Píšu a sešit mi leží na kolenou
Hana Bořkovcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78139/pisu-a-sesit-mi-lezi-na-kolenou-78139.jpg
4
27
27
Deníky, které si v letech 1940–1946 vedla Hana Bořkovcová, zaznamenávají události od doby nástupu protižidovských opatření, přes lágry, osvobození až k návratu zpět do „běžného“ poválečného života. Zápisy z doby před transportem do Terezína podávají obraz života v zužujícím se prostoru „ghetta beze zdí“, života poznamenaného hrozbou transportů, jimiž postupně odcházejí příbuzní a přátelé; záznamy zachycují prostředí pražské židovské školy, fungování Židovské obce i okruh mladých sionistů, scházejících se na Hagiboru. Rok a dva měsíce prožila Hana v Terezíně. Její život je zde rozprostřen mezi péči o děti a terezínské kulturní dění, četbu a mnohdy určující přátelství.... celý text
Přidat komentář
Hana Bořkovcová "Píšu a sešit mi leží na kolenou: deníky z let 1940–1946" (ukázka)
"A já přece věřím, tolik. Věřím, že Bůh, nejvyšší a nekonečně dobrotivá moc, která vším vládne, poslala nás lidi sem, odněkud. A vezme nás opět zpátky, někam. Ale ten život, který je nám zde určený, že má nějaký smysl. Bůh stvořil svět tak podivuhodný a nás stvořil tak divné. Jsme jistě hodně nad zvířaty, která mají jen tělo. A hluboko, hluboko na Ním, který má jen duši. Jsme tak podivuhodně stvořeni z těla a duše. Je divné, že jedno druhé neruší. Ale to je právě člověk, jak je, a tak je, může si vytvořit krásný život. A kdyby v nic nevěřil, ale snažil se pomáhat jiným a být sám šťasten, může klidně umřít. Život lidský může být tak strašně bohatý. Je v něm tolik krásy a lásky a květin a nebe. A v tom ve všem je Bůh." ... "Věřím v lásku A dobro, v zemi a v nebe, ve všechny lidi a v Boha. Ale tolik bych potřebovala, aby alespoň ještě jeden člověk na světě věřil se mnou."
(s. 20-21)
"Odjeli Rudolf a Ela, nevím, jestli jsem si to naspala. Teď odjíždí babička, odjíždí spolužáci a učitelé, odjela Tylda a Kurt a Salis, odjíždějí všichni, všichni jedeme do nenávisti a bídy a utrpení a hrůzy. jedeme, abychom se už nikdy nevrátili mladí a silní a šťastní, se schopností milovat. Ne, to není správně. Je to docela jinak. Jedeme, abychom se v bídě poznali a milovali a pomáhali si. Jedeme, abychom poznali utrpení, ale také opravdovou lásku. V utrpení - někteří lidé umírají a někteří rostou. My musíme vyrůst!"
(s. 29)
"Četla jsem židovské dějiny a viděla jsem, jak svážejí do Veletržního paláce na rozbitém náklaďáku staré lidi, kteří nemohou jít pěšky. Slyšela jsem o našich miminkách, která teď odjíždějí do Terezína. My teď můžeme číst své staré dějiny." ... "Vždy dříve se mi zdála býti láska k národu prázdným pojmem. Teď už ne. Myslívala jsem, že přece lze milovat jen jednotlivé lidi, ale nikdy prostě celý národ. Ale teď miluji svůj národ, miluji Židy. Netoužím ovšem udělat pro ne nějaký hrdinský čin. Ale toužím, tolik toužím žít stále mezi nimi a pomoci jim ke šťastnému a krásnému životu. Starat se o staré lidi a o děti a o všechny - o Židy. Hladit a hladit jejich rány, po staletí utržené, až by přestaly bolet."
