Petr a Lucie
Romain Rolland
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/164719/petr-a-lucie-164719.peg
4
7652
7652
Válečná Rollandova práce (psáno v srpnu 1918) - milostná idyla dvou mladých lidí v Paříži, bombardované němec. letadly. Náhodné setkání synka měšť. rodiny a proletářské Lucie začíná děj románku, odehravšího se od 30. ledna do Velkého pátku 19. března 1918, kdy oba milenci tragicky hynou pod zřítivším se pilířem bombardovaného chrámu. Dílo je obrazem hrůznosti imperialistické války, ničící nevinné mladé lidi.... celý text
Literatura světová Novely Romány
Vydáno: 1951 , SvobodaOriginální název:
Pierre et Luce, 1920
více info...
Přidat komentář
zacatek knizky se mi necetl nejlepe, ze zacatku jsem to vubec nechapala, ale asi po 15 strankach se příběh zacne vybarvovat a clovek se do toho zacte, od pulky knizky je zcela zřejme ze to nedopadne dobře, kor kdyz se tam petr tolik zminuje o smrti. Normalni priběh zivota ktery se v době valky mohl stat, mě se to velice líbilo :)
Pěkná knížka, ale konec jsem čekal trochu delší a lepší, nakonec jsem se dočkal asi jednoho odstavce, který má být vyvrcholením knížky?
Četla jsem ji dávno a už si vůbec nejsem schopné vybavit podrobnější děj, což svědčí o jeho kvalitě. Kniha byla nudná a lásce dvou hlavních hrdinů jsem vůbec neuvěřila a jejich osud mě ani trošku nedojal, naopak jsem byla ráda, že už konečně zemřeli a že ta kniha už konečně končí.
Na mne to nefungovalo. Mnoho silných ingrediencí - první láska, válka, umírání, strach, romantika - se smíchalo v těžko uvěřitelnou a zbytečně patetickou nudnou polévku. Asi hodně záleží na nátuře i aktuálním rozpoložení čtenáře, ale toho cukru a rádobyfilozofických hovorů, které z úst osmnáctiletých milenců znějí málo uvěřitelně, je tam prostě příliš. Závěrečná scéna tak pro mne byla stejně chladná jako ten kamenný sloup...
Líbí se mi pohled na válku z této perspektivy. Citové dojmy z této knihy nebyly příliš hluboké, ale opravdu jsem se začetla. Milá knížka.
Novela, která staví do kontrastu štěstí, krásu a naivitu lásky a zlobu, starosti a krutosti války. Ač chvílemi možná přeslazené, pořád na ni vzpomínám rád. Prostě taková krátká krásná novela.
Kolik jen smutku se vejde do tak útlé knížky... Pro někoho moc sladké, pro jiné dojemně krásné.
Hodně se mi líbí Rollandovi myšlenky a pohled na svět, už míň ale ten romantický, místy přeslazený příběh. Ale dohromady to dává dobrou knížku, která vám nezabere mnoho času:)
Tato milostná novela vás donutí zamyslet se. Zamyslet se nad smyslem války a podobami lásky. A vždy se zde s nějakým názorem ztotožníte. Válku můžete schvalovat, může vám být lhostejná anebo ji jako Petr můžete odsuzovat se vším, co k ní patří. Můžete se s ním zamýšlet nad její příčinou, nad jejím průběhem i nad jejím vyústěním. Nad tím, proč musí tolik mladých životů vyhasnout a kam nás vlastně směřuje. Proti němu Lucie, která se o válku nezajímá, žije přítomností a nesnaží se myslet na budoucnost. Jejím hlavním pohonem je motiv lásky a jejího prožívání. Válečné dění sice vnímá, ale neochvějně doufá, že vše se v dobré obrátí...
(SPOILER) Kniha se mi moc líbila. Ukázala to, o čem jsem na sto procent přesvědčená – že válka je zlá a velmi zbytečná. Skončila kvůli ní nejedna láska, mimo jiné i ta Petrova a Luciina. Konec je velmi smutný, po jeho dočtení jsem úplně zkoprněla a pět minut se dívala před sebe. Myslela jsem si, že Petr nakonec odejde do války, ale tento konec byl ještě smutnější. Avšak i přes to je na něm cosi krásného. Nedojde totiž k tomu, že Lucie by se bez Petra utrápila a on ve válce zahynul. Sice umírají, ale spolu… A určitě ty dva měsíce lásky stály za to…
[084/11] Není to kniha pro mě. I když jsem si celou dobu myslela, že mě to bavit bude zjistila jsem, že se jedná o knihu určenou čistě romantickým duším, které dokáží ocenit atmosféru a dramatický osud milenců žijících pod palbou nepřátelského dělostřelectva a nálety těžkotonážních bombardérů. A i když se to odehrává v době války, rozhodně to není literatura válečná, ale čistě standardní příběh o vztahu dvou lidí, který může dopadnout pouze dvojím způsobem.
