Plavání dětí s rodiči

Původem skripto napsané někdy počátkem 80. let, v němž autorka od té doby, vlastně dodnes (a je to už 40 let!) projevuje svou totální pedagogickou nevzdělanost a neschopnost alespoň porozumět moderní pedagogice 20. století. A je šokující, že se tenhle nebojím se říci blud dočkal snad 20 dotisků a e-podoby. Jen pár žvástů namátkou: str 7: ,,Netopí-li se dlouho, nic se neděje“. Str. 13: ,,[dítě] Svým chováním domáhá se ústupků a odvádí pozornost od jemu nepříjemných momentů. V Takovém případě je lépe, aby výuku neprováděl přímo některý z rodičů ale učitel, plnící rodičovskou roli při individuálním vedení“ - proboha, co je to za větu? Dítě nechce dělat něco, co jemu je nepříjemné a paní ,,didaktička“ za 50 let praxe nepoznala, že tak jako dospělý zastaví činnost, která je mu nepříjemná, tak totéž dělá i dítě; toto je naprostý antipedagogický žvást nejhrubšího kalibru a jen potvrzuje letitou mizérii povinných plaveckých výcviků s nevzdělanými a nevzdělavatelnými pedagogy, kteří provozovali a provozují činnosti jako házení dětí do vody, až se skoro utopí či trestů za snahu stěžovat si na nerespektující či přečasté sprosté jednání ze stran trenérů.
Zkrátka a dobře: kniha podtrhuje a legitimizuje totalitní metody výuky zavedené Marií Terezií vytvořením norem bez absolutního povědomí o vývojové psychologii a biologii člověka; a je neuvěřitelně absurdní, že i téměř čtvrt tisíciletí po té máme pedagogikou, psychologií i respektem k dětem totálně nepolíbené teoretiky na PedF i FTVS, kteří by měli vychovávat budoucí učitele.