Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552480/bmid_plachetnice-na-vinetach.jpg
4
998
998
„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se s tiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody, proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni z Prahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý? Psychologický román vyhledávaného českého autora se stejně jako žalozpěv Rybí krev subtilně vciťuje do ženy v krizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie: jak v životě provést restart, když v něm obrat o 180 stupňů není možný?... celý text
Přidat komentář
Od autora jsem v roce 2017 přečetl venkovskou trilogii – SELSKÝ BAROKO, RYBÍ KREV A DEŠŤOVÁ HŮL. Nejvíce se mi z této trilogie líbila kniha RYBÍ KREV. Když jsem zahlédl, že vydal novou knihu, řekl jsem si, že si knihu přečtu. Hodně mne nalákala anotace knihy, kdy Marie – rozvedená docentka literatury se seznámí s knihkupcem Filipem, který je o generaci mladší než ona. Pro mě to bylo lákavé téma. Musím říci, že kniha se celkově četla dobře. Děj knihy se odehrává v Českém Krumlově, který jsem v minulosti navštívil. V některých okamžicích jsem si říkal, že Marie by se měla zachovat jinak a měla by mít rozum, když je vysokoškolská pedagožka, z druhého hlediska je také jenom člověk, který potřebuje lásku a v dané chvíli nemá potřebu se dívat do budoucnosti, a proto může dělat neuvážené kroky. V dané chvíli potřebuje hlavně objetí, pochopení, pohlazení, aby nebyl osamělý. V knize se vyskytují také odkazy na různé knihy, řeší se v ní také rodinné vztahy, autor se také navrací do minulosti. Vidíme pohled života na vesnici a ve městě. Kapitoly jsou pojmenovány podle jednotlivých měsíců roku 2018. První kapitola začíná říjnem 2018, druhá kapitola je pojmenována Leden 2018 a tak dále. Knihu hodnotím na 100 % a časem si určitě přečtu další knihu od tohoto autora.
V minulosti jsem navštívil přednášku Jiřího Hájíčka v Karviné, kdy navštívil naši knihovnu. Mluvil o své tvorbě, četl ukázky z knih, které napsal, mluvil také o vltavínech, které promítal na plátně, odpovídal na dotazy čtenářů. Působil skromným a příjemným dojmem. Bydlí v Českých Budějovicích, které jsem v minulosti navštívil. Pamatuji si na čtvercové náměstí v centru města, na kterém se nachází Černá věž, na kterou jsem vystoupal a z jejího vrcholu jsem se rozhlížel po okolí. Jiří Hájíček se také dotkl tématu, jestli se dá psaním knih v České republice uživit. Toto téma by patrně sám neotevřel, ale na dotazy čtenářů odpověděl. Existují čeští autoři, kteří se psaním knih dokáží uživit – například Michal Viewegh a někteří další autoři, ale Jiří Hájíček bohužel nepatří k těmto autorům. Vedle psaní knih má samozřejmě civilní povolání. Určitě českým autorům velmi pomůže, pokud se prosadí v zahraničí, tím si otevírají cestu, aby se mohli živit jenom psaním. Venkovské romány mám rád, ačkoliv celý život bydlím ve městě. Venkov mne přitahuje, život na venkově je zcela odlišný než život ve městě. Život na venkově je v mnoha ohledech tvrdší, většinou všichni lidé se znají a mají k sobě blíž, ale někdy si také dělají naschvály a jsou k sobě nepříjemní, což život znepříjemňuje, pokud máme takového člověka za souseda. Jiří Hájíček umisťuje děj románů do míst, které důvěrně zná, do Jižních Čech, což je fajn.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit, co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.
Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.
Jiří Hájíček se od popisu vesnické tematiky vydal k rozebírání mezilidských vztahů. Partnerských, rodinných i sousedských. Ve výsledku mu z toho vznikla taková bramboračka, kterou si možná dáte jako chutný oběd, ale že byste na ni za měsíc vzpomínali, to spíš ne.
Ústřední příběh se točí kolem Marie, čerstvě rozvedené docentky na Filozofické fakultě. Přednáší literaturu a tak se v knize najde celá řada literárních odkazů, což je fajn. Co už je méně fajn je, že ústřední romanticko-vztahový příběh ve finále působí hrozně lacině, banálně a vlastně nudně. Letní dobrodružství nemá žádnou pointu a působí vlastně příliš účelově.
Stejně tak nemá pointu Mariino střetávání se se svou rodinou a sestrou. Čekal jsem nějakou tečku na závěr, nepřišla.
Jiří Hájíček umí psát a i tady to jasně prokazuje. Knihu budete číst rádi, protože se prostě velmi příjemně čte. Ale mám pocit, že si tentokrát ukrojil příliš tlustý krajíc. Že se pustil do vod, kde si moc jistý není. A na knize to je bohužel dost poznat.
Názvu jsem se trochu bála, měla jsem strach, že Hájíček vyměkl a jde ve šlépějích mladších kolegyň, které se snaží zaujmout metaforickým názvem o lososích a pěně a pak čte člověk najednou totální brak.
Ale dobrý! Jeho klasický popis vesnice a maloměstských osudů a příběhů z minulosti chytne za srdce, protože to většina zná z vyprávění svých (pra)rodičů. Takže v Hájíčkovo případě se čte kniha jedna radost, s přiblblým úsměvem. A Jihočeši mají ten úsměv o to širší, protože jsou ve výhodě ještě místně.
Na druhou stranu po dočtení rezonuje ještě myšlenka o smrtelnosti díky Mariiným rodičům, kteří zchřadnou během jednoho roku jak nic.
Jednu hvězdu odebírám na základě dost subjektivního hodnocení, prostě NĚCO jsem postrádala a mám prázdný pocit, že mi Hájíček to něco málo, co jsem chtěla, nedal.
Dokonalost. Úplně jsem si spravila chuť! Tento typ české literatury mám nejraději. Vůbec nemám nic, co bych příběhu vytkla. Forma, styl, jazyk, postavy, děj... Nechybí ani hlubší myšlenky a plno emocí. Přečetla jsem jedním dechem. Zkrátka doporučuji.
Letos experimentuji se čtením různých žánrů a spisovatelů, takže tohle bylo moje první setkání s autorem a určitě ne poslední. Od první kapitoly jsem se nemohla odtrhnout. Bylo to silné, plné emocí, hrozně lidsky napsaný. Navíc prostředí Českého Krumlova je mi známé a blízké, takže o to víc mě kniha bavila číst. Myslím, že na knihu budu ještě dlouho vzpomínat.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutíAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Opět jsem si užila tu letní atmosféru jižních Čech, líně postupující příběh, postavy tak jakoby z dálky..