Písečná žena
Kóbó Abe
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78776/bmid_pisecna-zena-pNW-78776.jpg
4
338
338
Je to fantastický příběh entomologa, kterého někde na odlehlém pobřeží Japonska vlákali do hluboké jámy, odkud nemá žádnou možnost úniku a kde má na vybranou jenom dvě alternativy: buď zemřít hladem – či se ještě spíš nechat zasypat písečnou lavinou. Zatím nejúspěšnější dílo japonského spisovatele (nar. 1924), jehož filmová podoba byla oceněna na festivalu v Cannes 1964. Soustřeďuje se především k postižení duševních stavů hrdiny, entomologa, jenž se vypravil hledat hmyz a octl se v ojedinělé situaci: obyvatelé kterési vsi na japonském písečném pobřeží jej vlákali do písečné jámy, ze které není úniku, a nutí jej, aby jim za kus chleba připravoval k odvezení písek. Stává se tak vlastně jejich otrokem a složitost jeho situace dále zvyšuje přítomnost mladé ženy ze vsi, postižené týmž osudem a chtěj nechtěj mocně vzrušující jeho smysly.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Suna no onna / 砂の女, 1962
více info...
Přidat komentář
Hmm, to bylo divný. Pokud to má nějakou hlubší myšlenku, tak jsem ji nepostřehl. Naštěstí se to ale nečetlo špatně, takže jsem knihu dokázal dočíst do konce, který byl vlastně znám již od začátku a k němuž to i směřovalo.
Když už jsem si myslel, že mě kniha nemůže překvapit, tak přišla bizarní nabídka stařešiny na vysvobození z jámy. Byla to tedy zvláštní vesnice, to vám povím. Autor musel mít opravdu detailně nastudované vlastnosti písku a vše kolem něj, protože ten se prolíná prakticky celou knihou. Kniha je součástí v minulosti vydané sbírky Lidových novin, jinak bych na ni asi nenarazil. Zajímavý příběh, nepříliš dlouhý, který stojí za přečtení.
Zprvu trochu obtížné se začíst, potom příjemně kafkovské. Strašně tíživé, plné bezmoci, zoufalství a hlodající naděje, která nedochází naplnění, ale co kdyby přece jen...
Konec je pak plivancem do tváře, ale tak se to možná zdá nám, lidem žijícím v relativně neomezené svobodě možností, které nesvazuje režim, ekonomika a ani kultura, protože Češi na sebe nekladou příliš závazků a povinností a nejsou otroky kultury, v níž se narodili.
Japonci to nejspíš mají velmi odlišné.
poprvé jsem knížku četl někdy počátkem 80. let, když u nás vyšla ve slovenském překladu. a nic jsem si z ní nepamatoval, proto jsem ji vzal do ruky zase.
první moment - když jsem ji četl tehdy, neměl jsem šanci si představit celou scenérii, protože už v úvodu se mluví o tomelu - a co já (a kdo z nás vůbec) věděl, co to je za zvíře:)
čím dál jsem četl, tím víc jsem kroutil hlavou - jak tohle mohli soudruzi pustit ven? vždyť to je taková alegorie na nesvobodu a všemocnost společnosti zlomit člověka, až hrůza.
závěr pak byl naprosto logický - a je to úplně stejné i v naší společnosti - spustili nám provazový žebřík, ale proč vlastně jít někam jinam, když to tady už známe a přece odejít můžeme kdykoliv.
jímá mně z toho hrůza. poznané otroctví je lepší než nepoznaná svoboda.
Ze začátku je to tak kafkovské, že jsem čekala, jestli to nebude Proměna 2.0 :D
K japonské literatuře jsem měla trochu odstup (nepatřím mezi Murakamiho ani Kawagučiho obdivovatele), tohle bylo příjemné překvapení. Jednu hvězdičku jsem ale ubrala, protože mi text připadal místy příliš rozvleklý.
