Platforma
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428526/bmid_platforma-gb1-428526.jpg
4
470
470
Protagonistou Platformy je opět autorův generační druh, čtyřicátník, úředník na ministerstvu kultury. Sarkasticky glosuje život, dokud nepotká dívku, která se vymyká jeho dosavadním zkušenostem se ženami. V líčení jejich vztahu možná Houellebecqova čtenáře překvapí méně cynický tón, který však o to kousavěji zaznívá v přiléhavých soudech o pokrytectví západní civilizace i o možných alternativách, vedoucích do slepé uličky terorismu. Skandální autor se nezapře v otevřeném líčení erotických scén (tématem románu je sexuální turistika) i v kritických připomínkách na adresu různých náboženství. Knihu lze číst i jako jeden z nejpalčivějších příběhů o velké lásce přelomu tisíciletí.... celý text
Literatura světová Romány Erotika
Vydáno: 2020 , OdeonOriginální název:
Plateforme, 2001
více info...
Přidat komentář
Napsat tenhle koment jsem vůbec neměl v plánu. Z čistajasna se mi ale jednoho rána (dnes) v hlavě rozleželo, proč mi Houellebeckq vadí. (a nejen on, ale i spousta jiných „realitních“ agentů; H. ale posloužil jako katalyzátor...za což vlastně dík) Nejde o „kontroverzní“ témata (ty jsou jen vějičkou), ale o všeprostupující leitmotiv existenciálního heroismu snášení prázdna, tedy světa „tak jak je“. Nevyřčená snaha dojít souhlasu právě na tomto, přesvědčit lidi, že nuznost, kterou každý průběžně pociťujeme, je to jediné skutečné. Vše ostatní je jen iluze, pomatení, sebeklam, zbožné přání. Per to černo do mě, pojď, to je pravá odvaha!...nevím, pod mostem už proteklo dost vody, co jsem H. četl (Platforma a Možnost ostrova) ale tohle z něj ve mě zůstalo a přetrvalo; mezi řádky nejmocněji doutná právě tahle zpráva. Jakoby vrcholem lidského snažení bylo učinit ze sebe kameru s připojeným záznamníkem...objektivní duši?
Co je mi ale po objektivní duši, když je tato de facto vyhlazením duše, jejím vyloučením z celého procesu, terminální vírou přesvědčenou o své holé skutečnosti...kastrací všeho, co duši košatí, co smí a umí, přičemž Michel tento oštípaný pahýl své vnitřní reality, v rámci jakéhosi urputného a pravděpodobně upřímně míněného sdílení se svými čtenáři, staví na piedestal a bezděky zasévá do myslí druhých nikoli jako výstrahu (i když se tak možná na povrchu, v předžvýkaných anotacích určitě, děje) ale jako něco až romanticky obdivuhodného. „Neo-noirový“ hrdina, jehož kouzlu v podstatě i rozumím. Podlehnout mu ale pro mě ve výsledku znamená jen další krůček blíž k propasti. Nějak kolem sebe, i v sobě, zhoubnost tohohle jedu vnímám stále častěji...maskuje se intelektem, dospělostí.
Ne. Nebo lépe řečeno; nechci. To si raděj ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu a budu z ní schraňovat každý uhlík, každou jiskru, co se dá. Nechci se připravit o jediné, co dává smysl, totiž dovolit si nechat se něčím nadchnout, prostoupit (a ne, nemluvím o bohu, ale o „banální“ schopnosti zájmu o něco, o zálibách, tvůrčí činnosti, v podstatě o čemkoli, co vás naplňuje, rozvíjí)...jak ztratíte tohle, je zle. Rozvzpomenout se je pak těžké. Ale je to tam a je to důležitější a živější, než celá holá „pravda“. Nehledě na to, že pravda prázdna je stejně jen další vírou - asi nejchudší možnou, ale pořád vírou - o jejíž pravdivosti sami sebe buď přesvědčíte, nebo ne. A to je vlastně dobrá zpráva.
