Piccadilly Jim

03.07.2024 2 z 5

Tentokrát mi to #klasikomilove neudělali zrovna jednoduché, protože se četla humoristická literatura, což je něco, co mě zpravidla zcela míjí. Výjimkou je pan Brouček, toho mám ráda, ale potřetí se mi teď zrovna číst nechtěl. Fan Vavřincová mě neláká, podobně i Poláček, Jirotku nemusím. Ok, zbývá jediný kandidát. Vylučovací metodou jsem se dostala k P. G. Wodehousovi a vybrala jsem si jeden z těch titulů, které byly na Databázi knih nejlépe hodnoceny.
Piccadilly Jim v anotaci sliboval jazykovou komiku, ale musím konstatovat, že na tu jsem v románu nenarazila. Otázkou samozřejmě je, zda se neztratila v překladu. Smutné však je, že jsem v knize nenašla ani mnoho humoru. Wodehouse knihu poprvé vydal roku 1917 a po sto letech se samozřejmě nedá čekat, že se bude čtenářstvo smát stejným věcem (nemluvě o tom, že já vážně nejsem cílovka humoristiky), ale ono mi to vlastně připomínalo nejvíc ze všeho ještě mnohem starší literaturu – Shakespeara! Není to tak dlouho, co jsem ho právě s klasikomily četla, takže mi to při čtení hned vytanulo na mysli.
Tenhle román totiž svým stylem vyprávění, který klade velký důraz na dialogy, vlastně dost připomíná dramatickou tvorbu. K tomu přidejte i fakt, že mnozí hrdinové tu vůbec nebyli těmi, za které je jiní měli, a hned mi na mysli vytanula vzpomínka na Kupce benátského a Dobrý konec všechno spraví. Wodehouse sice nešel tak daleko, aby se hrdinky vydávaly za muže, ale i tak tam ta podobnost byla značná.
Humor mi tedy moc nesedl, a tak s očekáváním vyhlížím další klasikomilské kolo, které bude jistě lepší.

2