(s. 30)
"Den smíření - to je krásné jméno svátku, ale myslím si někdy, že lidé dobře nechápou jeho smysl. Skutečně věřící člověk přece jistě nemyslí, že Bůh se na nás hněvá po celý rok za naše hříchy - a v přesně určeném jednom dni v roce je všechny najednou odpustí. To je příliš zlidšťování Boha. Nemáme představy o tom, kdo On je. Vždy si Ho zlidšťujeme. Říkáme "Bůh" a i to je lidské slovo... Nevím, nevíme. Ale když vidíme všechnu krásu kolem sebe, musíme věřit, musíme milovat něco velkého, nevyslovitelného, milovat tak, jako je to v modlitbě: celou svou bytostí. Nedovedeme se upnout na celý život k něčemu, co neznáme. Ale milujeme onu Bytost, onoho Boha, jak lidsky a prostě říkáme, ve všem, co je kolem nás. Říkají, že máme nejvíce milovat Boha, a potom teprve rodiče. Já to tak nevidím. Miluji Boha v rodičích a ve všech a ve všem. Neumím to jinak - většinou." .. "Teprve teď se dostávám k této víře, k víře pokorné, ze které se ztrácí strach. Kdybych skutečně věřila, že Bůh trestá naše viny - snad by nebylo pak hříchem hřešit. To by byl spíše obchod. Ale já věřím, že Bůh nám odpouští hříchy každý den, každou hodinu, každou minutu, že nám odpustí hřích dříve, než je spáchán, že nám je všechny odpustil dříve, než stvořil Zemi - a proto nechci hřešit. Pro dítě je těžké poznat, co je a co není hřích, a je také tak mnoho věcí mezi tím. O tom hlavně přemýšlím. Ale snažím se nehřešit."
(s. 53)
"Procházím ulicemi. Tma se zavírá nade mnou a kolem mne. Tma je velká, a já jsem malá. Nikdo mě nevidí. Ani já sama sebe. Domy mají zavřené oči a jsou soustředěné samy do sebe. Nedívají se na mne a neruší mě v mém přemýšlení nebo nepřemýšlení. Je tma. Jenom někdy, na větších ulicích, tam, kde přejíždí elektrika, je vidět utíkat po drátě malou modrou jiskřičku. Místy se rozpukne ve vteřinový ohňostroj a zase ubíhá dál. Na křižovatkách se střídají tiše a výmluvně tři světla. Přijdeš tam, a náhle rozlije někdo do tmy krev. Červenou a křičící a horkou. Lidskou krev. Rozlije se po domech a blátě na ulici, rozlije se i po lidech a na jednom místě vstříkne i do řeky. Chvěje se a teče, teče, teče...
Hodně jsem se po dočtení zamýšlela nad životem, jako takovým. Kdyby..... kdybych žila v té době, jaká bych byla já? Statečná po dědovi???? Nevím....Kdybych měla děti, bála bych se , k smrti bych se bála všeho....Terezína, Mathausenu, bolesti u výslechu, bolesti o život dětí.... Byla bych šedá Myš a přežívala? Nevím, nikdy jsem pusu proti nespravedlnosti nedržela, párkrát přes ni pořádně dostala ....Samé kdyby. Proto nemůžeme porovnávat. Kdyby vyrůstala Hana nyní, měla by nejnovější mobil, měli by služebnou a dívala by se na děti ze slabších sociálních vrstev z vrchu? Asi ano.... ale to je samé kdyby. Každopádně souhlasím s Jája 92.... měla jsem problém se do knihy začíst,).
Kniha je svým způsobem zajímavá, i když se přiznám, že jsem někdy měla problém pochopit text či se začíst. Na tuto knihu prostě potřebujete více času, aby byla pochopena ve svém kontextu. Neumím si vůbec představit, že bych v jejích letech musela prožít, to co ona. Obzvlášť, když si představím dnešní generaci 13letých dětí, které řeší jen to, zdali mají nejnovější typ mobilu či notebooku , či jak si udělat super selfie na facebook.
Knih na tohle téma jsem přečetla už pár desítek, ale tahle je příšerná. Ne a ne se začíst... vyloženě jsem se nudila a počítala stránky do konce.
Skoro mi bylo stydno číst tak intimní zápisy. Jsem moc ráda, že jsem Hanu skrze její deník poznala - byla neuvěřitelně citlivá, statečná, dospívala v tak hrozném čase a přesto (nebo proto?) byla plná krásy, naděje, dobroty.
Emotivní deníky spisovatelky Hany Bořkovcové, které popisují její mládí, které z velké části prožila v Terezíně. Čím čteme dýl, tím jsou záznamy vyzrálejší.
Hodně náročná kniha. Určitě to není kniha na týden. Člověk by ji asi měl číst "pozvolna", aby z ní vytěžil maximum.
