Píseň o lítosti
Viktor Fischl
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15265/pisen-o-litosti-15265.jpg
5
32
32
Zralý muž se vrací do krajiny dětství na moravsko-slovenském pomezí. Vzpomínka mu vybaví nejen čas sucha a bídy jako předzvěst blížící se válečné pohromy, ale zpřítomní i chlapcovo první setkání s několika osudovými podobami lásky: s podobou pustošivou, ničivou, svůdnou, klamavou — i s prázdnotou po zániku lásky. Nad její zákon klade autor poznání, že lidé, kteří nikdy nebudou vědět a ve své ubohosti budou bloudit jako děti ve tmě, musí být „plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí“. Podle tohoto románu byl natočen stejnojmenný film (režie Dušan Klein, 1998). Román Píseň o lítosti zvítězil těsně před únorem 1948 v soutěži Evropského literárního klubu, nesměl však už být vytištěn. Byl vydán hebrejsky v Tel Avivu v roce 1951 a česky až v roce 1982 v Sixty-Eight Publishers.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 1992 , AtlantisOriginální název:
Píseň o lítosti, 1982
více info...
Přidat komentář
Čte se to jako po másle. Nebo spíš poetičteji: plyne to jako proud řeky, kam chodíval Jakub rybařit. Na útlém prostoru ale s velkým množství jmen a postav autor zachytává několik životních mouder, zákonitostí a úkazů v mezilidských vztazích ve víře a v uvědomění.
Lítost k druhým tu znamená lásku, respekt, péči o druhé a jejich upřednostnění před sebou samým. A uvědomění se nese v duchu smíření s chodem života. Autor neodsuzuje každé lidské chování má svojí příčinu a nikdo nám nemůže zazlívat, že konáme ve vlastním zájmu. Je to knížka, která člověka zklidí a jednoduše přináší mravní ponaučení. Samozřejmě nejlepší postavou je dědeček Filip pro svojí moudrost a rozvážnost.
Jeden z prvních Fischlových románů, vydaný již v izraelském exilu v roce 1951 (česky v Sixty-Eight Publishers v roce 1982). Román vzbudil v době svého vydání velmi příznivý ohlas – zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Je to jedno z prvních románových děl, které vyprofilovalo (a pro další tvorbu vydefinovalo) pro autora tak typický poetický, místy až lyrický prozaický styl.
Děj románu je vzpomínkovou retrospektivou Daniela, židovského přeživšího holocaustu (autobiografie), který se na krátký okamžik (a naposledy) navrací do své rodné obce. Při té příležitosti vzpomíná na léta svého dětství a dospívání v podmínkách malé vesnické židovské komunity v ní, na svoji rodinu a na zásadní okamžiky, které formovali jeho dětství, v předvečer pohromy holocaustu, která jej učinila jediného přeživšího z celé komunity. Vzpomínky zahrnují období zhruba od konce první světové války do období protektorátu, zachycuje příběhy jednotlivých členů židovské obce (i Danielovy rodiny), i obce samotné, jejich životní osudy, strasti, i rozličnou cestu k víře a vyrovnávání se s různými životními událostmi. Děj reflektuje i nelehké osobní Danielovo vyrovná(vá)ní se s hrůzami prožitými v období Šoa, snaze o jejich pochopení.
Každá kapitola je prodchnuta duchovní poetikou a je jakousi analogií na to, jakým způsobem a prostředky je možno vyrovnávat se s lítostí a soucitem k sobě samému i svým blízkým, jak je možno hledat (a snad i nalézat) duchovní spásu, navzdory zlu, nelidskosti a mezním situacím. Jedná se tedy o vnitřní duševní ztotožnění s těmito životními situacemi, které je nutné „uchopit“ a zpracovat v souladu se svým niterním přesvědčením o tom, co je v životě nutné a co je „správné“ v souladu s tím, aby mohl člověk žít ve cti a pravdě. Řečeno s autorem: „Lítost v nás musí zůstat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne.“ Lítost je zde tedy nahlížena jako nutná životní konstanta, prostředek, který dělá člověka člověkem – jako určitý faktor a záruka lidství a snahy o plnohodnotný život, prožitý v touze po hledání jeho krásy, ve snaze neubližovat přitom druhým a hledat své vlastní morální hodnoty. To není ničím jiným, než hledáním odpovědí na smysl lidské existence, na možnosti (a míru) odpuštění a porozumění konání druhých. Ale také o neochvějné víře v humanismus a nutnost jeho zachování, bez ohledu na dobu a jakkoliv nepříznivé okolnosti
Moje třetí setkání s Viktorem Fischlem a opět skvostné.
Pomalým tempem vyprávěný příběh, který je tvořen vzpomínkami hlavního hrdiny na jeho dětství. Vzpomínky na otázky, které se rodily v dětské hlavě při pozorování světa kolem sebe. Otázky o lásce, dobru a zlu, spravedlnosti a milosrdenství, Bohu či jeho neexistenci. To vše v prostředí malé židovské obce.
Navíc se nad vyprávěním jako temný mrak táhne tušení neblahého konce většiny zmiňovaných osob během II. sv. v.
Hluboce lidské a moudré.
Návrat do formujících okamžiků dětství, kdy malý Daniel ve všedním koloběhu života rodiny a židovské obce začíná vnímat problémy a bolesti světa dospělých, střety rozdílných životních přístupů i spletitost hledání nejméně ubližujících rozhodnutí.
V jedné útlé knize základní lidské otázky o víře, vztazích a etice ... akcentované pohledem jediného, kdo z celé obce přežil holocaust. Přestože Viktor Fischl ví, že jsou to nezodpověditelné otázky, nabízí aspoň nápovědu - Píseň o lítosti.
