Piják palmového vína

31.12.2022

Nějak nevím. Jde o jednu z těch knih, kdy silně cítím, že k tomu, abych jí pochopil a docenil, mi bolestně chybí něco, co autor "sál s mateřským mlékem". Takto zůstávám lehce v rozpacích.
Nejvíc z toho, že jsem skutečně moc nechápal a ani emocionálně se mi nepodařilo k ději přiblížit.
Na druhou stranu bylo zajímavé vidět, že i v africkém folklóru jsou motivy podobné i našim pohádkám (Rampelník, Otesánek, O kohoutkovi a slepičce...).
Kapitolou samu pro sebe je jazyk a forma knihy. Prvních zhruba 20 stránek jsem si říkal: "WTF. To jako vážně?" Ale postupem času mě ten zvláštní rytmus a repetitivní sekvence zhypnotizoval a já vážně přemýšlel o tom, že by možná bylo lepší knihu slyšet jako nějakou domorodou píseň.
Takže asi tak průměr.

27.12.2022

Knihu jsem si sehnala jen kvůli výzvě a vůbec, ale vůbec mě nebavila. Přiznám se že jsem ji nedočetla a nějak jsem vůbec nepochopila o čem to vlastně bylo. Takže vracím a rozhodně ji už nikdy nebudu shánět.

14.07.2022

Nemít to jako čtenářskou výzvu (kniha afrického autora), vůbec bych to nedočetl. Dělá to na mě dojem, jako kdyby se někdo v padesátých letech rozhodl stůj co stůj sehnat pravého afrického spisovatele a sebral prvního gramotného člověka, který šel kolem. Zajímavé je to snad jen jazykovým stylem, věřím, že si to překladatelé museli opravdu užít. Jinak to vážně dějově vypadá jako sběr dětských historek. Prý je to africká klasika, pak ovšem s klasikou jiných světadílů vážně nesnese srovnání.

Tak to je pěkná ptákovina. Je to místy brutální až drastické. Jinak je to naivní, často nelogické. Chvílemi jsem uvažoval, jestli to nenapsalo nějaké sadistické dítě. Stylově by to odpovídalo lehce infantilnímu žáku ZŠ se slohem tak na 4. Citlivým povahám a dětem to rozhodně nedoporučuji číst.

28.01.2022

„‚A duch se mě ptal, kam jdu?‘“

Velmi jednoduchým stylem sepsané podobenství s o to složitějším, lépe řečeno mnohovrstevnatějším, obsahem … ověnčené zvláštním kouzlem černé Afriky a jejích legend.
Tajemně magické vyprávění kde se střídají surrealistické obrazy vyvolané místními … duchy? Šamany? Tradicemi? Kdo ví? Tohle místo starých legend je opravdu hodně tajemné, a potkat tu boha, či nějakou nadpřirozenou bytost, sílu, moc je celkem běžnou událostí /v tomto směru mi to trochu připomínalo drsné biblické příběhy z úsvitu dějin/ …
„Tak nás (to dítě) potom zaklelo, aby nám oči osleply, a opravdu, jak to řeklo, hned nám oči osleply; ale přesto jsme se nevrátili a nevzali ho s sebou, uháněli jsme stále dál, a když dítě vidělo, že se nevracíme a nebereme ho s sebou, zaklelo nás znovu, ať nemůžeme dýchat, a my jsme opravdu nemohli dýchat. Když jsme se nemohli ani nadechnout, ani vydechnout, vrátili jsme se a vzali jsme ho s sebou…“

A navíc, co si budeme povídat, africká buš už sama o sobě /zvláště pak ta z dávných časů/ nahání dost strachu, i bez záhadných nestvůr, které číhají, aby vás odvlekly a podrobily své moci…

„Tenkrát však bývalo všude hodně divokých zvířat a všude byl les a hustý buš. Města a vesnice nebyly ke všemu ještě tak blízko u sebe jako dneska, a když jsem tak chodil bušem i pralesem, cestou necestou celé dny a měsíce, spával jsem mnohokrát ve větvích stromů, abych se chránil před duchy atd., kteří tam spávali také a dělali mi tam společnost, a taky to trvávalo dva nebo tři měsíce, než jsem se dostal do nějakého města nebo do nějaké vesnice. Obyčejně jsem se tam zdržel takové čtyři měsíce, abych se důkladně vyptal všech lidí, co tam bydlí, na svého sběrače palmového vína, jestli tam snad nedošel. Pak jsem šel zase dál, do jiného města nebo jiné vesnice. Když uplynulo sedm měsíců, co jsem odešel z rodného města, došel jsem do jednoho města, a tam žil jeden děda. Ten děda nebyl obyčejný člověk, byl to bůh, a když jsem tam přišel, zrovna seděl se ženou u jídla.“

Výsledkem byl mozaikově poskládaný plastický obraz (karikatura?) místního folkloru a řekněme modernější Afriky, a přiznávám, že mě přímo okouzlil (možná že ty tajemné síly zapůsobily) … a tak mi nevadily, naopak, spíš mě pobavily, autorovy „prohřešky“, které vlastně vůbec žádnými prohřešky nebyly - primitivní sloh, gramatické „chyby“ či spíš novotvary, apod. – jako celek totiž tohle vše nabylo dokonale originální podoby.

A tak byla procházka po Tutuolově záhadném světě veskrze … zajímavá a zábavná!

„Býval jsem pijákem palmového vína už jako desetiletý kluk. V životě jsem neměl nic jiného na práci než popíjet palmové víno. Tenkrát jsme neměli jiné peníze než kauri, a tak bylo všechno moc laciné a můj otec byl nejbohatším mužem ve městě. Můj otec měl osm dětí a já jsem byl mezi nimi nejstarší. Všichni ostatní těžce pracovali, ale já jsem se vyznal jen v pití palmového vína. Popíjel jsem ho od setmění do svítání a od svítání do setmění.“

27.02.2021

Taková alegorická variace s klasickým motivem hrdiny tápajícího dantovským peklem. Není to špatný, ale ta zápletka hledání na začátku slibovala víc a jinak. Jednoho dne, nedávno, jsme s mým gangem na discordu rozebírali jorubštinu (Israel Adesanya), z jejíž mytologie pro tuhle knihu Tutuola vychází a ten jazyk mě na moment opravdu uchvátil: Wo àyà mi!

11.06.2018

Zážitok! Autor nepopisuje rozprávkový svet. Nie je to román, či novela. Je to dokument z tajomného sveta, kde má autor trvalé bydlisko.

07.05.2013

Reaguji na hodnocení "clovaka". Pokud byste se na Tutuolu zaměřil víc, zjistil byste, že ten "dětský" styl psaní je vybrán záměrně, neboť originál knihy je psán africkou angličtinou, která má navodit atmosféru tohoto příběhu. Naopak vykreslení tohoto příběhu tak jednoduchou formou svědčí o velkém talentu autora

03.11.2012

Cakal som viac nez len Dobsinskeho so slohom na urovni ZS...