Plavovláska
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392685/mid_plavovlaska-t9i-392685.png
4
297
297
Dvě drobné a výborně napsané novely finského autora (Plavovláska, Už nikdy nebude zítra) jsou vlastně malými, skvěle odpozorovanými psychologickými portréty.
Literatura světová Novely
Vydáno: 2003 , HejkalOriginální název:
Kultakutri / Ei koskaan huomispäivää
více info...
Přidat komentář
Musím říct velmi silný a drsný příběh života... Dětství nás ovlivní i kdyby jsme trvdili opak
Silný příběh / silné příběhy poukazující na význam zkušeností z dětství v pozdějších obdobích života.
"Na první pohled to byl mužský jako každý jiný a nic zvláštního na něm nebylo. Zahlédla jsem ho, když jsem šla domů, ale stačila jsem udělat jenom několik kroků, když jsem pocítila, že se musím otočit a vrátit zpátky. Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár. Není k tomu potřeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom bráí, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká."
Plavovláska. Padlý anděl...možná proto ty plavé vlasy. Příběh jedné velmi nešťastné holky, která jenom chtěla být milována. A moc hezky napsaný, jak už to pan MW umí ;) tak hezky, že Maiřin smutek je tu s námi. Máme chuť (teda aspoň já) ji chytnout za ruku, obejmout, pohladit. Ale o to se vlastně snažila i její máma...na které si zas člověk uvědomí, jak lehké je odsoudit..a kolik věcí nestihl, dokud mohl se ptát, mluvit, nebo jen společně být.
Těžký život to byl. A konec byl hořký. Ale jinak to vlastně ani s Mairou dopadnout nemohlo. Hvězdičky neklamaly, i když Mika hezky zahrál na city, užila jsem si to.
Druhý příběh , resp. krátký román - Už nikdy nebude zítra, mě až tak nebavil. V podstatě mi byli oba protagonisté - kapitán a Astrid ukradení. Svou lhostejností způsobili tragédii. a i když se k věci postavili zády, snažili se ji vytěsnit, výčitky přišly. Ale mně zas přišlo, že málo..nebo že je to tak lízlo. Jako že bez toho to nepůjde, tak je nechám vydusit..žádní Bonnie a Clyde. Ale dva ldé, otupělí životem. Znuděná povrchná Astrid, obklopená hejnem hejsků (asi MW chtěl ukázat "zlatou mládež"), kapitán, rádobytraumatizován válkou. Nevinná oběť. Chlapec, který byl z celého románu snad nejvíce živý. Nejvíce přítomen. Mech, les, sasanky. Příběh s tragédií, který mě po Plavovlásce jen lehce oslovil, poklepal po rameni, odplul a nedokázal zasáhnout hlouběji. Ano, pointa se pamatuje dobře. Al tak nějak to nemělo šťávu a hloubku. Hodnotím 3,5*...a díky Plavovlásce zaokrouhluji nahoru - celkově knížka za 4*
Plavovláska mě oslovila velmi. To, jak nás ovlivňuje dětství, mě vždy moc zajímalo, proto jsem s hlavní postavou soucítila a nějak chápala lépe celý příběh, než u druhé části Už nikdy nebude zítra. Ta mi připadala ze začátku zvláštní přeskakováním událostí a i tím, jak hrdinové vyřešili dopravní nehodu. I v této části se objevil motiv dětství, které nás ovlivní v našem životě. A pak samozřejmě i to, co jsme prožili, což zde symbolizuje první světová válka.
Plavovlásku jsem přečetl bez dechu, ani slovo nebylo v povídce navíc. Co jsme si odnesli z rodiny, sebou prostě neseme celý život.
Druhá povídka mě moc nezaujala, místy mě to nudilo, navíc od začátku jsem čekal takový závěr.
"Byla jako slanný pramen, který nikdy neuhasí žízeň toho, kdo jej pije, nýbrž ji činí ještě palčivější."
Aj Plavovláska je po literárnej stránke skvostné minidielko.
Vnútorná spoveď krásnej prostitútky je podaná veľmi presvedčivo, kedy jej osamelosť, zúfalstvo a sklamanie sa dalo pri čítaní doslova pociťovať.
Zaujala ma aj tá skutočnosť, že v čase vydania (1948) bola novela Plavovláska považovaná za veľmi šokujúce a poburujúce dielo.
Každopádne ma Waltari zaujal a rada si od neho prečítam aj jeho ospevované historické romány.
Máte chuť na autorský skvostne podanú dávku pesimizmu a depresie ?
Ak áno, toto útle dielko je toho zárukou.
Excelentne vykreslená osamelosť, ktorú trochu zaženie do úzadia láska, meniaca sa pod tiahou životných okolností iba na pŕchavú vášeň...
Neúmyselné zavinenie smrti malého bezbranného chlapca s postupným uvedomovaním si viny, jej dôsledkov, prejavujúcich sa najskôr stratou vnútornej slobody, presahujúcich až do minulosti k tiahe prežitých vojnových (psycho) traumat vedie k veľkolepej katarzii, akou je trest za spáchaný zločin... až nástupom výkonu trestu nástava vytúžená úľava a vnútorný pokoj.
Naozaj pôsobivé minidielko, ktoré môže oceniť iba určitý okruh čitateľov.
Obě povídky byly dobré, hodně dobré, plné nástrah, které nám život klade do cesty, plné chyb, jež činíme, plné rozhodnutí, které jsme učinili - a jež nejde vzít zpět.