Od druhé části, po návratu z Thajska začne H. rozvíjet snad svůj nejromantičtější příběh, ale jak se to stává všem, co se odmítají dostat do spárů falešných her a manipulace a žijí život pravdy, ne lží a politikaření vztahů... to končí, jak to končí, kosmicky (ale pořád je to jen románová fikce, nicméně si cením toho očekávaného gesta od Miche, dost možná mého nového nejoblíbenějšího). Není to tak bezbřeze depresivní a bezvýchodné. Je tu láska. A překvapuje mě, že když dělám mapu téhle knihy, sic, M.H. dělá mapu dalších témat ve své knize, že mi došlo, jak můžete ovlivnit něčí mysl, románem. Teď neříkám, že znám osobu, která smýšlí proti islámu, ale znám osobu, která jedná podle spousty myšlenek, obsažených v téhle knize a aplikuje ty myšlenky do své denní reality jako pravdu. Zvláštní, vidět slova na papíře a jak je něčí mysl ovlivněna, podle nich jednat, žít, určitým způsobem, z určitého přesvědčení. Pokud jde o lásku, je to jakýsi nádech, který dostanete, abyste byli zase hozeni pod vodu, na dlouhou dobu, protože ve skutečnosti, realitou věcí je, že ať je důvod jakýkoliv, není tu nikdo, kdo by o vás smýšlel a byl, tím způsobem, jakým potřebujete, kdo by vás vytáhl víc, než musí, než se mu hodí, nebo než je potřeba. Stejně jako hlavní hrdina, který se ztrácí ve své anonymitě, průměrnosti a najde osobu, která ho na pár měsíců vytrhne a přiměje přemýšlet v jiných sférách. Ale to vždycky nějak pomine, člověk k tomu není uzpůsoben, ostatně, jak řekl i Mich:
"Když jsem později myslel na toto šťastné období s Valerií, na které mi mělo paradoxně zůstat tak málo vzpomínek, říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí." (s.135)
*Valerie se ke mně přitiskla. "Žijeme v divném světe..." řekla. V jistém smyslu zůstala naivní holčičkou, před lidskou realitou ji totiž chránila šílená pracovní doba, která jí sotva dopřála chvíli na nákup, odpočinek a nový start. Dodala: "Nemám ráda svět, v němž žijeme."*
Kdybych měl ohodnotit život v (západní) civilizaci, dám tři hvězdičky. Stejně jako téhle knize. Což je vlastně ještě dost optimistické.
Moje druhá kniha od autora, po Serotoninu, který byl tedy koncentrovaná deprese. Tady je vidět, že hrdina i autor jsou mladší ... MH je zajímavý spisovatel, je vidět, že jeho intelektuální úroveň je vysoká, což se paradoxně obrací proti jemu samému. Evidentně jako člověk má celoživotní problém se svým smyslem života, který nenachází. Hledá útěchu v sexu, což mu přináší jen krátkodobé potěšení. Platforma je zajímavá byznysovým příběhem a svou nekorektností vůči islámu. Také konec je relativně překvapivý. Pět hvězd hlavně pro čtivost a zajímavé neotřelé myšlenky.
Schizofrenní kniha!
Při čtení působí neučesaně, kousavě a často i nudí.
Ale když ji nemáte v rukou a jen o ní přemýšlíte, nepřestáváte žasnout...
Má obrovskou morální sílu a poselství.
Žije si vlastním životem a čtenáře odvrhuje a přitahuje zároveň.
Netradiční spisovatelský um tohoto Francouze se nedá popřít. Někdy až intelektuální čtení pramenící ze znalosti prostředí, ale i lidských ambicí.
Živočišnost sexuálních scén je velice explicitně pojata, ale nepůsobí vulgárně. Prolínají se celou knihou a ve výsledku zjistíte, jak důležité je mít v životě člověka, který vnímá spojitost lásky s permanentní touhou a láskyplností tohoto druhu.
Čerpal-li autor ze svého života a přispěl-li jím alespoň z padesáti procent do celého příběhu, má rozhodně můj obdiv.
I název románu podtrhuje moje smýšlení o něm.
Celý obsah může rozpoutat bouřlivou diskuzi nejen na sociálních sítích, ale i mezi sobě blízkými lidmi, kteří jsou schopni bez studu hodnotit přečtené stránky a subjektivně sdělit ostatním svůj pocit z nich.
Kdyby byl obsah čtivější a mnohdy se nezajídal, nestyděl bych se jej označit za dokonalý.
I přes tuto drobnou vadu na kráse mi nečiní sebemenší problém zvolat: VOALÁ, VOALÁ...
