Pianistka
Elfriede Jelinek
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/7212/bmid_pianistka-EpW-7212.jpg
3
209
209
Jde o příběh profesorky konzervatoře, žijící dvojím životem. Za upjatou maskou klavírní pedagožky se skrývá zvrhlost a sexuální perveze. Ve vztahu autoritativní matky a dcery se objevují i autobiografické rysy.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Die Klavierspielerin, 1983
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Dobře napsaná kniha o podivném sexuálním vztahu, ve kterém jde hlavně o frustraci a utrpení. Forma vyprávění je racionální, nad věcí, odtažitě komentuje nejhorší tělesné a psychické utrpení obou milenců. Autorka postavila notorickému svůdníkovi do cesty komplikovanou osobu a čtenář musí zapomenout na romantický orgazmus.
Jako film mě to kdysi zaujalo jako kniha děs běs...a to si myslím že jsem velmi tolerantní člověk
Prvá kniha, ktorej dávam len jednu hviezdičku. Môže za to ten koniec. Prvých 200 strán ešte ako tak sa dalo, potom to bol hnus už aj na mňa. Pre to nerozumiem prečo to dostalo Nobelovu cenu. Chápem, že tá porota čo vyberá tie diela vyberá dosť nudné diela, ktoré nadchnú minimum ľudí, ale toto bolo naozaj strašné....
Tato knížka se velmi špatně hodnotí, vůbec nedokážu říct, jestli se mi vlastně líbila, nebo ne. Kniha se díky mnohým přirovnáním nečetla úplně dobře, některé části byly velmi zdlouhavé. Musím také přiznat, že ani jedna z postav mi nebyla sympatická. Námět byl však vskutku neobvyklý, ještě jsem se s podobnou knížkou nesetkala.
Jedna z nejlepších knih od E. J. Ke knize mě přivedl film, který jako jeden z mála je velmi podobný knize a rozhodně stojí ze shlédnutí. Kniha může být pro slabší povahy silné kafe. Kniha je částečně autobiografická, jsou v ní drsné sexuální, masochistické pasáže. Opravdu jen pro otrlejší čtenáře.
S touto knihou jsem strávila dobrých pár hodin, věnovala jsem se jí, a co jsem na oplátku dostala? Rozporuplné pocity, a to rovnou ve velkém.
Není to špatná kniha, disponuje pár zajímavými názory, nicméně, co se stylu týče, ten je opravdu těžkopádný, špatně stravitelný, místy nezáživný a dost často doslova ubíjející. Absence přímé řeči je zde znatelná a na škodu, čtenář tak často tápe a domýšlí si. Pokud to měl být úmysl, tak ten se autorce povedl na rovných sto procent. Občas ale sama Jelinek překvapí v pozitivním slova smyslu. Někdy její hra se slovy a volný proud myšlenek dostanou čtenáře svou hloubkou a rozměrem. Jindy naopak autorka má tendence rozebírat zcela banální věci, názory, a to stále ze stejného úhlu pohledu, až je to nudné a zcela nezáživné.
Ovšem konec této knihy je jedna dlouhá scéna plná násilí, sexu, slovních hříček a narážek, chladně zaznamenaných, bez špetky porozumění a bez hlubšího rozkrytí motivů a příčin jednání hlavních hrdinů. A to mi, při tom neuvěřitelném závěru přijde jako velké mínus.
Veľmi svojský príbeh, o sadomasochistických tendenciách, o nezdravom spojení matky a dcéry, o veľmi submisívnej dcére v stredných rokoch, ktorá má tendencie k sexuálnemu očumovaniu bez pridania sa. Kniha musela v 80.rokoch vzbudiť pohoršenie a šok. Na druhú stranu, autorka tak neskrývane vyjadruje svoj hnus k rakúskej meštiackej spoločnosti a všetkého skazeného, až máte pocit, že celý svet je jeden veľký sliz.
Textu nepomáhala ani absencia dialógu. Kniha nebavila, napriek tomu neupieram jej kvality šokovania a popísania sexuálnych derivácií v tých rokoch (ktoré možno pre niekoho deriváciami ani nie sú).
