Pět let na Sumatře

12.08.2013

„Nikdy neuvěřím, že vedle národů, budících podivení odvahou a statečnosti, musí býti též národové, budící podivení svou odvahou v zbabělosti, v nedůslednosti, v polovičatosti. Vedle Atčíňanů musí prý býti Javané, aby prý kontrasty vzájemně se vyrovnaly. Opravdu?

Pohlédněte na Holandsko. Prostý Holanďan přímý a pravdomluvný má větší občanské sebevědomí, více osobní hrdosti vůči velkým pánům nežli u nás mnohá vlastenecká korporace i s její hlavou. Pravda, Holanďané mají největší svobodu na pevnině, ale též co nejvíce pohrdají pochlebníkem a lichotníkem. U nás však nejdále dojdeš, jak mne ubezpečovali hodnověrní lidé, — patolízalstvím a ohebnou páteří. Prý jeden druhého hledí předstihnouti v podlízání. Nyní chápu, proč napsal prof. Josef Thomayer v tisícím čísle Světozora (1886. str. 620) tato pozoruhodná slova: »Nelze o prospěchu těloocviku míti ani nejmenší pochyby. Avšak methoda má býti studována. Není pro každý národ stejná methoda vhod. Českému jinochovi (až dosud nezaopatřenému) bych na příklad radil, aby cvičil především páteř. Nabylť jsem v životě přesvědčení, že u nás je dobře pružná a ohebná páteř daleko výhodnější než jednostranně vycvikovaná pěsť.«

K výroku pana prof. Thomayera uvádím slova, jež napsal Dr. J. Guth v dopise z Ameriky o Češích v Chicagu (N. L. 22. srpna 1893): . . »Jsou rázní a neústupní, jsou si vědomi svého práva a neumí již ohýbat hřbet, to je ta jediná vlastnost, kterou odložili odcházejíce z vlasti.« — Z těchto slov plyne, že, odcházejíce ze staré vlasti, odložili ještě jednu nepěknou vlastnost naši: chlubné plíce s furiantstvím. Nám se zamlouvají žvásty o velikášství, sebeoslavování, fabrikován papírových resolucí s kopami lichých frází a vyčichlých hesel, kdežto »vlnobití hněvu národního« ve skutečnosti ničím se nejeví. I po hromových resolucích trvá dále poklonkování šlechtě, byrokracii a škůdcům lidu, trvá dále honba po vysoké přízni, řádu a pentličce. Hrdě hlásáme: Co Čech, to Sokol — a najednou se vyskytnou Brynychovští Sokolíci. Toť komediantství! Obojživelnictví! Zotročilosť! Nejsme dosti seriosními. Nemáme žádného přesvědčení. Pořád ještě stůněme k vousům a v kotrbě se nám nechce a nechce rozbřesknout. Co peněz a národního majetku námi promrháno za pivo a telegramy při bouřlivých vlasteneckých řečích na slavnostech a oslavných schůzích. A nepřítej zatím tiše a klidně, zabírá naši půdu a pomalu nás velkokapitálem ubíjí. Co si o nás myslí chicagští Čechové, spořiví, mužní a svobodní občané američtí? Ti pochopí mou zlosť na naši ohavnou národní neřesť: zbabělou poníženost', ramenářství, nedostatek smyslu pro pravdu, nedostatek čestné mužnosti a perné povahy. Toť ten netvor a lotr, jenž zavinil naši potupnou podřízenost, naše slovanské a politické fiasko. Aneb máme považovati za radostnou vymoženost, že po 30letém boji národním máme několik hofrátů a dekorovaných »našinců« ? Ne, ne, tisíckrát ne! Vždyť na amerických Češích přece vidíme, že síla povahy, opravdovosť a důslednost mohou též býti rysem české povahy. A tato možnost budiž nám prozatím útěchou. Pamatujme si ještě o Malajcích, že jejich povaze se příčí podlízati komukoli a že nikdy se nesnižují, aby lichotili vrchnosti. Ano, takoví jsou Malajci! A proto je ještě nikdo nenazval národem služebným. Nedávají k tomu podnět.“