Písečná žena
Kóbó Abe
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78776/bmid_pisecna-zena-pNW-78776.jpg
4
338
338
Je to fantastický příběh entomologa, kterého někde na odlehlém pobřeží Japonska vlákali do hluboké jámy, odkud nemá žádnou možnost úniku a kde má na vybranou jenom dvě alternativy: buď zemřít hladem – či se ještě spíš nechat zasypat písečnou lavinou. Zatím nejúspěšnější dílo japonského spisovatele (nar. 1924), jehož filmová podoba byla oceněna na festivalu v Cannes 1964. Soustřeďuje se především k postižení duševních stavů hrdiny, entomologa, jenž se vypravil hledat hmyz a octl se v ojedinělé situaci: obyvatelé kterési vsi na japonském písečném pobřeží jej vlákali do písečné jámy, ze které není úniku, a nutí jej, aby jim za kus chleba připravoval k odvezení písek. Stává se tak vlastně jejich otrokem a složitost jeho situace dále zvyšuje přítomnost mladé ženy ze vsi, postižené týmž osudem a chtěj nechtěj mocně vzrušující jeho smysly.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Suna no onna / 砂の女, 1962
více info...
Přidat komentář
Člověk, co nepochopí "nudu" japonské literatury, tuto knihu asi ocenit nedokáže.
Japonský autoři nejsou dějově nijak moc zajímavý. Knihu jsem četla v rámci povinné četby na japanistice, ale patřila mezi ty lepší knihy - jsou i nudnější
Nic moc... Dějově se skoro nic neděje, jen písek, žena, nezodpovězené otázky. Až na konci mě napadlo, že je to možná metafora na život?
Jednoduché vety, ktoré by vyjadrili pocity, ktoré vo mne kniha zanechala, sa mi hľadajú veľmi ťažko. Oveľa jednoduchšie sa o knihe rozpráva jazykom, ktorý použil sám autor. Žena z dún je o tom, že život je často krát jazda s jednosmerným lístkom, je o tom, že dve najdôležitejšie veci sú rádio a zrkadlo, o tom, že ťažkú prácu vydržíte najlepšie tak, že budete pracovať ešte viac, o tom, že nový druh chrobáka nájdete najpravdepodobnejšie tam, kde skoro žiadne nežijú, je o tom, že sto percent ľudskej populácie je nenormálnych. Žena z dún je napísaná na Mobiovom liste. Má len jednu stranu...a predsa sa naň dá pozerať z ktoréhokoľvek uhlu.
Literární láska ještě ze střední, onehda jsem ji při stěhování znova objevila, a to doslova. Kafka po japonsku. Kam se hrabe Murakami.
Po přečtení jsem ze sebe ještě dlouho vyklepávala písek.
I teď, pět let po přečtení, v sobě vnímám její otisk. To pro mě značí dobrou knihu.
Je pomalá, rozvleklá. Jakoby se nic neděje, ale vlastně se toho děje hodně.
Je těžká, zvláštní. Přesně můj šálek japonského čaje.
Ačkoliv je motiv knihy zajímavý, nehorázně se v nějakých částech vleče a konec je velmi neuspokojivý.
Přestože je kniha tak krátká, musel jsem ji několikrát odložit, než se mi ji povedlo dočíst.
Nicméně, oceňuji umělecký význam knihy.
Kobo Abe se snaží navodit dusivou atmosféru, kdy i samotný čtenář začne nenávidět písek či jen zmíňku o něm.
Velmi zajímavá kniha, normálně bych po ní nesáhla, ale byla mi doporučena jedním "youtuberem" a prostě jsem si chtěla rozšířit obzory. Hlavní postava mi nebyla moc sympatická i když jsem naprosto chápala jeho hněv a frustraci, kterou si vybíjel na jediné osobě, kterou měl poblíž.Občas jako bych i já sama cítila skřípání písku mezi zuby.Konec se mi líbil.