Kniha se mi nečetla moc dobře, zvlášť povaha pana úředníka mě občas vytáčela doběla. Úsměvné mi přišly skoro všechny sexuální pasáže, protože byly jak podle nějakého pornografického scénáře a také z říše snů. Všichni vždy pozitivně naladěni a nadrženi, žádné komplikace, vyvrcholení přichází v několika vlnách a vždycky, všechny ženy ochotné naprosto ke všemu, kdekoliv, kdykoliv, veskrze "obchodní pojetí". Omezenost v tom, že sex je pilířem všeho, a kromě něj snad nic jiného, co by člověka naplnilo, neexistuje. Možná to byly nějaké halucinace, ale skutečně se v té knize mluvilo o lásce? Kde? Já jí v tom všem počínání nenašla. Nejsem žádný puritán, ale také jsem realista a jsem šťastná, že jsem kromě sexu v životě poznala i jiné radosti, např. právě tu lásku. Na druhou stranu se v knize vyskytly i věty, které mě pobavily a které jsem si podtrhla, třeba mě vyloženě zaujaly všechny ty podrobnosti ohledně cestovních agentur a snaha o jejich úspěch na trhu, bohužel dokud nepřišel "náš hrdina" se svým super nápadem. Nebo popis úřednické práce. Nebo pasáže, které blíže ukazovaly jeho povahu: " Uvažoval jsem, zda bych případně stejně snadno poznal Roberta, Josiane (...), pravděpodobně ano. Toto zjištění mě dvakrát nepotěšilo; paměť se mi neustále plnila v podstatě naprosto zbytečnými informacemi." Nebo jeho "četba" Firmy. Konec knihy mě dostal, i když jsem to trošku čekala, tak nějak lze poznat, kam to všechno směřuje, nakonec jsem litovala, že se to nestalo třeba uprostřed knihy, a pak se následné události víc nerozvinuly. Jenže, když už je ústřední postavou takový nemastný neslaný egoista, není o čem psát, nic se v něm neodehrává, čtenář s ním má i problém soucítit, nikam by to nevedlo. A to je škoda.
Houellebecqovo velké téma je (přibližně řečeno) osamělost a beznaděje, kterou si jeho postavy víceméně marně kompenzují různými prostředky - v této knize kariérou, trochu taky alkoholem, ale hlavně sexem, který, aby stačil, musí být čím dál zvrhlejší... Z toho, co jsem zatím četl, je Platforma nejdepresivnější*: skoro pro všechno kromě uvedených šidítek má hlavní hrdina ironii, cynismus, ne-li nenávist, o to zdlouhavěji a s únavnou detailností podává pornografické pasáže; na konci románu se těší už jen na to, jak jej po smrti co nejrychleji zahrabou do společného hrobu a co nejrychleji zapomenou, podobně jako v Serotoninu. Právě z téhle temnoty ale tím jasněji zazáří (pravda asi jen dvakrát) okamžiky nepředstírané náklonnosti nebo nadšení z neporušené přírody.
Na rozdíl od Houellebecqových knih vydávaných v Odeonu/Euromedii je tato kniha dobře zredigovaná, z jazykové stránky se čte dobře.
*) psáno v době, kdy jsem ještě neznal Možnost ostrova...
Zbytečná snaha šokovat explicitními výjevy a náhodnými nihilistickými úvahami. Možná to v roce 2008 mělo jiný náboj, teď jsou to jen skřeky stárnoucího muže, který poslouchá pouze svoje dunění v kládě. Dočetla jsem to jen protože jsem čekala na části, které by stály za zdejších 80 %, ale kromě jedné citace Kanta nic. A citovat Kanta je fakt chytrolínský na první dobrou, to umí každej.
Snažil jsem se v knize najít tu hodnotu a hloubku knihy, která stojí za takto vysokým hodnocením, ale bohužel nic. Nářky nějakého úředníka a hlubokomyslné filosofování nad turistikou v chudých zemích, kde si i průměrný Evropan přijde jako boháč. Opravdu slabota. Jenom řeči, prázdné myšlenky a láteření, jak je všechno špatné a nespravedlivé. Tak takto opravdu ne.
Místy nechutné, pasáže citované z jiných knih, novinových článků nebo vědeckých studií (občas navíc nepřeložené v angličtině) - to jsou momenty, kdy člověk přemýšlí, zda raději knihu neodložit. Ale je nějak magicky chycen, a najednou se dostává k pasážím, kdy jenom kroutí hlavou nad neotřelostí a provokativností některých myšlenek. I přes očekávatelný šokující závěr kniha dýchá u Houllebecqa nezvyklým klidem a smířením.
Dost dobré. Ale ne pro každého.