Prostě japonská kafkárna se vším všudy. Je to mazec a opravdu je to divné :) Leckteří čtenáři zde, kteří možná nevěděli do čeho přesně jdou, a pak tu prásknou nízké hodnocení, se spíš sami trošku zesměšnili.
Nemilosrdně originální Abeho pozemské zrcadlo úklidu jedné zdánlivě nenaplněné duše (umocněno filmovým zpracováním...)
"A prach se vrátí do země, jaký byl" (Kaz 12,7).... Prach, písek, (hebr. Eres - země, označuje často i peklo) je neustále běžící čas, poddajná past zasypávající bez oddechu vše živé; boj proti písku-Smrti coby absurdní a nesmyslná dřina, ….O tom všem je román japonského spisovatele, autora divadelních her a také fotografa Kóbó Abeho (1924-1993) „Písečná žena“ (vydán 1962), který představuje velice zajímavý příspěvek do proudu avantgardní, moderní, (rozhodně nikoli však postmoderní) literatury z období po druhé světové válce. V díle samotném tak nalezneme jak otisk horečnatých vzpomínek na písky Mandžuska, kde sám Abe vyrůstal, tak i na druhé straně chladný, analytický lékaře rozum provádějící pozorování, či ještě spíše „vivisekci“, v tomto případě pak lidské existence v situaci, kdy je obnažená až na dřeň. Myšlenková kultura Abeho je nepochybně silně ovlivněná evropskými vlivy (sám uváděl jako své oblíbené autory Dostojevského, Kafku, Poea, ale také Heideggera a Jasperse), avšak schopnost odstupu od postav a filigránská práce s detailem, jakkoli krutým (vzpomeňme na klasický pojem „krutý talent“ přisouzený již navěky Dostojevskému) však nepochybně japonská. Osobně bych tento skvělý román-podobenství směle zařadil vedle děl jako je slavný existenciální obraz života „Tatarská poušť“ Dina Buzzatiho, či „Pobřeží Syrt“ Juliena Gracqa.
Začátek slibný a pak nuda a nuda zcela prázdného filozofování, nebo zase jakéhosi japonského způsobu pornopopisu jednotlivých styků... Přestože se jedná o velmi útlou knihu, bylo pro mě téměř utrpením ji dočíst a je škoda, že její potenciál se takto úplně ztrácí.
Prostě jsme si s knihou nesedly. Vzhledem k tomu, že to je ze tří japonských autorů druhý, který mě vyloženě neoslovil, přičítám to mentální nekompatibilitě a další poválečnou či moderní japonskou literaturu teď asi na dlouhou dobu vynechám.
(SPOILER)
Nádherná interpretace příběhu o nesvobodě a o dvojím přístupu k ní - agresivním (mužském) a pasívním (ženském). Muž se chová násilně, ovládá ho hněv, zloba a zoufalství, žena svůj úděl přijímá trpně a odevzdaně. Přeměna člověka v hmyz, i když jen metaforická, připomíná Kafku.
Na příběhu neshledávám nic absurdního, podobný příběh žije většina lidí, skoro každý z nás je zajatcem ve své vlastní písečné jámě (jeskyni) a často jsme vězni z vlastní vůle, a pokud jsou uspokojeny naše základní potřeby, netoužíme nesvobodu vyměnit za svobodu. Někoho vyhlídka na svobodu až děsí a neví, co si s ní počít, někdo o své nesvobodě ani neví. V podstatě hl. postava vyměnila jednu nesvobodu (učitele v malém bytě) za nesvobodu jinou ("hmyzu" v písečné jámě), což by mohlo vést až k pocitu bezvýchodnosti. Jde totiž o nesvobodu vnitřní. Svobodu lze získat jen pokud se člověk přestane bát a přestane lpět na "jistotách". Hlavní postava si ani na chvíli nepřipouští svou vlastní plnou zodpovědnost za to, co se jí děje, stále trpí pocitem, že je obětí, navíc vám autor nedovolí s ní sympatizovat.
