Planoucí lesy Venuše
Tonke Dragt
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31041/bmid_planouci-lesy-venuse-pJU-31041.jpg
4
94
94
Zemský povrch pokrývá jediné obrovské velkoměsto, příroda už dávno zmizela pod náporem betonu. Edu Jansen může o hlubokých lesích, o jakých mu v dětství vyprávěl stařičký robot Bob, koupený na bleším trhu, jenom snít. Nebo se přihlásit jako dobrovolník na Venuši, planetu, „kde lesy jak oheň pálí, v závratné výši, v širé dáli…", tajuplné planoucí lesy, nebetyčné, výhružné, vše rozežírající, všemu pozemskému nepřátelské. Jednoho dne průzkumník Jedenáct, Edu Jansen, poruší přísný zákaz a přistane v lesích, odkud se před ním ještě nikdo živ a zdráv nevrátil. Čeká ho největší objev v historii lidstva, největší dobrodružství, ale i největší zklamání jeho života…... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1979 , SvobodaOriginální název:
Torenhoog en mijlen breed, 1969
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Tuto knížku jsem četla jako náctiletá a byla jsem z ní nadšená. Tehdy jsem sci-fi vyhledávala, podobné příběhy mě moc bavily, postupně mě to však přešlo a do vod tohoto žánru se pouštím velmi zřídka. Je to už mnoho let, takže děj jsem téměř zapomněla a byla jsem dost zvědavá, jak na mě kniha bude působit dnes.
Jde o příběh z budoucnosti a odehrává se na Venuši. Po nepříliš zajímavém a naštěstí ne dlouhém začátku dochází k zásadnímu zvratu v ději. Popisy krásných barevných lesů této planety a především setkání s jejími obyvateli příběh rozjedou. Jak už tu zaznělo, v druhé polovině se však děj téměř přestane posouvat a spíše se točí v kruhu. Mínusem knihy jsou také dialogy, které působí hodně jednoduše.
V knize se dá najít i hlubší podtext, autorka čtenáře přivede k zamyšlení tím, jak vykreslila obyvatele Venuše. Jsou technicky zaostalí, nedokáží cestovat mezi planetami, ale tu svoji milují a neničí si ji. Pozemšťané dobývají vesmírné prostory, ale vlastní planetu ovládli tak, že na ní své lesy dávno zničili... Člověk, který vidí a slyší se někdy chová jako slepý a hluchý...
Přestože mě příběh zdaleka neuchvátil tolik jako kdysi, jsem ráda, že jsem se k němu vrátila. To srovnání, jak jsem se na něj dívala před lety a jak dnes, bylo zajímavé. Tehdy jsem si neuvědomila, že potenciál příběhu autorka zdaleka nevyužila. Kniha je napsána stylem spíše pro mladší náctileté čtenáře. Rozhodně to však byl hezký návrat a s kapkou nostalgie hodnotím 4* :-).
Do téhle knihy jsem se zamilovala ještě v pubertálním věku a začala díky ní číst sci-fi.
Nizozemská sci-fi v podání Tonke Dragtové si může hrdě a se ctí postavit po bok anglo-americké produkci, aniž by za ní jakkoliv zaostávala nebo se snad tvářila jako chudá sestřička. Objevování přírodních záhad planety Venuše pozemskými průzkumníky pravda postrádá výraznější dramatické momenty, zato empatie má na rozdávání. Klidné tempo, nadhled a sem tam zajímavý nápad jdou ruku v ruce i se závažnými otázkami podstaty lidské přirozenosti. Strach z neznáma, poznání sebe sama, touha zkoumat a objevovat… a proti tomu civilizace, postavená na zcela odlišných základech. Planoucí lesy Venuše nejsou adrenalinovou jízdou na kosmickém skútru, přesto mají cosi do sebe, co dokáže zaujmout a udržet si čtenářovu pozornost až do samého konce. Na druhou stranu si musím postěžovat na malinko nevyužitý potenciál, neboť ve druhé polovině knihy se děj už trochu točí v kruhu a neví jak z něj ven.