5 hviezdiciek za styl pisania, uplne iny nez ostatni. Adept na Nobelovku urcite opravnene. 1 hviezdicka za zdlhavost, prilis miestami vela” nicoho”. 3 hviezdicky za samotny pribeh. Celkovo to treba precitat a urobit si nazor.
Knihy toho typu se hodně špatně hodnotí. A ještě hůře se pak zařazují do nějakých škatulek nebo hodnotí pomocí hvězdiček. Já hvězdičky uděluju podle toho, jak mě bavil děj a jak čtivě byl popsán. V tomto případě však o děj nejde. Určitá dějovost tam je, ale není zachycena tak, jak to vídáme běžně. Je to spíše shluk obrazů, které musí čtenář dešifrovat, spíše shluk vnitřních procesů než dialogů. A uznávám, nečte se to lehce. Navzdory tomu je to však mimořádně zajímavé dílo. A to především proto, že Jelineková používá velmi zvláštní jazykové prostředky, které jsou strohé a absolutně zbavené jakékoli líbivosti. Pojmenovává v metaforách, které však také nejsou líbivé, a její postavy se tak mění na stroje a objekty. A přesto právě tyto metafory dokáží popsat surovou skutečnost, která je v tomto díle klíčová, daleko lépe, než běžný jazyk. V tom mi Pianistka přijde naprosto fascinující. Její napínavost se totiž dle mého neskrývá v příběhu, ale právě v jeho jazykovém provedení.
Hvězdičky tedy neuděluju, protože nevím, jak si s dílem poradit, ale rozhodně doporučuju k přečtení, především pak těm, kteří mají rádi nemainstreamová díla.
Toto dílko je bezesporu bizarní. Paní Jelinek má smysl pro detail. Pro tak obrovský detail, že jsem měla pocit, že než hlavní hrdinka přejde z bodu A do bodu B, dozvím se, co se honí v hlavě kolemjdoucím, ba i vlaštovkám na stromech. Samozřejmě smysl toho byl dostat do textu spoustu myšlenek a úvah. A to samo o sobě mnohdy bylo zajímavé, jindy to ovšem bylo skoro nesmyslné utrpení. Dává to nový rozměr výrazu "v příběhu bylo spostu vaty". Tady jí bylo opravdu požehnaně. Víc jsem jí snad zatím nikde neviděla. Ti, kteří mají rádi čistý přímočarý příběh, by se knize měli okamžitě vyhnout. Ti, co občas rádi nechají odletět myšlenky někam jinam a při čtení se i zamyslet, směle do toho. Pokud ovšem přežijete odosobněný jazyk. Ten může někomu lézt na nervy stejně tak, jako jiného uchvacovat. Mě jeho brilantnost potěšila a některé výrazy, popisy a vyjádření bych si nejraději podtrhla tužkou. Byla to tak neskutečná hra s jazykem, nikoliv poetická, ale řekněme kulantní i břitká a originální, že nešlo odolat. Mnohem víc mi vadila absence uvozovek v přímé řeči. Čtenář se v tom souvislém textu snadno ztrácel. Ale co chybělo formě, dokázal nahradit obsah. Šokující, zvrácený... no bizarní. Jen škoda, že tam toho obsahu právě pro odbočky mimo příběh nebylo zase tolik. Ale jako celek to ve mně zanechalo spíš pozitivní dojem. A že to skončí tak, jak to skončilo, tak tomu říkám netradiční finále. Připočteme-li navíc dobu, ve které byla kniha napsaná, tak jednoznačně palec nahoru. Dokonalé to není, spousta věcí na formě textu mě iritovala, stejně tak mi toho obsah mnoho dál. Zasloužené tři hvězdičky.
Dala jsem tomu šanci, ale nezačetla jsem se. Po dlouhé době odkládám knihu, aniž bych ji dočetla...
Tohle byla jízda! Zpočátku jsem měla trochu problém zvyknout si na náročný jazyk, hutný text, neoznačená přímá řeč, takže jsem se někdy ztrácela v tom co jsou myšlenky a co přímá řeč. Ale když jsem si navykla, tak je to skvělá sonda do života dvou psychycky narušených žen, matky a dcery. Jsem zvědavá na filmové zpracování.