(SPOILER)
Již ze začátku se dozvíme, jak kniha vlastně bude končit, což je zajímavý krok. Odhalí totiž, jak velkou má autor schopnost udržet čtenářovu pozornost a vytvořit napětí, přestože už je konec znám. Za sebe říkám, že Kóbó Abe umí.
Již samotné zasazení příběhu do světa písečných dun bylo zajímavé a pro mě velice neobvyklé, jelikož s takovým prostředím nemám zhola žádné zkušenosti. Písek byl skutečně všudypřítomný, štípal mě v očích i přes stránky. Stupňující se zoufalost protagonisty byla pochopitelná a jeho postupný průchod všemi fázemi smutku (popíráni, hněv, smlouvání, deprese a smíření) byl přímo učebnicový. Stylisticky je to velice dobře napsané dílo, sledovat psychologii postav bylo zajímavé. Vše sledujeme z pohledu protagonisty, tudíž víme (nebo spíš nevíme) přesně tolik, co on. Samotná písečná žena byla velice zvláštní, doteď nevím, co si o ní vlastně myslet. Celou dobu mi přišlo, že měla být metaforou/zosobněním písku či nečeho s tím spojeným. Žiješ v písku, dokud se jím nestaneš a nakonec v něm zahyneš.
Velice zajímavé byly i samotné technické poznatky (ať už jsou pravdivé, či ne) o písku a různých typech brouků, což je pro mě zcela neprobádaná tématika.
Doporučuji tuto knihu číst na dovolené u moře, začnete se pak na písek dívat uplně jinak :)
Za většinu z toho mála, co vím o hmyzu, dodnes vděčím Ondřeji Sekorovi. A epizoda s mravkolvem patřila k těm, které tehdy zanechaly nejsilnější otisk...
Jedna velká, nijak lichotivá, ale bohužel docela odpovídající metafora. Past bezvýchodné situace, bariéra cizího, nepochopitelného okolí, kterou nelze překonat, bezmoc, touha po zpátečním lístku do známého života, i když nestál za nic, podléhání, přizpůsobení a zvyk na nenormální situaci jako na běžný rámec života ... naštěstí entomolog Niki pro mne nebyl zdaleka takový sympaťák jako kdysi Ferda, mohlo to být daleko tísnivější deja vu:)
Začátek hodně navnadil, ale pak už se dostavovala jen nuda. Nebýt to stylisticky hodně dobře napsané, šel bych i níž.
O čem to může být, říkala jsem si, než jsem se rozhodla, že si knížku přečtu. Díky recenzím jsem tušila, ale skutečnost byla mnohem silnější. Velmi jsem soucítila s mužem, přemýšlela jsem, jak bych se zachovala já. Přece nemůžu takhle bídně zmizet ze světa, jen proto, že je nutné zůstat. Proč, nechápu ještě dnes.
(SPOILER)
Tak a už jsem tam taky.
Písek je tady pán.Bývat otrokem.A jak se stalo v těchto časech modní,nejsme přeci ovcí !
Duny.Písečné duny.Stahují nás.Po celém těle.V tváři.V očích.V kůži i chřípí.Oh.Jak toužíme po doušku.Po spršce.Dokonalém dešti.Ochladit se.Očistit.
Metafora.Metafora jako díra,jáma či jiná propastná strž.
Co potřebovat k dokonalému souznění.Nenáročné podstatě otroctva.
Hle,celá existence se v jámě smrskne na pouhopouhé,aneb v jednoduchosti je krása.
Stačí jen žrát,sr...(dělat potom bobky) vykecat se a kopulovat (hezky dělat) a pak opět žvanit,papat...občas něco dělat,abychom dokonale nezmagořili.Chce to taky občas se mezi tím vším kapánek vyspat.
Je to tak běžné.Co když přijdeme i o tuhle klasiku.Jáma je hluboká.Vejde se do ní dost.
