Poustevník

25.01.2021

„Čas a prostor, který člověk ve svém dni věnuje modlitbě je praktickým znamením toho, že upřímně přijal svou slabost a zcela věří v Boží moc, která se v plnosti může projevit jedině v naší slabosti. Stěží narazíte na křesťana, natož pak na kněze, který by vám neřekl, že se netouží přiblížit Bohu, být jím stráven, vybudovat hlubší modlitební život. Nicméně, jsem připraven ho nebrat vážné, dokud neuvidím, že na tom den po dni usilovně pracuje, že vytváří čas a prostor, aby se věnoval tomu, co dle vlastního tvrzení považuje za prioritu svého života. Touha nestačí. A právě tak nestačí dobrý úmysl. Naučit se modlit a otevřít se Bohu je umění jako každé jiné, vyžaduje to trpělivost a čas. Na koláče je potřeba zadělat, nevím o takových, které by se upekly na dobrém úmyslu. Každý, kdo to s čímkoliv chce někam dotáhnout, musí na věc vynaložit hodiny a hodiny času, i když na to má buňky, i když má nadání.“ (kráceno)

Kvalitní duchovní život nám nespadne k nohám jako dar z nebes. Tedy, přesněji řečeno, nezasloužený dar to samozřejmě je, jen jsme ho dostali v jakési zárodečné, nerozvinuté podobě. A pak záleží na každém z nás, jak s tímto darem naložíme, jak pečlivě se o to semínko budeme starat. Torkingtonova krátká kniha nás nutí vzdát se toho trochu alibistického pohledu na svět, ve kterém vnímáme svatost jako něco určeného jiným, lepším lidem; že Bůh prostě čas od času ukáže na někoho prstem a ten se stane svatým. Ne, kdepak, tuhle pohodlnou představu Torkington rozbíjí: to, že se nám nedaří v modlitbě proniknout blíž k Bohu neznamená, že holt nejsme vyvolení – znamená to, že jsme se prostě zatím modlitebnímu životu nevěnovali dostatečně.

Ta hlavní myšlenka není nová, psal o tom už Órigenés nebo třeba Terezie z Ávily: naše schopnost modlit se je stejná dovednost jako jakákoli jiná (třeba hraní na kytaru nebo kopání do balónu), posvátnost a tajemnost modlitby neznamená, že se na ni nevztahuje to základní pravidlo: tedy že výsledek činnosti je v přímé závislosti na vynaloženém úsilí.
Nebyl jsem zrovna nadšen rámcovým příběhem, zdál se mi trochu násilně vystavěný a vždycky jsem už netrpělivě čekal, až se pánové dostanou od povídání o ostrovech a ovcích k teologickému výkladu, ale přesto oceňuji velmi srozumitelný a vstřícný styl. Poustevník je právě pro svoji přístupnost knížkou velmi užitečnou, myslím, jsem rád, že jsem se do ní na Proglasu zaposlouchal.

06.01.2020

Četla jsem ji v době hledání odpovědí na určité otázky a knížka mi v té době sedla a i pár odpovědí jsem se dopídila.

08.09.2018

Za mě nejlepší křesťanská knížka, co se mi zatím dostala do ruky. Oproti té spoustě poměrně hlubokomyslných knih, co stále vychází (a tím je nechci nijak snižovat) nabízí tato vcelku prostou, srozumitelnou a ještě k tomu zábavnou formou myšlenky i pro úplné "modlitební začátečníky". No, možná právě s touhle knihou zjistíte, že po x letech života, co jste praktikujícím křesťanem, i vy naprostí začátečníci jste a takto podrobný návod k modlitbě potřebujete jako sůl.
Tím, že jde o beletrii, tak je to nejen zábavné, ale také to umožňuje čtenáři dívat se na to s určitým odstupem - myšlenky jako by nebyly určeny vám, ale hlavnímu hrdinovi. A co si budeme povídat, když člověk čte knihu plnou pokynů typu "dělej tohle" a "nedělej tamto", je rozhodně těžší to přijmout, než když tyto pokyny dostává někdo jiný a my jen máme tu čest si to poslechnout a také se trochu inspirovat. :-)
Jediné, co mě trošku zklamalo, je, že to není psáno podle pravdy - zpočátku jsem si dle autorova stylu myslela, že je... To by tomu dodalo ještě větší kouzlo.

05.12.2017

Nevím jestli nostalgie, spíš stále živé vzpomínky. U mě naprostá trefa do černého:))
Laskavé, moudré, lidské. Pohlazení, ze kterého se dá stále čerpat.

03.02.2015

Jo, to je nostalgie mládí... ale pořád je to živé a oslovující čtení. A kdo potřebuje návod na poctivou modlitbu v beletristické formě, určitě by Poustevníkem neměl pohrdnout, protože je to opravdu slušný návod ve čtivé kostce.

20.08.2014

...aneb návod na to jak se modlit podaný beletristickou formou. Je pravda, že kdybych někde viděl tento návod vytržený z kontextu - nevěnoval bych mu tolik pozornosti. Příběh, do kterého je zasazen ho více přibližuje čtenáři a upevňuje mezi návodem a čtenářem jakýsi vztah. Dalo by se taky napsat, že knížka (nedokonale) supluje roli přátelského duchovního vedoucího.
Zbývá snad dodat, že onen návod není čistě Torkingtonův výmysl, ale vychází ze starobylé nauky Lectio divina.