Taková tenká knížka začínající příletem hlavního hrdiny na Venuši. Ačkoli popis stanice výzkumníků je pro mě cosi jako nutné zlo (taková ta popisná pasáž, než se vůbec začne něco dít), vlastní les si mě hned získal svým kouzlem. Zřejmě čtu ráda o tak trošku jiných lesech (Les od Strugackých, Želes). Takže líbilo, i ten vývoj postav, i ty nastolené otázky.
Moje brožované vydání od Omnie je z roku 1979 a stálo 21 Kčs. Jako fanoušek sci-fi a fantasy jsem koupil málem všechno, co před lety vycházelo. Rozhodně jsem koupě nelitoval. Příběh to byl přitažlivý a měl své zvláštní kouzlo a klid.
Young adult sci-fi v cudnejším hávu 60. let. A sci-fi to taky úplně není, o techniku nejde, umístění do budoucnosti jen dělá prostor přírodní, lehounce new age filosofii. Na Zemi už lesy skoro nejsou, někteří lidé z nich mají hrůzu, ale většina se v nádherném pralese cítí nejlíp v životě. Setkání s inteligentními, přátelskými, dokonce navýsost chápavými a soucitnými bytostmi tam vypadá přirozeně, vždyť to jsou lidé, kteří se vzdálili přírodě a sami sobě a potřebovali by vzor. Lidé jsou ostatně taky přátelští jako v dějinách ještě nikdy, žádné násilí a využívání k vlastnímu prospěchu...
Nechci tu knížku ironizovat, je to hezký, jemný apel pro úplně jiné čtenáře než jsem já, navíc se za těch 50 let psaní pro mládež hodně proměnilo, takže dnes působí trochu nechtěně roztomile. Bohužel, radši bych i dnes ty Planoucí lesy. Na druhou stranu bylo té idyličnosti místy moc, problémy se tak dlouho řeší bez nesnází a samy sebou, že pro mě byla do tří čtvrtin knihy nejdramatičtější zápletka romantická, která se ale tak nějak rozplyne. Závažná otázka přijde až v posledních kapitolách, kde to konečně začne být řádně zajímavé dějově a hlavně psychologicky. V souhrnu milé čtení to je, ale hodně mu přidává hřejivé světlo starých časů.
Patří k mým oblíbeným. Jakkoliv naivní se může jevit, myšlenky v ní obsažené jsou stále nadčasové. Pěkně pošimrá solar plexus. I ve mně probouzí vzdálené volání ...
Velmi dobrá kniha, začátkem je potřeba se trochu "prokousat" ale potom už se čte skoro sama. Je tam spousta věcí které jsou tak nadčasové že ani těch několik desítek let jí neubralo na kvalitě. Místo Venuše si dosaďme jakoukoliv jinou (klidně smyšlenou planetu) a při zkazku "na zemi už žádné lesy nejsou" člověka dost zamrazí, protože přesně tam směřujeme.
Je úsměvné, že musím napsat, co zde téměř všichni :) I já četla knihu kdysi dávno a nyní jsem se k ní vrátila.
Ano, nyní si o to více uvědomuji, jak je naivní a tak nějak prostá, ale mě se líbí.
Na románu se výrazně podepisuje fakt, že Tonke Dragtová je autorkou knih pro mládež. Je to znát na formě naivního vyznění, stejně jako na dětinsky jednoduchých dialozích. Spisovatelka ovšem pracuje s fantastikou podobně jako Ray Bradbury, kdy odsouvá stranou vědeckou hodnověrnost a spíš apeluje na celkovou atmosféru vyprávění. Venuše je tak v jejích očích planetou pokrytou nezkrotným a divotvorným pralesem, ve kterém se veškerá technika mění během okamžiku v prach. Dobyvatelé vesmíru proto ustrnou na mrtvém bodě, mezi touhou po poznání a strachem z neznáma.