Japonský Kafka, absurdní, tajemný, beznadějný příběh. Moje kafe. Jen škoda, že už v úvodu je naznačen konec.
Tak něco tak podivného jsem ještě nečetla, je vůbec možný život v písku? A upřímně řečeno, po přečtení této zajímavé knížky, mám písek všude. Zvláštní pohled na hodnoty lidského života - doporučuji
Rozhodně zajímavé a netradiční dílo. Líbilo se mi, že autor nedělal z muže, jehož jméno se dozvíme asi až na 60. stránce žádného hlupáka a opravdu se snažil jednat za pomocí zdravého rozumu a dělal všechno proto, aby se z jámy dostal. Nemám ráda, když autoři tvoří až přiblblé hlavní postavy s IQ houpacího koně, jenom aby jim náhodou čistý zdravý rozum předčasně neukončil příběh.
Dílo je hodně zaměřené na vnitřní svět hrdiny, ale nechybí mu ani děj, u kterého vás upřímně bude zajímat, jak to všechno nakonec skončí. V tomto směru nemám co vytknout.
Konec mi však přišel napsán jaksi nemotorně, skoro mi až přišlo, že autor chtěl knihu co nejdříve dopsat a trochu to odfláknul... ale kdybych měla Písečnou ženu zhodnotit jako celek, určitě bych ji doporučila, protože vím, že mi ještě dlouho zůstane v paměti.
Kafkovské čtení. Hrdina se z té písečné pasti snaží uniknout. Když mu to nejde, nalézá uspokojení podobné tomu, které znal i Solženicynův Ivan Děnisovič: „Patrně v práci nalézá člověk jakési útočiště, které mu přece jen pomáhá snášet úprk času, dokonce i tehdy, když nevidí před sebou žádný cíl.“ (str. 115) Jeho pokusy o útěk končí ještě větší beznadějí a ztrátou důstojnosti, a i když nesouhlasí s pasivním „Záleží na tom snad? Co je nám do nějakých cizích lidí!“ (str. 161) jeho zvláštní, poddajné a přitom nakonec živočišně přitažlivé písečné ženy, nakonec sám podléhá. Bezútěšné…
Po Tváři toho druhého druhá kniha od Kobeho, s kterou jsem měl tu čest se seznámit. Písečná žena mi přece jen přišla poutavější, ale doporučit mohu obě dvě. Kniha je, jak jsem si u Kobeho už zvykl, částečně prošpikována eseji (tentokráte o písku), které mají své opodstatnění (písek jako symbol pohybu, lidského toužení po dobrodružství, dobrodružství které končí usedlostí, rutinou a touhou jistoty každodenního rituálu). Kde je potřeba vystupňovat napětí a dodat pomalému vyprávění dynamičnost Kobe nezklame. I přes stáří knihy je její příběh stálý svou aktuálností, popisem lidské přirozenosti, nadto forma textu je ukázkou literárního umění.
Jestli byl autorův záměr zdrásat čtenáře, pak dosáhl svého a smekám před ním.
Nikdy bych neřekla, že se mi tak neskutečně zprotiví slova písek, pot a kůže, až mám pocit, že kdykoli je od nynějška uslyším, tak si vzpomenu na tuhle knihu - pořád dokola, až jsem myslela, že z toho věčného zdůrazňování začnu lézt po zdi a preventivně jsem si protírala oči, jestli v nich nemám písek. Hlavní hrdina neskutečně nesnesitelný a žena jakbysmet.
Ač kniha není obsáhlá, asi milionkrát jsem ji musela odložit, protože byla úplná muka dočíst ji do konce... Neskutečně geniální svou otravností. Podobně mě vytáčel snad jen Kerouac se svým Na cestě :D
Každopádně hloubku to má, to se zapřít nedá... Takže jdu mrknout, do které díry chodím odhrabávat písek já :D
Vynikající kniha, popisující vlastně útěk z vězení. Nejlepší je, jak muž plánuje, neustále přemýšlí, v duchu zkouší a zase znovu a pořád dokola, zatímco žena trpně hrabe písek. Konec je výborný.
