Pět let na Sumatře
Pavel Durdík
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/146572/pet-let-na-sumatre-146572.jpg
4
3
3
Podtitul: Vypravování vojenského lékaře. Kniha českého lékaře, který část života prožil na exotické Sumatře.
Přidat komentář
Miluju tyto knihy. Takových není nikdy dost, myslím. Ke koupi této o jejím autorovi jsem tehdy, přiznávám ke své hanbě, nic nevěděl mne zlákala fotografie strany 357: https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/683291277 Macek! Kniha je skvělá po všech stránkách připojím ještě zvlášť výpisek o Češích , ale radost a poučení v ní najde každý, ať etnolog, historik, lékař či přírodozpytec. Zde alespoň pár výpisků přírodovědných, jeden o Mackovi, druhý o krokodýlech.
Dr. Durdík choval doma nějakou dobu outloně, a toto píše, když se rozhodl pustit jej zpátky do džungle: Když jsem vstal k odchodu, pohledl jsem naposledy na strom, na jehož větvi macek možná již sladce spal. Zvolal jsem do výše za ním malajsky Tabé! (Měj se dobře!). Duševní tvůj obzor nebyl pravda veliký. (...) Ale co z toho? Budeš nyní žíti volně a svobodně v hustých zelených lesích a tam již vystačíš se svými skrovnými duševními schopnostmi. Nač potřebuješ v pralese zvláštního důvtipu a bystrosti ducha? A co ti je po tom, co si o tobě povídá malicherná cháska lidská? Ať si tě pomlouvají, ať si ti přezdívají ospalců, hlupáků, morousů a samotářů. Lidé chválí beztoho jen ty, z nichž mají užitek, kdo jim komedii hraje, kdo jim lichotí a podkuřuje. Co ti je do nich? Co ti konečně i na tom sejde, že tvé vědecké jméno Nycticebus tardigradus, Stenops tardigradus je sáhodlouhé a že těžko utkví v paměti. Já volil pro tebe jméno macek, je kratší a lépe se vyslovuje a pamatuje. Tys mi byl mackem, a proto sem tě do širé přírody odnesl, k pralesu, kde ti bude blaze, kde ti bude nejlépe. Kdybys mi býval Nycticebus tardigradus, byl bych ti musil život vzíti a tvou lebku nebo kostru nebo kožich do Evropy přinésti. Tabé!
V žaludku má krokodýl vždy několik kamenů, uhlazených od vzájemného se tření. Ještěr polyká tyto kameny z téhož pudu, jako naše kachna žere písek; účinkují tak, že ohromné kusy spolykané kořisti rychleji se drobí v menší částky, jež snadněji lze stráviti. Proč má v žaludku kameny?, ptám se Malajce. Polyká kámen, kdykoli plove kolem většího města, aby na ně nezapomněl. (...) Takových kamenů má v sobě někdy velmi mnoho; buď je to tedy krokodil, jenž mnoho cestoval, nebo má slabou paměť.
Autorovy další knížky
| 1893 |  Pět let na Sumatře |
| 1897 |  U lidožroutů – Obrázky ze severní Sumatry |
| 1902 | Manželství v tropech a u nás |
| 1901 | Láska v tropech |
„Nikdy neuvěřím, že vedle národů, budících podivení odvahou a statečnosti, musí býti též národové, budící podivení svou odvahou v zbabělosti, v nedůslednosti, v polovičatosti. Vedle Atčíňanů musí prý býti Javané, aby prý kontrasty vzájemně se vyrovnaly. Opravdu?
Pohlédněte na Holandsko. Prostý Holanďan přímý a pravdomluvný má větší občanské sebevědomí, více osobní hrdosti vůči velkým pánům nežli u nás mnohá vlastenecká korporace i s její hlavou. Pravda, Holanďané mají největší svobodu na pevnině, ale též co nejvíce pohrdají pochlebníkem a lichotníkem. U nás však nejdále dojdeš, jak mne ubezpečovali hodnověrní lidé, — patolízalstvím a ohebnou páteří. Prý jeden druhého hledí předstihnouti v podlízání. Nyní chápu, proč napsal prof. Josef Thomayer v tisícím čísle Světozora (1886. str. 620) tato pozoruhodná slova: »Nelze o prospěchu těloocviku míti ani nejmenší pochyby. Avšak methoda má býti studována. Není pro každý národ stejná methoda vhod. Českému jinochovi (až dosud nezaopatřenému) bych na příklad radil, aby cvičil především páteř. Nabylť jsem v životě přesvědčení, že u nás je dobře pružná a ohebná páteř daleko výhodnější než jednostranně vycvikovaná pěsť.«
K výroku pana prof. Thomayera uvádím slova, jež napsal Dr. J. Guth v dopise z Ameriky o Češích v Chicagu (N. L. 22. srpna 1893): . . »Jsou rázní a neústupní, jsou si vědomi svého práva a neumí již ohýbat hřbet, to je ta jediná vlastnost, kterou odložili odcházejíce z vlasti.« — Z těchto slov plyne, že, odcházejíce ze staré vlasti, odložili ještě jednu nepěknou vlastnost naši: chlubné plíce s furiantstvím. Nám se zamlouvají žvásty o velikášství, sebeoslavování, fabrikován papírových resolucí s kopami lichých frází a vyčichlých hesel, kdežto »vlnobití hněvu národního« ve skutečnosti ničím se nejeví. I po hromových resolucích trvá dále poklonkování šlechtě, byrokracii a škůdcům lidu, trvá dále honba po vysoké přízni, řádu a pentličce. Hrdě hlásáme: Co Čech, to Sokol — a najednou se vyskytnou Brynychovští Sokolíci. Toť komediantství! Obojživelnictví! Zotročilosť! Nejsme dosti seriosními. Nemáme žádného přesvědčení. Pořád ještě stůněme k vousům a v kotrbě se nám nechce a nechce rozbřesknout. Co peněz a národního majetku námi promrháno za pivo a telegramy při bouřlivých vlasteneckých řečích na slavnostech a oslavných schůzích. A nepřítej zatím tiše a klidně, zabírá naši půdu a pomalu nás velkokapitálem ubíjí. Co si o nás myslí chicagští Čechové, spořiví, mužní a svobodní občané američtí? Ti pochopí mou zlosť na naši ohavnou národní neřesť: zbabělou poníženost', ramenářství, nedostatek smyslu pro pravdu, nedostatek čestné mužnosti a perné povahy. Toť ten netvor a lotr, jenž zavinil naši potupnou podřízenost, naše slovanské a politické fiasko. Aneb máme považovati za radostnou vymoženost, že po 30letém boji národním máme několik hofrátů a dekorovaných »našinců« ? Ne, ne, tisíckrát ne! Vždyť na amerických Češích přece vidíme, že síla povahy, opravdovosť a důslednost mohou též býti rysem české povahy. A tato možnost budiž nám prozatím útěchou. Pamatujme si ještě o Malajcích, že jejich povaze se příčí podlízati komukoli a že nikdy se nesnižují, aby lichotili vrchnosti. Ano, takoví jsou Malajci! A proto je ještě nikdo nenazval národem služebným. Nedávají k tomu podnět.“