Čtenářská výzva 2019: Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj.
Je to teda jen pro silné nátury. Četlo se mi to těžce. Místy jsem přemýšlela, že knihu odložím. Zajímalo mne, jak to dopadne. Je hrozné, co všechno může spáchat špatná výchova dětí.
Kdo čeká padesát odstínů, bude zklamanej. Kdo čeká studii patologickejch vztahů v rodině a lidskýho neštěstí, bude nadšenej. Styl psaní je vážně jedinečnej, v lyrických pasážích jakoby náhodou probleskne dost zásadní posun děje, což svědčí o literárním mistrovství autorky, ale zároveň dost stěžuje čtení.
Zajimavy pribeh. Ale knihu podruhe cist zrovna nemusim.Videla jsem i film, ktery se mi vyjimecne libil vice nez kniha. Bohuzel napsane hudebni skladby mi nic v knize nerekly. Ve filmu jsem si je uzila.
V dobách, kdy do sebe autorka 50ti odstínů šedi cpala dorty, vyrukovala Elfride Jelinek s příběhem pančelky, která je už na cestě ke stáří (36) a zachce se ji švihandy od svýho šviháckýho žáka (26).
Paní Jelinek umí psát. Ja teda taky umím psat, ale ona trochu lip - příběh pianistky Eriky, která je trýzněna svoji seschlou matkou, se kterou sdílí veškerý volný čas i lože, a jejího žáka Franze, mladého Brada Pitta, který chce do Eriky, je velmi zajímavý. Dokonce jsem si vzpomněl na píseň, kterou o Franzovo snažení napsal Yoyo Band: “Jedeme do Eriky, jedeme do Zimbabwe..”
Jelikož mám teď poetickou náladu, tak budu pokračovat ve verších: Erika totiž pá:
“Franto, zastrč svůj masový kyj
A radši mne nohou do hlavy bij.”
Ale Franz je zpočátku zmaten:
“Eriko, odhal mi svou jeskyňu,
Šoupnu ti ho tam jak malinu!”
Erika se však nechce podvolit:
“Franto, jestli se mnou chceš vrzačit,
Budeš mne muset trochu zmrzačit.”
No a Franta pá, tak jo a už to jede. Ke konci to jede hodně z kopce, ale jelikož sem si držel klobouk, tak za mne 9/10.
Přečetla jsem ji celou, ale nic mi nedala. Jelinek píše zvláště, jedinečně, nicméně můj šálek kávy to není.
O knize jsem se dozvěděla ve škole a tak jsi knihu půjčila. Podle mě nejlepší příběh od Jelinek, i filmové zpracování je dobré.
Aaaach. Psát tak ironicky, a přitom ne cynicky. Skvost povznášející jak procházka po žiletkách.
Štítky knihy
sexuální úchylky zfilmováno psychologie rakouská literatura sebepoškozování učitel a žák BDSM matky a dcery sexuální fetiš sexuální deviace
Autorovy další knížky
| 2004 |  Pianistka |
| 2008 |  Milovnice |
| 2006 | Lačnost |
| 2010 | Vyvrhelové |
| 2011 | Zimní putování |
Neubráníte-li se potřebě soudit lidi jako zvrhlé, raději se této knize vyhněte. Najdete-li v sobě dostatek empatie pro lidi, kteří jsou velmi různí, aniž by si to vědomě vybrali, může být pro Vás tato kniha vhledem do skutečnosti, jak strašný a smutný život někteří lidé žijí. E. Jelinek disponuje výborným zacházením s jazykem. Její popisy emocí a vztahů jsou tak barvité až zhmotnělé. Utkvěl mi zajímavý obrat "chuchvalce nenávisti". Knihu jsem si poslechla v audio verzi na Českém rozhlase Vltava s obdivem k hercům, nechtěla bych to číst nahlas (k poslechu v průběhu listopadu 2021 v sekci "Četba s hvězdičkou".)