Autor (nebo jenom jeho hlavní hrdina?) je "starý" sprosťák a rasista (i když v tom druhém případě bych si s ním v některých popsaných případech docela notovala). Nad těmito vlastnostmi ale jako základ pro moje nesympatie trůní mizivá míra tolerance, tedy vysoká míra opovrhování, hrubé hodnocení až odsuzování jiných lidí (jevil se skoro jako misantrop od přírody, dívčiny z toho vyjímaje), zejména právě zesnulého otce, kterého častuje tedy velice nevybíravými přídomky. Sám na sebe skoro nikdy kriticky nepohlíží a rozhodně neztrácí čas nějakým sebezpytem.
Nicméně čtu srdnatě dál a docela se mi kniha líbí v druhém plánu jako zajímavý cestopis po Thajsku. Hrdinovo hodnocení těch pár bestsellerů, které četl (Grishamova Firma a Baldacciho Total control) a zahodil (přesněji zakopal na pláži), bylo rovněž nevybíravé, ale za mne vcelku souhlas. Ovšem už v polovině jsem se začala nudit - celý ten hotelový byznys mne nijak nezaujal, stejně jako výlet na Kubu. A ten konec, nu potěš. 50%
"Žít bez četby je nebezpečné, musíte si vystačit se životem, a to může vést k riskování."
"V životě se může stát cokoli, a hlavně nic."
První kniha od autora, vyhledávat ho nijak nebudu.
Pozn.: 1) čtu nové vydání, ale vidím, že kniha byla původně vydaná v roce 2001, takže v lecčems měl autor pravdu a nepříjemně přesnou vizi, co se může dít ... dlouhá léta po 11. září
2) "Československo jako druhořadá klientela" cestovního ruchu - tak to byla hned dvojitá urážka, v tomhle ranku aby nevěděli na začátku nového milénia, že žádné Československo už dekádu není...?
Zároveň najlepší i najhorší Houellebecq akého som zatiaľ čítal. Pri správnej nálade mi príde zábavný (občas zvrhlo, občas rozkošne), no inokedy len otravný. Pri tomto románe sa oba pocity v pravidelných intervaloch striedali.
Najotravnejšími boli až príliš časté a úplne zbytočné erotické pasáže, ktoré text nijak neobohacovali a boli tu snáď len preto, aby okolo nich mohla vzniknúť hlasná polemika a ušetrilo sa na nákladoch na reklamu. Najhorší bol však ich samotný obsah – Houellebecq sa, prekvapujúco, vydal cestou tej najklišéovitejšej mužskej porno fantázie. Takže snáď všetky ženy, ktorým dopraje erotickú scénu, majú úžasné, pevné a samozrejme veľké prsia, s radosťou a potešením prehĺtajú hektolitre semena akoby išlo o vychladený Dom Perignon 1959, ich mušličky sú vždy vlhké a pripravené na zasunutie. Nevadia im výstreky na tvár či prsia (ba naopak! Dokážu ich dokonca dojať k slzám!), sú vždy ochotné a pripravené muža orálne uspokojiť (na verejnosti? Žiadny problém! Po celodennej mužovej lopote keď už dobrých 10 hodín nevidel sprchu? Oui monsieur!). Samozrejme vynikajú aj v ručných prácach a nemajú problém to dokázať kedykoľvek a kdekoľvek. A ak ich pri čomkoľvek z toho niekto nachytá? Nič to! Žiadne pohoršenie, ba ešte lepšie – najneskôr do troch strán sa k nim táto osoba v ich sexuálnych avantúrach s radosťou pridá. O vždy skvelých telách a pripravenosti k lesbickým hrátkam ani netreba hovoriť.
Spojením všetkých týchto najtupších mužských predstáv je nerealistická postava Valérie, ktorá je k tomu navyše ešte aj úspešná a bohatá, no na druhej strane nemá žiadne požiadavky na partnera – ten môže byť starší, nezaujímavý ba až nudný, nijak výnimočne úspešný lúzer. Nemusí dokonca vynikať ani ako milenec, lebo každú ženu v prvom rade uspokojuje uspokojenie muža.
Ach jaj, viac pornoklišé tu už snáď byť ani nemohlo.
A či si mám sypať croissanty na hlavu, pretože to bol všetko zámer a Houellebecqov komentár niečoho a ja som to len nepochopil? Alebo – mrazí ma čo i len pri pomyslení na túto možnosť – je to realistický pohľad na ženy a len ja som mal posiaľ akési nešťastie a natrafil v mojom ľúbostnom živote práve na poškodené exempláre ženského pohlavia? Hovorí zo mňa len závisť?