Píseň o lítosti jsem četla a vnímala opravdu s lítostí. S lítostí nad ztracenými životy postav, které jsem si zamilovala. Jediný, kdo přežil holokaust, Daniel, přijíždí do rodného městečka a vzpomíná na dětství spojené s obyčejným životem podle židovských tradic, kdy hledal odpovědi na otázky týkající se boží spravedlnosti i samotné existence Boha. Odpovědi dostával nejen díky způsobu života věřících (velmi zajímavé), ale především díky moudrému náhledu dědečka Filipa. Právě on mi potvrdil to, o čem jsem celý život přesvědčená (a o čem jsem čas od času musela přesvědčovat někoho ve svém okolí). Lítost je cit veskrze kladný. Zabraňuje mi činit zlo jiným, pomáhá mi domýšlet, komu a jak můj budoucí čin může ublížit.
Mám Viktora Fischla ráda. Jeho knížky mě oslovují především díky jasně formulovanému morálnímu aspektu.
Kniha o různých druzích lásky, nešťastné, vášnivé, lásce v rodině i širší komunitě. O různých způsobech vztahování se ke světu, a při ukotvení do židovských tradic nečekaně obecných způsobech. Je, měl by být Bůh spravedlivý a přísný, nebo milostivý a odpouštějící? Nebo se to dá spojit? Jednak se přemýšlí i o neexistenci Boha (a že to ve výsledku na věci nic nemění), jednak se to dá vztáhnout na postoj k nadosobním systémům (třeba právnímu) a nadřízeným postavám.
Děd Gabriel, který potřebuje k životu Boha-soudce a neochvějná morální pravidla, sám při své prudké povaze nedokáže čekat na spravedlnost odjinud a soudil by a trestal, jen kdyby nevěděl, že to lidi stejně nezmění. Lepší je smířlivý dědeček Filip, ale protože se kniha musí vyrovnávat s faktem šoa, ani to není tak jisté - opravdu má mít člověk stejnou lítost s vrahy jako s vražděnými? Odpověď není, stejně jako se nikdo za života nedozví, jestli existuje Bůh.
Krásná kniha napsaná krásným jazykem, jemně ukazující, jak žít a neubližovat i v situacích, kdy neublížit se zdá nemožné. Náhodou, (jak mi tak knihy často padnou do ruky ve správnou chvíli, aniž to předem vím) jsem ji četla nedlouho před Dnem smíření, Jom kipurem, který v knize také hraje roli a před nímž se Píseň o lítosti velice hodí číst. Stejně jako v jiných chvílích, třeba před novým rokem, kdy má člověk potřebu bilancovat a plánovat si, jak to příště všechno zvládne líp.
Krásná, poetická kniha. Desetiletý Daniel si v malé židovské obci v první polovině 20. století utváří své názory na život mezi svými dvěma dědečky Filipem a Gabrielem - velice rozdílnými lidmi, které ale spojuje židovská víra a hluboké přátelství. Je vůbec Bůh? A pokud je, je spíše spravedlivý, nebo odpouštějící? Nečekejte odpovědi, spíše hledání. Hrdinové hledají odpovědi, každý po svém a vzhledem ke svému vlastnímu životu každý jinak.
Zajímavá je i historie knihy: začátkem roku 1948 už měl Viktor Fischl tento román dopsaný a těsně před únorem zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Po únoru 1948 už u nás však nesměl být vytištěn (údajně právě proto, že je zcela nepolitický). Pro Viktora Fischla to podle jeho slov byla poslední kapka v rozhodnutí odejít (ještě legálně) do Izraele. Román vyšel v roce 1951 v Tel Avivu hebrejsky, česky r. 1982 v Sixty-Eight Publishers a r. 1992 v nakladatelství Atlantis.
Líbil se mi i stejnojmenný film, který se velice věrně drží knihy, i když kniha je samozřejmě lepší.
"Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky. Ale často, často vyprchá. Ale lítost, lítost v nás musí zůstat." Hleděl teď upřeně na Jakuba, pokyvuje starou hlavou, pokleslou ke křehkým ramenům. "Na každém kroku, Jakube, si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne."
Viktor Fischl zpívá. Zpívá o lásce, hříchu a odpuštění, soucitu a lítosti. Zpívá smutnou píseň o životě a o smrti, bohu a spravedlnosti. A skrze životy členů malé, chudé židovské obce předává poselství, jak se rodí postoje člověka, jeho názory a morální hodnoty. Moudrost, porozumění, pochopení a ponaučení prýští z každé věty.
K téhle knize se mi píše komentář těžko,protože je to podle mě kniha úplně o všem. A moc dobrá.
Štítky knihy
Židé zfilmováno osudy lidí židovství holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 1990 |  Dvorní šašci |
| 1996 | Hovory s Janem Masarykem |
| 2005 | Kuropění |
| 1991 | Pátá čtvrť |
| 1990 | Dr. Karel Steinbach - svědek téměř stoletý |
Daniel Menasse, jediný z rodné židovské obce, který přežil holocaust přijíždí po letech do míst svého dětství a dospívání, aby se pomodlil kaddiš, modlitbu za zemřelé. Ve vzpomínkách mu před očima ožívá doba před mnoha lety, jednotliví členové rodiny i celé židovské komunity, se všemi jejich radostmi, starostmi, obavami, nářky, hříchy, láskami, pochybnostmi i věčnými spory o to, zda je bůh milosrdný nebo trestající.
Danielovýma očima nahlíží čtenář na různé podoby lásky, poznává podstatu lítosti, soucitu a odpuštění. Nostalgické, často smutné a bolavé, ale neskonale moudré poselství o základních lidských hodnotách. Vzpomínky, do kterých se bohužel neustále vkrádá vědomí nadcházející katastrofy holocaustu.