Lačnost přehled

16.09.2023

Ach, Elfride! Prý zábavný román. Možná zpočátku. Pak protivný tou užvaněností, tím opakováním, pravda občas s vtipem. Ale únavný, špatně čtivý. Ale o to jí asi jde... Hm.

15.09.2018

„Nejdřív se nechat zavřít a pak opečovávat bílými plášti. To je to, co potřebujeme.“

Elfiede Jelinek ukazuje náš svět v extrémně negativním světle, cokoli, co může být interpretováno ve zlém, to okamžitě takto vyloženo je a v souvislém monologu je tak vrstveno lamentování na všechny možné nešvary. Někdy jsem nad tím trochu kroutil hlavou, zdálo se mi, že nad řadou věcí, které si bere na mušku by se dalo mávnout rukou (jasně, že je trapné a směšné, když se zjevně nesportovní lidé na své procházky přírodou oblečou do značkových věcí a profesionálního vybavení a pak absolvují pár kilometrů upraveným terénem. Ale je nutné na to reagovat jinak než pokrčením ramen a konstatováním, že každý jsme prostě nějaký?). Ale paní Elfriede nemávne rukou nad ničím a vlastně je to dobře – je jako kontrastní tekutina, která nám pomůže najít všechna tušená i netušená místa v těle (v případě této knihy v pomyslném těle rakouské společnosti), kde se může nacházet něco problematického, ostře nám tato ukrytá zákoutí vysvítí a možná ukáže místa, kde se dlouho neuklízelo. Je to užitečné. A je to užitečné i pro nás v Česku, že jsme blízcí sousedé, se dalo vcelku snadno poznat.

K výhradám, které měli předchozí komentující, se mnoho nedá namítnout – skutečně se stejná témata opakují, dějovost knihy je velmi, ehm, řekněme úsporná a informační hodnota by se vešla do novely běžného rozsahu. Ale připadá mi, že délka textu má svůj význam, ta úmornost, ta zdánlivá nekonečnost proudu řeči je prostředkem, jak ukázat autorčin pohled na svět – že je to stále dokola, stále stejné chyby, stále stejné vzorce chování, žádný posun, žádná katarze. Působí to téměř hypnoticky, podobně jako když šaman vyklepává monotónní rytmus z bubnu nebo jako při opakování mantry. Svěží literární zážitek to nepřináší a román se určitě „nečte sám“, ale to není účelem.

Líbilo se mi, že Elfiede Jelinek nekritizuje společnost z pohledu samozvané autority, že to není kritika ve smyslu „koukněte se na sebe, lidi, jací jste hanební“, ale spíš „taková je pravda o nás, můj pohled, a ty se zamysli, jestli se to netýká i tebe“. Trpký pohled na to, jak často jsme si sami sobě tím největším břemenem.
Ale abychom to neměli jako čtenáři obtížné až příliš, tak nás svými litaniemi paní Elfride provází s notnou dávkou ironie a slovní tvořivosti (chválím také paní překladatelku), tím přecejen ten těžký pokrm činí stravitelnějším. A její sebeironie je někdy až kouzelná.
„Slyším hudbu, je jako můj promarněný život, uslyšíme ji z dálky, hudbu života, a o jediný okamžik později už zase dozněla. Líp to bohužel neumím. Zvedněte se tiše aspoň vy a jděte domů, tam určitě bude ležet každá kniha, která to umí líp.“