Ač to nerad říkám, je znát, nakolik se na příběhu podepsal zub času. Rozdíl několika desítek let prospěje máločemu, o to více zápletce, jejíž síla spočívá ve střetnutí lidstva s něčím novým, těžce pochopitelným. Podobná tématika je dnes už poměrně profláklá a pravdou je, že Planoucí lesy Venuše žádnou jiskrnou pointu nepřinášejí. Přesto má román neoddiskutovatelné kouzlo, jež určitě potěší každého milovníka klasické science fiction.
Prima odpočinková knížka, která mě vždycky vtáhne do svého světa. Pravidelně se k ní vracím.
Na knížku jsem narazila náhodou, přečetla asi z nostalgie, protože jsem sci-fi četla před 25 lety. Dostala jsem se k ní tedy až za hodně dospěla a vůbec mě netrápilo, že dnes už víme, že na Venuši lesy nejsou. Příběh se mi líbil, hodně mě oslovilo vyprávění hlavního hrdiny, které je vlastně o strachu z něčeho, o neznáme a co zcela neovládáme a co nás přesto láká. Knížka se mi líbila, myslím, že nemusíte být fanda sci-fi, abyste si jí mohli přečíst.
K této knize jsem se vrátila po více než dvaceti letech a opět to bylo velmi zajímavé čtení. Stále si uchovává tu romantiku objevování nových světů a věcí nepoznaných.
Jak krásně hipísácky najivňoučké. A když si uvědomíte, že kniha byla napsána před tím, než se vědělo, že na Venuši by se rozpustil i Chuck Norris, bude váš zážitek z knihy o to větší.
Tuto knihu jsem poprvé četla v 8 letech. Mé první sci-fi vůbec, a potažmo druhá "dospělácká" knížka (ehm, pokud je Bílý Tesák pro dospělé ;-) ), kterou jsem kdy četla. Knihy pro děti byly taková nuda! Tak mi máti dala do ruky tuhle s tím, že to je "trochu jako Raumšif Entrprajs, ale trochu jiné" (ano, to mi jako motivace stačilo, protože na německy dabovaném Star Treku jsem vyrůstala snad od 4 let). A ejhle, měla pravdu! (čti: ano, taky to bylo sci-fi) :D . Knihu jsem doslova zhltla a bylo mi líto, že není delší. A ano, Igor pro mě navždy bude vypadat jako Leonard Nimoy...
Ke knize jsem se ještě mnohokrát vrátila a za těch posledních víc jak 25 let jsem ji četla určitě ještě 10x. Do jisté míry je to taková ta kniha, jakou měl s sebou Edu: ochmataná, oslí uši, pasáže, které znám nazpaměť... a dobrodružství v lesích. Škoda jen, že málokdo sdílí mé nadšení. Nemohu objektivně posoudit, zda je dobrá nebo ne, protože pro má silnou sentimentální hodnotu. Těžko se mi vyvrací argumenty těch, co tvrdí, že kniha, kde jsou lesy na Venuši, musí být děsná blbost, protože všichni přece víme, jak to na ní vypadá, i když jeden by od čtenářů sci-fi čekal víc otevřenou hlavu a znalost kontextu a rozsahu veřejně dostupných informací o vesmíru konce 60.let. Velmi by mě tedy zajímal pohled těch, pro které je toto kniha, ke které se dostali v poslední době a za dospěla.
kniha, kterou buď milujete nebo nenávidíte, já patřím do té první skupiny a nikdy nezapomenu na zážitek, který mi její čtení přineslo.
Dela111 to shrnula perfektně. U mě knížka rozvíjela v dětství už tak velkou lásku k lesům a přírodě. Knížka byl takový malý poklad, který jsem objevila v taťkově knihovničce hned vedle Vinnetoua :-).