V konečnom dôsledku sa tie výborné a zábavné pasáže (Houellebecqova recenzia Grishamovej Firmy je famózna) znegujú s tými otravnými a zostane priemerná kniha, ktorej potenciál bol premrhaný lacnou snahou o kontroverziu.
Elementární částice jsem viděl ve filmové podobě, proto jsem je přeskočil a po Rozšíření bitevního pole jsem sáhl po Platformě. Od prvních stránek mi přišla dynamičtější a naprosto rozumím tomu, proč právě s tímto románem autor celosvětově prorazil. A také chápu, že si tím získal oddané příznivce, jakož i nesmiřitelné odpůrce. Já jsem se přidal k příznivcům jeho myšlenek o mezilidských vztazích a o tom, jak nás fyzično dokáže ovládat. Ostatní jeho názory můžeme přičíst dětství, dospívání - když se seznámíme s jeho životopisem, nelze se ničemu divit.
Tuto knížku mám od M.H. nejraději. Hodně beznaděje, ale po mnoha letech jsem měla chuť si některé pasáže vypsat, natolik mi přišly trefné. Což je vlastně smutné ....
Slovy Egypťana v knize: "Myslíte, že by islám mohl vzniknout v tak krásném kraji?" (Znovu ukázal na nilské údolí s opravdovým dojetím). "Ne, monsieur. Islám mohl vzniknout jen v blbý poušti, mezi smradlavými beduíny, co neměli nic jiného na práci než - s prominutímí - píchat velbloudy. Čím víc se náboženství blíží monoteismu, tím je nelidštější a krutější; a ze všech náboženství nikdo neprosazuje monoteismus tak radikálně jako islám... V žádné muslimské zemi nikdy neměly místo ani inteligence ani talent; ararbské matematiky, básníky a vědce známe jen proto, že ztratili víru".
Tento autor je pro mě velkým překvapením..... velmi sympatickým překvapením.
Po Serotoninu byla Platforma ještě o kousek lepší.
Naladit se na Houellebecqovu vlnu není vůbec jednoduché, člověk musí být hodně tolerantní a chápavý.
Proto asi nikdy nebude oblíbeným autorem, na to je příliš kontroverzní.
Erotických pasáží je zde mnoho, ale nijak nevadí.
Mimo jiné jsem ocenila také atmosféru, která se vznáší nad celým příběhem. Po celou dobu jako by ve vzduchu visela jakási téměř hmatatelná beznaděj. Víte, že se musí stát něco zlomového a tak čekáte.... a čekáte.... dočkáte se....konec mě dost šokoval. Dlouho jsem ten konec rozdýchávala.
Excelentní román.
Vynikající autor.
Těším se na jeho další knihy :)
.... Můj život byla prázdná forma a bylo lepší, aby to tak zůstalo. Kdybych pustil do svého těla vášeň, rychle by s sebou přitáhla bolest.....
....Už jsem vlastně neměl život. Kdysi jsem měl život, několik měsíců, to není tak špatné. Teď už nic.
Jenže nechuť žít bohužel ještě neznamená chuť zemřít.....
Perfektná kniha, Houellebecq v najlepšom. Silné, provokatívne, vrcholne cynické, nechutné, krásne, nekorektné, zaujimavé, dobrý príbeh. Občas ako keby mi čítal z duše.
Štítky knihy
sex Evropa francouzská literatura prostituce terorismus hledání smyslu života Thajsko
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
zimela: Myslím si že tohle Houellebecq nedělá. Přece jenom pořád píše. A to že vidí svět tak jak ho vidí, na tom není nic špatného dokud to člověk nevzdá, tím myslím absolutně nerezignuje na život. V případě spisovatelů na psaní a v případě hudebníku skládání, u malířů kresba atd. To se podle mě u Houellebecqa neděje a ani nestane. Pořád publikuje. Psát o snášení prázdna jak to správně nazýváte, nevidím jako problém, řekl bych že to je pouze snaha o podání skutečnosti takové jaká je, bez přehnaného optimismu který nám západní společnost vnucuje na každém kroku skrz konformismus a materialismus. V závěru píšete: ,,Ne. Nechci. To si raději ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu.´´ A není právě tohle sebeklam proti kterému je třeba bojovat? Podle mě ano.