Pro mě je Písečná žena velké zklamání. Námět je zajímavý, kladně hodnotím i to, kam se těch skoro 200 stránek ubíralo. Nějak mi to ale nesedlo, dialogy na mě neměly takový efekt, jaký by měly mít (třeba postava Nikiho na mě vůbec nepůsobila opravdově), celkově mi to bylo hodně cizí. Pravdou je, že ke konci už to bylo jen lepší a lepší, ale o nějaké čtivosti nemůže být ani řeč, některé formulace mi vyloženě neseděly, nelíbily se... Kdyby člověk četl jen kvůli myšlenkám a některým výjevům (pár z nich budu mít v hlavě ještě značnou dobu), tak bych možná byl i nadšený, ale jako celek není tohle můj šálek kávy...
Vynikající. Krásně bezvýchodná atmosféra, která takovým příběhům sluší. Škoda jen, že jde o ikstou variaci na Kafku a všechny řeší podobná, ne-li přímo stejná témata, vztahy, myšlenky. Podobných textů jsem už četl hodně, můžu doporučit třeba Music of Chance od Paula Austera. Vyšlo to i česky, jen si nevzpomínám na název. Vyústění je ale v podstatě stejné.
Zvláštní kniha. Souhlasím s Geenie, sice jsem přečetla, ale něco mi prostě nedá a pořád se v myšlenkách ke knize vracím. Třeba se mi to "něco" při druhém čtení někde mezi pískem vyjeví...
Písečná žena je rozhodně dílem, které stojí za přečtení ne jednou, ale minimálně dvakrát. Dějová zápletka je v tomto případě vyzrazena čtenáři ještě dříve, než se do knihy pustí. Ovšem v průběhu děje čtenář zjistí, že jde o mnohem víc, než jen o ztraceného etymologa, který hledá cestu zpět domů. Niki hledá skutečně cestu zpět, ale sám si časem uvědomí, že ta jáma, ve které každý den vykonává téměř sisyfovskou práci je odrazem jeho života mimo ní. I ve své snaze dostat se z jámy pryč, jeho podvědomí a on sám přicházejí na to, že úděl, který nyní vykonává není tak hrozný. Možná se adaptoval, možná si zvykl. Co, když ale celý život žil v podobné jámě, ze které nebylo úniku? Co když práce učitele a jeho manželství nebyli tím, co si ve skutečnosti přál? Neustálý boj a snahy dostat se z jámy pryč Nikiho tak vyčerpávají, že sám nakonec zvolní a zvolí jinou taktiku úniku. Jenže tato taktika, kdy se přizpůsobí a bude dělat, co se po něm chce, mu ukáže, že život v jámě a kopání písku se vlastně jeví celkem pohodlným. Niki zapadl do tamního života velice rychle a nakonec sám přišel na to, že přizpůsobení je cestou ke štěstí. Někdy vám k tomu štěstí stačí rádio, zeleň a nebo někdo, kdo s vámi sdílí intimitu.
Kniha je bravurně zpracovaná a na kvalitě jí neubírá ani nesympatická hlavní postava, ani předem vyzrazený děj a ani fakt, že konec je vlastně otevřený. Písečná žena je skutečně malým klenotem, stejně jako nový druh Cicindelidae pro Nikiho.
Od autora jsem nejprve četla Tvář toho druhého, takže jsem nebyla šokována surovostí příběhu. Japonští autoři se nebojí jakýchkoliv témat, zřejmě rádi chtějí v čtenářích vyvolat úzkost, beznaděj a apatičnost, až objevuje vlastní běsy. Rozhodně kniha zanechá stopu a dočasný neklid.
Díky kvalitnímu překladu je kniha čtivá, lze přečíst na jeden zátah. Pro japonské čtenáře povinnost přečíst, pro ostatní spíše začít s Rašomonem od Akutagawy a poté až Abe.:)