Píseň o Tróji

28.04.2018

Při prvním čtení před nějakými deseti lety jsem byla naprosto nadšená a radovala se, že někdo modernější formou uchopil mé oblíbené příběhy z řecké mytologie a dějin. Při druhém čtení se mocný zážitek neopakoval, protože některé z postav mi byly při podrobnějším pohledu spíše nesympatické a jejich vykreslení nabourávalo moji představu získanou ze čtení Zamarovského "Bohů a hrdinů antických bájí" a samozřejmě z obou příběhů Augusty, Honzáka a Filcíka ("Odysseova dobrodružství v trojské válce" a "Odysseova dobrodružství při návratu domů").

- Helena kromě nadpozemské krásy neoplývá žádnou ctností a je to pěkně sebestředná mrcha, jejíž manžel Meneláos je zde za mimořádného troubu (což je ovšem i v jiných zpracováních, i když ne tak mimořádně). Vzájemná láska mezi ní a Paridem se jim záhy oběma zají, a tak Helena hledá povyražení v náruči Ainea (který sice zprvu působí velmi důstojně, byť Aineas miluje jen Ainea, ale ke konci knihy se i on ukáže jako velmi marná figura...). Přesto jí člověk nakonec fandí, aby ji Meneláos vzal zpátky (i když čtenář znalý rekovných příběhů ví, že o hlavu za nevěru a bigamii nepřišla).

CITÁT: Jednoho památného rána jsem rozzuřila Andromachu natolik, že se na mne vrhla s odhodláním rvát se zuby nehty - jen aby zjistila, že Helena v mládí rohovala a s dobře živenou dámou se mohla bez obtíží měřit. Povalila jsem ji a uštědřila jí ránu na oko, které oteklo a zčernalo skoro na měsíc. Pak jsem všude opatrně roznesla, že jí to udělal Hektór.

- Můj dětský oblíbenec Odysseus na mne u McCulloughové působil velmi rozporuplně - na jednu stranu geniální, na druhou intrikán, který naprosto vědomě několikrát dal průchod pomstychtivosti (obětování Ífigenie či křivé nařčení Palaméda).

- Můj adolescentní miláček Hektór je zde líčen trochu jako moula; přestože jeho jméno je na rozdíl od Achillea bez poskvrny (zajímavý náhled na hádku o Bríseovnu mezi myrmidonským náčelníkem a Agamemnónem!) a je líčen jako hrdinný rek, většinu děje je nucen se skrývat za hradbami a když se konečně dočká bojů, nedostává od autorky zdaleka tolik pozornosti jako jeho řecký protějšek. A jeho loučení s Andromaché je v knize velmi nehezké, na rozdíl od informace ze Zamarovského, který uvádí, že v něm Homér vytvořil vrchol milostné poezie... Budu si muset přečíst originál (v českém překladu - i přes své dětské poblouznění a odhodlání naučit se řecky, disponuji jen velmi špatnou středoškolskou latinou).

- Achájové vůbec v knize hrají titulní roli a je zcela zjevné, že Colleen McCullough fandí Achilleovi, který - kdybych měla říct, která z postav je v knize hlavní - by byl hlavním adeptem. Svědčí o tom i zařazení kapitol věnovaných jeho otci Péleovi či jeho vychovateli Cheirónovi, nemluvě o popisu plenění namířenému proti národům Malé Asie či o Bríseovně. Jejich milostná linie je vykreslena velmi ryze a hezky, ta se mi líbila velmi... A jeho syn Neoptolemos nakonec nepůsobí jako takový zmetek, jak je o něm v "Bozích a hrdinech antických bájí" uvedeno (Zamarovský přímo píše: horší syn lepšího otce).

- Ze všech postav řeckých králů na mne nejlépe působil Nestór (ale to spíše proto, že nedostal tolik prostoru) a Diomédes z Argu, jenž sice poněkud stojí v Odysseově stínu, ale je mu rovnocenným partnerem. Bohužel v příběhu i v tom mileneckém slova smyslu... Líčení jejich poměru ve mně vyvolávalo nechtěnou asociaci na vtip, kdy se Řek a Říman hádají, čí civilizace dala víc světu, a Řek (poté, co navrhuje antické komedie a tragédie, které Říman přebije Vergiliem, a následně ve sporu jeho torza antických památek neobstojí s mnohem populárnějším Collosseem) nakonec zlostně vykřikne: "My jsme vynalezli sex!" aby Říman s klidem odvětí: "Ano, ale my jsme do něj zapojili ženy

- Priamův vývoj byl pro mne zklamáním - přestože byl přítomen u sporu mezi svým otcem a Héráklem, udělal ze své lži pravdu a na jejím základě schválil Paridovu urážku hostitele, když tento unesl Helenu. Nakonec se z něj stal roztřesený stařec, jehož úvahy mi přišly hodně naivní.

CITÁT: Ten obrovitý tvor z hnědého dubového dřeva se tyčil vysoko nad našimi hlavami. Ať už ho vyrobil kdokoli, bůh či člověk, držel se přísně anatomie a vtiskl mu skutečně rysy koně, ne muly ani osla. Jeho tělo však bylo obrovské a spočívalo na nohou s mamutími kopyty přibitými k podstavci z polen. (...) Můj vůz stál ve stínu koňské tlamy a já musel zaklonit hlavu, abych nad sebou viděl spodní stranu čelisti. (...) Měl vyřezávaný ohon a hřívu; když jsem ustoupil, abych viděl jeho hlavu, spatřil jsem oči, které byly vykládány jantarem, vnitřní strany nozder nabarvené na červeno, zuby ze slonoviny v pootevřené tlamě. Byl nesmírně krásný. (...) Stál přesně v polovině mezi pláží a městem. Ale odkud se tam vzal? Jestli ho postavili Řekové, byli bychom museli vidět, jak roste. Musí pocházet od bohů, musí!

Ostatně ono vysvětlování některých jevů, které nám díky dějinnému vývoji přijdou naprosto průhledné (fyzikální jevy, zákonitosti počasí či činy člověka), a které hrdinové knihy přikládají božskému působení, se mi na celé knize nesmírně líbilo. Povyšuje ji tak nad úroveň mýtů či pohádek, protože pro čtenáře-realistu činí příběh lidským a bez zásahů nadpřirozena, ale tomu, kdo chce věřit, že samotní olympští velikáni skutečně drželi nad oběma znesvářenými tábory ochranou ruku, nebere dětství a nechává ho ve spokojenosti, že bohové do války také zasahovali.