Plavci na Ostrově krabů

06.03.2022

(SPOILER) Když jsem byl malý, měl jsem těžký život. Vyrůstat na vesnici kdesi na Plzeňsku, nezajímat se o kopanou a mít rád knížky, umíte si představit jaké to asi muselo být? Naše Místní lidová knihovna měla celé tři regály, jeden zcela zaplňovala tvorba paní Javořické, druhý z poloviny Háj a jeho Kája Mařík a pak tam byl regál s knížkama pro mládež. Většina byly klasiky z právě skončeného režimu, takže případný dětský zájemce mohl klidně ještě v roce 99 (pak jsem šel na gympl a do téhle knihovny přestal chodit, ale možná je to tam dodnes) číst o Pavlíkovy Morozovovi anebo Čuka a Geka. Naštěstí už taky vysílala televize Nova a tak moje vrstevníky knihovna většinou moc netankovala a tak jsem byl asi jediné dítě co tam chodilo. A právě Plavci na ostrově krabů, to byla ta knížka, kterou jsem do nějakých svých třinácti let četl snad desetkrát. A protože na mě někde v nějaké diskusi nedávno vykoukla, uvědomil jsem si, že jsem ji naprosto, ale fakt dokonale vytěsnil. Nastal čas znovu si ji přečíst a zjistit, jestli se třeba jednou nebude líbit mým synům. (Jakoby je někdy můj názor zajímal, že ano..)
No, co na to říct.
Ta knížka je tak úžasně dementní, že to ani hezký není. Už ty postavy. Chlapec jménem Štěpka, který jede na dovolenou do Jugoslávie, tam potká dalšího Čecha a navíc se skamarádí s třetím hochem, který je místní a vlastní loď. Štěpka má navíc nezdravou obsesi v jižním ovoci, které konzumuje po kilech a vymlouvá se, že tím zahání žízeň. Jasně. Všichni tři si perfektně rozumí, ačkoli Štěpka je z Prahy, Zdena z Plzně (takže by měl mluvit jako plzeňéék, o tom já něco vím) a Ante, jak se jmenuje ten mladý Chorvat, si a nimi povídá spisovnou foglarovstinou. Vůbec jsou v knize všichni jazykově úplně geniálně vybavení, hned v první kapitole, když Štěpa kouká na párek (že by odkaz na Malého Bobše) a ujede mu vlak, ukecá jeho tatínek jakéhosi Maďara, aby je svezl autem na další nádraží. Ukecá Maďara. Maďara! Vážně?
Takže chlapci se kamarádí, jezdí na lodi, občas se vesele objímají, ale pusy si nedávají, protože se to nedělá (tohle se tam fakt píše, to si nevymýšlím). Při jedné cestě dojde ke ztroskotání na pustém ostrově, který ale není pustý, protože jej obývá starý zákeřník (a tohle slovo teď začnu vážně používat, je super!), Pokusí se hochy vyhladovět v pískovcové jeskyni, ale naneštěstí pro něj je tam zavře společně s dynamitem a tak se hoši dostanou vena mohou dojet pro pomoc, policajta/doktora, kterému Zákeřník před lety zabil tátu. Nebudu vám prozrazovat jak to dopadne, bodycount je jedna (když tedy nebudeme počítat mrtvého Viktora Dyka, kterého si v té knize taky berou do huby) a hochům policajt za odměnu slíbí chatu, čímž se dostáváme zase k tomu Foglarovi a tak jen nezbývá doufat, že nikdo z hochů nezačne kouřit.
Ale teď vážně. Nepovedlo se mi zjistit nic o panu Kristenovi ani o díle samotném, podle copyrightu to bylo napsané někdy v padesátých letech. Netuším jaké byly tehdy vztahy s Jugoslávií, ale asi se tam mohlo jezdit. Fascinovali mě rodiče s jejich naprosto salamovým přístupem "odjedeme teď na dva dny do Splitu a hlídat tě bude majitel hotelu Taťko Dědic", nevím, to snad nemohlo být obvykle ani tenkrát. To že nechají kluka courat celý den a sami jsou zalezlí na hotelu, to zase ale chápu, řekli klukovi že budou spát po obědě. Jasně. Tak snad nepřišel do pokoje moc brzy.
No, co říci závěrem. Knížce dávám nostalgické dvě hvězdičky, synům o ní říkat nebudu a asi se nebudu vracet ani k jiné literatuře z dětství.
P.s. ta obálka! Tyjo, kdo tohle proboha navrhoval? Jasně, dneska by se koupila fotka z banky, jenže tenkrát někdo z nakladatelství musel zalistovat v albu a dát tam třeba svoje děti. A my budeme řešit rodiče zveřejňující děti na sociálních sítích. Dostat se na obálku takové knížky může klidně znamenat, že v místní lidové knihovně kdesi na Plzeňsku můžete být terčem posměchu klidně dalších padesát let!

12.06.2015

Napínavý příběh party kluků - moc mě to bavilo, pěkně se četlo :-)