(016) Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná, jestliže chápeme, proč jsme obětováni.
Kniha je to do jisté míry určitě zajímavá, ale pro mne prázdná. Narazila jsem na pár filozofických(?) úvah, na narážky na tehdejší režim a povzdechnutí si nad nepochopením toho všeho kolem co se právě odehrávalo, ale to vše je až příliš strohé a autor místo rozpracování jednoho jediného názoru se snažil do tak krátkého textu vměstnat témat ze soukromého rozjímání až příliš. Je to přesyceno autorovou myslí a hladoví to po opravdovém příběhu zatíženém pořádnou dávkou emocí následujících šťastnou lásku, odehrávající se v neštěstí, v těsném závěsu. Možná, že nechtěl čtenáře vydírat, ale jedná se o námět tragický, takže by tam měla být atmosféra zhuštěná tak, aby se dala krájet jako těsto na smuteční koláčky.
(080) Nezávisí-li volba na nás, konáme prostě a bez dlouhých řečí svou povinnost.
Na můj názor nejspíše mělo vliv i to neustálé omílání. Učí vás o tom ve škole, mluví se o tom a každý to má potřebu srovnávat se vším co má podobný námět. Možná právě to způsobuje, že kniha takto „propagovaná“ ztratila kouzlo, protože u většiny literatury tomu tak ve výsledku bývá. Stačí jeden zklamaný čtenář, který zahlédne nějakou chybu a nebo mu kniha nesedne a spustí se až neuvěřitelná diskuzní mašinérie pro a proti danému titulu. A proto je někdy lepší, když kniha zmizí z přednostních míst, protože… co sejde z očí, sejde z mysli a po opětovném shledání se člověk až může divit, na jak skvělou knihu pozapomněl. K takové skupině ovšem ‘Petr a Lucie‘ nikdy patřit nebude, protože většinová populace má stále tendence srovnávat. Teď jen nevím, jestli je to výsluní zájmu zrovna pro tuto knihu to pravé. No, nic…
(054) ,,A vůbec: nebojím se. Ach, nijak se tím nechlubím! Není to statečnost nijak záslužná. Statečná nejsem. Ale ještě nikdy jsem neměla příležitost zažít opravdový strach. Možná že toho dne, kdy se s ním někdy střetnu, budu zbabělejší než kterákoli jiná žena. Cožpak ví někdy člověk, co v něm vězí?“
Kniha byla docela dobrá, ale nenadchla mě tak, jak jsem si představovala. Nebyla zdlouhavá, což jsem byla v tomto případě ráda. Baví mě knihy z války, což byl jeden z důvodů, proč jsem si tuto knihu půjčila. Děj trošku srovnávám s knihou Romeo, Julie a tma. Obojí je vlastně o osudové lásce dvou mladých lidí, kteří se bohužel potkali v nesprávnou dobu – tedy v době války. Knížka od Jana Otčenáška mě ale zaujala více než tato. V této knížce byly pro mě chvílemi nudné části, bylo tam hodně úvah. Naopak líbilo se mi, jaké sny měli tito dva mladí lidé, jak si představovali svůj budoucí společný život, své bydlení, přestože věděli, že se jim to nemůže splnit. Také se mi líbila povaha Lucie. Věta, že by chtěla aspoň trošku štěstí, a otázka, zda to není příliš sobecké a smělé, byla velmi dojemná.
Byla to má uplně první knížka,ktérou jsem přečetla bylo mi teprvé 7 let,a moc jsem jí v té době nepochopila,to až po letech.Je to moc pěkná knížka o dvou co se milují a skončila špatně,no kdyby nebylo té války.:-(
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) láska smrt milostné romány Francie Paříž bombardování tragédie novely pro dospívající mládež (young adult)
Autorovy další knížky
| 1984 |  Petr a Lucie |
| 1963 | Dobrý člověk ještě žije |
| 1974 |  Okouzlená duše I |
| 1957 | Jan Kryštof I |
| 1956 | Život Beethovenův |
Tak sladké, až přeslazené..