Při čtení mě taky mnohokrát napadlo, že je mi až hanba, co jsem ve věku Hany Bořkovcové, kdy psala tento "deník", řešila já nebo co řeší dnešní mladí. Vede člověka k takovým úvahám a tématům k přemýšlení těžká doba, víra...? Musí mít "přemýšlivost" prostě v sobě...?
Taky určitě neujde pozornosti čtenáře patrný vývoj autorky s postupujícím věkem a přibývajícími hroznými zážitky - od "s holkama jsem dělala v létě to a to" po neuvěřitelné a hluboké úvahy, které mi několikrát daly pěkně zabrat a musela jsem si přečíst stránku třeba dvakrát, abych ji pořádně pochopila.
Nevim čím to je ale snažila jsem si srovnat Deník Anny Frankové a tento deník a nějak vyšla z toho lepší Hana Bořkovcová
Deníkové záznamy Hany Bořkovcové (toho času Knappové) začínají rokem 1940, když jí bylo 13 let. Hanka je bystré a moudré děvčátko, které je vyhnáno z českých škol pro svůj židovský původ. Nakonec, protože je pražská, chodí do "Jáchymovky" (pro pražáky a zasvěcené Jáchymova 3, známá adresa) a ve svém deníku píše o soudržnosti dětí, kteří vědí, že transporty do Terezína představují peklo. Jak velké, to si ani Hanka nedovedla představit. Krásně popisuje společné chvíle na Hagiboru a své přátele (kamarádila s Lízou Ehrmannovou, později SHeckovou, která si taktéž psala deníček - dosud nevydaný, část v některém z novějších čísel Terezínských listů). Vidíme postupný růst z mladšího děvčátka v uvažující dámu. Hanka byla velmi vnímavá a hodná. Nezdržuje se nijakými popisy, deníkové záznamy jsou spíše o jejích interních pocitech. Zápisků, datovaných před depotrací do Terezína, je opravdu hojně a některé jsou vydavatelem vynechány.
Hanka Knappová byla deportována z Prahy, 13. 7. 1943 transportem Di. Důvodem tak pozdního transportu byl otec, který pracoval na obci (a poté i ona). Zápisky z Terezína jsou kompletní. Pro nezasvěceného čtenáře nedávají, podle mého, přesný faktografický obraz o tehdejším ghettu, plném židovských (i křesťanských vězňů). Mnohem více je pro čtenáře přínosnější osobní pocity a emoce, které ghetto na Hanku mělo. Jedná se zde o opravdu výjimečné zápisky - místy připomínající poetiku Arnošta Lustiga (který však všechna pojednání o Terezíně sepsal po válce, jako dospělý člověk). Hanka sama chtěla být spisovatelkou (a později také byla). Někdo by mohl její deník přirovnat k děníku Etty Hilesium (dánka - velmi oblíbená kniha). (Z badatelského hlediska se zabývám deníky dětí a mládeže v terezínském ghettu a) Hančin deník je pokladnicí pocitů, emocí a myšlenek, leckdy až filosofujících - také zápisky bycho čekali od dospělého člověka. Jako ostatní děti v Terezíně - i Hanka předčasně dospěla.
V říjnu deportovaná do Osvětimi, a pak dále (Kaufering, Wohlau atd.). Hanka přežila. Po válce se vrátila do Prahy. Mimořádně silné jsou zápisky z Wohlau. Vrátila se i s maminkou a zanedlouho potkala svého budoucího manžela...
Můžete si přečíst zápisky mimořádného člověka, který prožil mimořádnou dobu. Bohu dík za to, že se rodina Hany Bořkovcové rozhodla její deníkové záznamy vydat...