Budu ještě ? Jak dlouho ? Vždyt nemusím nikam padat,abych to zjistil.Už nikdy mlád a zdráv.Bude chybět víc.Spoustu těch zdánlívých banalit.Bude chybět sluneční svit.Kapky na tváři.Skučení větru ve větvích.Lehké doteky.Mlhavé sny.Teplo žár těla.Spalující pohledy.Maličkosti.Marnosti.Blbosti.Už nikdy nebude jako dřív.
Tak kde je kujva ta pokora.Už se ukaž.Čekáme.Pak už konečně smíření.Jen jáma a věčný,někdy horký,někdy chladný písek.Zasipán.
Kdo chce,vydá se na cestu.Po všednodenní radosti není na škodu občas někam zmizet.
Najít si svého Niwahanmjo.Hýčkat.Rozmazlovat.Není co ztratit ? Lecos se může najít.
Křeč...
Křeč lidstva,která navršila a překonala nesčíslné geologické vrstvy zkamenělin...Ani tesáky dinosaura,ani stěny ledovců nemohly zahradit cestu tomu řvoucímu,extaticky postupujícímu šroubu plození...Potom rozprsklý ohnostroj mlíčí vytlačovaného ze svíjejícího se těla...Shluk meteorů řítící se napříč nekonečnou temnotou...Dozrála oranžová hvězda...Louhovitý chor.
I jeho jiskření náhle pohaslo a zmizelo.Poplácávající ruka po hyždích nebyla nic platná.
Nervy,za ženiným klínem vadly.A prst v mušlovém mase povolil.I žena,která ještě několikrát jakoby lítostivě pohnula boky,nakonec vyčerpaně klesla do bezdechého zapomnění...
A to je celé.To je to opium.Dost keců.Je po všem.Spadla klec.Je vymalováno.
Kafka se usmívá.Kobo Abe je mrtvej.Písečná žena čeká.
Zrníčka.Kamínky.Písek.A zapadlá doura poblíž jedné duny.To by mělo stačit.
Tak tohle je opravdový skvost. Kafkovský existencionalismus v japonských reáliích. Musel jsem číst pomalu a přemýšlet, protože ten poklad kniha vydá až úplně vespodu v té písečné hloubce, hluboko uvnitř člověka...
Čo všetko stačí človeku k spokojnému životu bez otázok? Málo.
Koľko opisov piesku človeku stačí k pocitu, že ho má nastrkaný až kdesi v žalúdku? Tiež málo.
Četl jsem kvůli filmu, ale stálo to za to, i když film je více mnohovrstevný. Proč vlastně žijeme? Banální otázka, dokud se člověk neocitne v jámě.
(SPOILER) Před knihou jsem viděla film, který je dost dobrý, přišel mi i lepší než kniha, zřejmě kvůli tomu, že dost osekali všechny negativní vlastnosti protagonisty.
Hlavní postava je naprosto nesnesitelná z mnoha důvodů. Třeba už jen tím rozporem, jak je schopen použít jakékoliv prostředky k tomu, aby se mohl vrátit ke svému starému životu, který je očividně osamělý a prázdný. Nakonec ale starý život opustí a to kvůli vlastní ješitnosti a náznaku úspěchu, jenž se mu zřejmě nedostával. Nejvíc nechutné ale bylo, jakým způsobem se choval k "ženě" (pokud si pamatuji, v románu ani neuvedli její jméno). Díval se na ni spíš jako na zvíře nebo jakýsi přírodní úkaz než na lidskou bytost. Ani jednou se nezajímal o něco jiného než o sebe, a ještě se k ní choval hrubě a násilně. Žena jako by v románu existovala jen k tomu, aby si na ní vybíjel svoje frustrace podmaňoval si ji, používal ji k uspokojování svých potřeb nebo ke svému plánu na útěk a aby se o něj starala. Andrew Tate by se od hlavního hrdiny mohl učit.
Ve své době se asi jednalo a výjimečné dílo, nicméně mi už přijde zastaralé a překonané.