejich součástí fotky.....)
Částečně cestopis a částečně lehká groteska. Knížku jsem četla, když autor nebyl ještě tolik známý a hodně se mi líbila. Po pár měsících ale nastal nějaký boom s různými interview a propagacemi a když jsem si přečetla část další knihy, tak už mi přišla trochu podobná této.
Posloucháno jako audiokniha. Celá cesta je popsána s neskutečným nadhledem a humorem. Opět: kudy zrovna prochází a často i kam míří, neví dost často ani autor, natož čtenář. Klasický cestopis v tom tedy nehledejte. Ale o atmosféře a nátuře místních se toho naopak dozvíte opravdu hodně. A jako bonus se i dobře pobavíte.
U audioknihy ale přeci jen mám jednu výtku. Bylo tam příliš hudebních přechodů a různých jinglů. Místy to dost rušilo.
Zibura mě dostává svým smyslem pro ironii. Funkční a hrozně zábavnou ironii. Blízký je mi i jeho styl, chodit tam, „kde se nechodí“, nechodit tam, „kde se chodí“. Asi jediný problém jeho knih je, že se z nich zdá, že je to vlastně brnkačka, i když nečtete zrovna o příjemných věcech. Ale jo, přiznávám, že změnil můj pohled na chození. A jeho knihy mě baví.
Ráda poznávám lidi skrz knihy, které čtou. Moje kamarádka miluje cestopisy. Já je v podstatě nečtu. V knihovně mám tři. Četla jsem jeden. Hlavně proto, že tam jezdili kluci na motorkách.
Když mi do ruky vrazila do ruky knihu Pěšky mezi budhisty a komunisty, s nadšeným TO SI PŘEČTI, usoudila jsem, že je načase zkusit něco novýho. A tak si Prázdniny v Evropě, s tvrdě vydobytým podpisem po besedě v Pardubicích, smutně setřely slzu a dál pokračovaly v čekání na svou chvíli.
Líbilo se mi to. Málokdy jsem se při čtení nezasmála. I když některé cestovatelské útrapy bych asi úplně zažít nechtěla. Taky jsem se dozvěděla, spoustu nových informací. Konečně vím, kde se nalézá taková Annapurna. S tou se totiž téměř denně setkávám při sledování rodinné komedie. Můj syn totiž Vaška, v podání Tomáše Holého, naprosto zbožňuje.
Jenom mi to čtení úplně neutíkalo, což není chybou knihy, ale mojí. Jsem zkrátka člověk románový. První knižní setkání s Láďou Ziburou tedy rozhodně hodnotím kladně – 4*/5*
Už léta na mně Zibura vykukoval z knihkupectví, ale nikdy jsem se do něj nepustila. Až teď. A teda paráda, to jsem vůbec nečekala. Vtipné, poutavé a o to víc zajímavé, že je to vše autentické. Vlastně mu i šíleně závidím tu odvahu a všechny zážitky. Těším se na další knihy.
Druhá knížka tohoto autora a i ta se mi moc líbila. Do Gruzie plánuji vyrazit, do Číny ne, tato oblast mě neláká, ale četlo se to parádně. Mrzí mne jen absence více fotek.
Další skvělý cestopis mladého Ladislava Zibury o jeho putování - tentokrát napříč Nepálem a Čínou, 1500 km pěšky mezi buddhisty a komunisty, bez mapy a znalosti místního jazyka, zato s humorem a neochvějnou vírou v lidstvo. Moc příjemné čtení, pobavila jsem se a něco nového i dozvěděla.