"Bojím se básníků a malířů. Na dvoře, na takovém divném místě uprostřed, které bych si nikdy nevybrala, kdybych chtěla hledat, sedí často – starý pán – kdyby byl mír. Takhle stařeček. Má v očích hlad. Snad trochu vědomé touhy po dobrém jídle a hezkém bydlení. Nevím. Ale jistě jakési uspokojení nad tím, že teď je tedy stařec. Protože tak vypadá a netrápí se už nad tím, myslí, že našel smírný tón. A to je trochu omyl. A další a velký omyl je v tom, že si myslí, že najít smírný tón v Terezíně znamená najít smírný tón o Terezíně. A další: je smírný tón – o Terezíně? - - -
Ale on tam sedí a ze své smírnosti maluje. A maluje uzounký dvorek, a jak si jendo okno s druhým podává ruce ve vypraném prádle, jež nad špínou a za špínou a před špínou se zdá býti špinavé. A tak maluje špinavé prádlo na dvorku. To je Terezín? To je někde nějaký dvůr. A někde nějaká špína. Snad kdyby starý člověk měl malovat Terezín, nesměl by si dělat poznámky z cesty. Musilo by to být něco strašného pro něho: syntéza života, který si podal ruce v Terezíně. Bylo by tam vše to, co já ještě nevím. Ale takto se Terezín ztrácí, ztrácí, ztrácí - - -"
20. září 1943
(ukázka z knihy)
Autorovy další knížky
| 1995 |  Zakázané holky |
| 1999 |  Cizí holka |
| 1973 | My tři cvoci |
| 2011 | Píšu a sešit mi leží na kolenou |
| 1987 | Tři cvoci a cizí holka |
"Musím se sama umět vžít do skutečnosti. Odjezdem do Terezína, ba ani do Polska ještě nekončí život. Naopak otvírají se před tebou nové možnosti, nové povinnosti. Vím, skutečnost, neurvalá, hrubá, špinavá, strašná, tě uchopí, stáhne tě k sobě není možnost úniku. Ale právě proto, že tato možnost není, zbývá člověku upnout se celou bytostí k tomu, co žije, co je tam, kde jsi. I v Terezíně i v Polsku jsou lidé, a lidé nešťastní, ubozí, trpící. Co tomu říkáš? Budeš jenom naříkat, a naříkat marně?
Vím, nebude psaní, nebude čtení, nebude snění. Nevyužiješ s plnou jemností a krásou krásu a jemnost života.
Poznáš za to život z té druhé stránky. Naučíš se vidět realisticky, nebát se toho. Budeš vtažen do skutečnosti plné bídy, hladu, utrpení, špíny a nenávisti takovým způsobem, že se nebudeš moci vymknout, nebudeš moci zavírat oči a cit. Poznáš. A poznáš, kolik síly je v tobě, zda stačí pro tebe samu nad zda snad dokonce budeš moci trochu rozdávat. Znala jsi do nynějška jen krásu. Krása byla ve všem, co jsi prožívala, krása byla ve štěstí, ve smíchu, ve snech i v bolesti. Teď poznáš to, co je ošklivé. Poznáš, kolik máš síly, abys to poznání snesla. Poznáš, zda jsi nabrala po celou dobu krásného života tolik krásy, abys ji mohla vyzařovat, abys jí mohla osvítit špínu kolem svých drahých a sebe. Poznáš nedostatky svého minulého života a vědění. Poznáš skutečný soucit, který by nepramenil z pocitu, že ty jsi šťasten, kdežto ostatní trpí, z pocitu snad ohavně příjemného, ale z poznání, z pravého poznání lidského utrpení a z poznání, že sám jsi člověk, před žádným lidským utrpením nezabezpečen. Poznáš. Poznání je nejdůležitější pro dobrý život.
Nevíš ovšem, zda tě očekává další život. Zda nečeká smrt na tebe a na tvé spolutrpitele. Ale i kdyby čekala, záleží na tom, zda jim alespoň trochu zpříjemníš chvíle, které ještě mají a máš a které můžeš. A mimo to, což vůbec na cestě za poznáními, na cestě životem jsi jist před smrtí? Ovšem, že ne. Kdybys tuto jistotu měl, nebylo by života, nebylo by poznání.
A proto i do transportu, i do Terezína jdi statečně! Naber odvahu, sílu, teplo a lásku! Vždyť i do Terezína jdeš mezi lidi, a mezi lidi trpící a budeš to vše potřebovat! I tam, i tam jdi dychtivě!"
Tohle si napsala do deníku 15letá Hana Bořkovcová téměř rok před transportem do Terezína a dva roky před transportem do Osvětimi. Sama se svou matkou přežila, ale v Osvětimi zahynuli její otec a bratr. Její posmrtně vydané deníky z let 1940-1946 jsou neuvěřitelně hluboké a velice dobře napsané. Svěží pohled mladé dívky na svět a události kolem sebe. Určitě stojí za přečtení a promýšlení - i téměř sto let poté, co si je Hana Bořkovcová zapsala. Navíc jde o autorku, kterou jsem si sama oblíbila v dospívání, když jsem četla její
https://www.databazeknih.cz/knihy/zakazane-holky-42373,
jediný "román pro dívky", který se mi v dospívání líbil.