"Kdo čte příliš knih, ten si škodí." (strýček Mao)
"Kdo spát, nic nevidět." (šerpa Bantawa)
Můj první Zibura. Pokud člověk očekává klasický cestopis se spoustou informací o památkách, historii a geografii dané země, bude rozhodně zklamaný. Ani žádná cesta se podle této knihy nedá naplánovat. Pokud ale nebudete nic očekávat a necháte se prostě jen unášet proudem vyprávění, budete nadšeni Ladislavovou originalitou přístupu k cestování i psaní o něm. Zibura nezapře svou žurnalistickou průpravu, píše skvěle, vtipně, má smysl pro detaily, rozvíjí úvahy a nebojí se dělat si legraci sám ze sebe. Jeho nadhled a lehkost, se kterou při cestování zvládá všechny problémy, jsou fascinující. Ač cestuji moc ráda, na cestu ve stylu Ládi Zibury zřejmě nikdy nevyrazím; ale číst si o všech radostech a strastech cestování bez pořádného vybavení, přípravy, plánování či znalosti místního jazyka budu vždycky ráda.
"Vybavení je pro mě ale přesto při výběru ubytování důležité. Snažím se volit taková místa, která absencí všeho odradí ostatní turisty."
"Zdá se, že všechny kultury, které známe z knih a dokumentů, někde na světě opravdu existují. A nejsou tam jen pro televizní štáby. Může se za nimi vypravit úplně každý z nás. Pravděpodobně nás tamější lidé přijmou rádi, protože jsme pro ně úplně stejně zajímaví jako oni pro nás."
Můj první cestopis a určitě ne poslední. Kniha je napsaná dobře, občas tu najdete i vtip, kterému se zasmějete. Nepál mě bavil moc, Čína už tolik ne. Obdivuju autora, že takto dokáže cestovat, i když jsem nečekala, že bude autor popisovat hlavně život domorodců. Nakonec musím vyzdvihnout ilustrace, do kterých jsem se úplně zamilovala!
Tato kniha mi přišla mnohem slabší než ta o Arménii a Gruzii - o Číně jsme se nedozvěděli prakticky nic, jelikož Ladislav pořád jen bloudil kolem jedné silnice.
Princ ládík je prostě borec. Od začátku do konce je to skvěle a vtipně napsané a člověk si jen představuje jak by se sám zachoval v situacích, které Láďa zažil, a že jich opravdu nebylo málo.
Kniha mě pobavila. Zasmála jsem se, něco nového jsem se dozvěděla, prostě odpočinkové čtení. Obdivuju Láďu, že se pouští na cesty sám. To bych nedala. A dostal mě ten konec, jak krásnou máme zemi.
Stále víc přicházím Ladislavu Ziburovi na chuť - není to jen výborný vypravěč a vtipálek, ale také křehký muž (v tom nejlepším slova smyslu), který dokáže vystihnout a srozumitelně popsat okamžiky, které přesahují "tady a teď" jeho putování. Ladislav Zibura nepíše čistokrevné životopisy; zdá se mi, že mnohem spíš píše cestopisy po krajině cestovatelovy duše. Pokud jste jen trochu vnímaví, můžete cestovat s ním.
Velice zajímavé povídání ve stylu "on the road". Vtipné a velmi lidské. S inteligentními filosofickými postřehy. Cítím velký obdiv nad takovým fyzickým výkonem; a samozřejmě velkou odvahou pustit se na takovou pěší tůru. Jako malou výhradu mám pouze občasnou autorovu sebestřednost.
Skvělá kniha na léto, pro ty komu stačí cestovat jen v představách. O zábavné popisy cest, myšlenek a situací není nouze. Velké plus za mě mají i ilustrace, které dodávají knize na zajímavosti.
Pohodovka
Knihu jsem si chtěl přečíst již dříve, ale v období stresu, karantény atd. je tato kniha ještě o to výraznější, krásně se u ní člověk odreaguje. Líbilo se mi vyvážení popisů, přímých řečí, vtipů, za mě ideální cestopis!
Vřele doporučuji!
Štítky knihy
buddhismus Čína humor cestopisné příběhy cestování cestopisy Nepál české cestopisy pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Audiokniha načtena autorem.
Na svých služebních cestách poslouchám cestovatelské příběhy Ládíka Zibury a vždy je den hned hezčí. Vyprávění o všem co normální člověk nemá kde zažít a tak může alespon snít. Zůstávám fanda Ládíka a čekám na jeho další dobrodružnou výpravu.