Nemůžu říct, která z nich se mi líbila víc, řekla bych, že tak obě nastejno. Ani jedna z nich nemá konec, který bych si přála, ale to člověk tuší už ve chvíli, kdy začne číst. Přesto mají obě co nabídnout.
Nikdy nevíme, co nám život nachystá a jak se s tím popereme. Nikdy nevíme, jak se rozhodneme v té určité chvíli - ani, jestli s tím rozhodnutím pak dokážeme žít. A na to bychom měli myslet.
Život není kniha, nemůžete určité jeho části škrtnout a začít psát znovu jako by se nikdy nestaly. Musíte se jen naučit s tím žít. Někdy.
A nebo ne ...
Plavovláska se mi líbila, druhá povídka - Už nikdy nebude zítra- už méně, připadala mi taková ufňukaná nebo co. Takže celkově se to nevymyká průměru.
Známý autor v nevídané podobě - tak na mě zapůsobila na první dojem, když na mě shlížela z regálu v cizí knihovně. Dostatečně lákavé, abych si ji vypůjčila. No, ne vždy má člověk šťastnou ruku a správnou intuici. Nelze říct, že by mě snad vyloženě zklamala, ale očekávání zcela nenaplnila.
Plavovláska je román o postupném pádu jednoduché, avšak velmi krásné mladé dívky, která vyrůstala v rodině s nevlastním otcem, který ji nikdy nepřijal za svou a celý život ji odvrhoval. Na cestě k němu a ostatním mužům se tak naučila postupně využívat jedinou opravdovou zbraň, kterou vlastnila - svoji opojnou krásu. Následně sehrál svoji roli sled nemilých okolností a Maire se dostala až na samé dno.
Oproti Plavovlásce ve mně Už nikdy nebude zítra zanechalo daleko hlubší dojem. Příběh milostného trojúhelníku a ošklivé dopravní nehody, při které je zabit malý chlapec. Příběh o břemenu viny, působícím postupný rozklad duše a nahlodávajícím mysl. Ty nesmazatelné kapky krve na rukou. Vysvobození pak autor spatřuje v doznání zločinu a v pokání.
Oba miniromány jsou psány "náladově", zavedou vás na místa, kde jste nikdy nebyli, rozezní se ve vás pocity bídy, chudoby, zoufalství a bezvýchodnosti meziválečného Finska. Oba mají snahu rozebírat lidské nitro, každý lehce jiným způsobem. Ve Waltariho případě se však tato tematika u mě jaksi minula účinkem, na rozdíl od jiných literárních velikánů.
"Řekl jsem: tělesné štěstí. To je také bezpochyby nejčistší a nejtrvalejší lidské štěstí. Blízkost milované ženy mě nečiní šťastným, neboť vášeň je stejně velkým utrpením jako štěstím. A o duši se nestarám. Není děsivější představy než myšlenka na věčný život, když ji jednou zkusíte domyslet do konce."
Málo známá poloha, kterou Mika Waltari nabízí ve dvou příbězích je nečekaná a příjemná.
Obsahem nevelká knížka mi na pár stránkách nabídla tolik myšlenek, že je budu asi dlouho nosit v sobě.
Dva neveselé příběhy. Bohužel mi přijde, že i přes veškerou snahu o hloubku oběma něco chybělo a necítila jsem s hlavními postavami moc velký soucit.
Plavovláska byla o těžkém životě mladé dívky, která se každým krokem dostávala do větších a větších sraček. Vidíme zde, jak prostředí, ve kterém dítě roste, dokáže ovlivnit jeho budoucí Já. Přesto si myslím, že si za hodně věcí mohla sama, vše bylo její rozhodnutí a mohla ovlivnit vývoj svého života.
Už nikdy nebude zítra - iritovalo mě opakování vět a střílení lahví nad mořem. :D
Přestože mě tento příběh bavil méně než Plavovláska, odnáším si z něj jednu myšlenku.
"Do duše mi vstoupil klid prohry. Je to jedinečný pocit, jako by člověk už nikdy nemohl nic ztratit, protože už ztratil všechno. Je to však také zrádný pocit, protože i potom je ještě mnoho co ztratit. Dokud člověk žije, není nikdy tak prázdný, aby neměl co ztratit."
Dva Waltariho "malé" romány, Plavovláska a Už nikdy nebude zítra, spojené v českém vydání do jedné knihy, mají podle mne různou literární úroveň.
Ve vynikajícím Už nikdy nebude zítra se autorovi podařilo na zhruba 70ti stranách jednoduchými prostředky dokonale vykreslit charaktery postav, pohnutky jejich konání, jejich vnitřní svět i atmosféru prostředí. Hlavní postava, muž středního věku, přestože toho hodně prožil a to včetně těžkých chvil ve válce, má tak hluboce zakořeněné morální hodnoty a významy slov jako jsou láska, přátelství a zodpovědnost, že i přes určitou citovou vyprahlost a otupělost dokáže v náročných životních situacích najít v sobě dostatek síly a udělat to co považuje za správné.
Naopak v Plavovlásce postavy na mne působily ploše, jejich jednání málo uvěřitelně a některé situace (zbraň, okno) nepravděpodobně, a ani atmosféra prostředí na mne nijak zvlášť nedýchla. Možná jsem zhýčkaný z jiných Waltariho knih.
Přesto dávám plných pět hvězd, protože se mi nezdá spravedlivé snižovat hodnocení, když jedna půlka knihy je excelentní.
Rozhodně kniha stojí za přečtení, kdyby pro nic jiného, tak pro srovnání jak se autor umí „poprat“ se současnými tématy, přestože ta historická mu zřejmě sedí lépe.
Tyto dva příběhy se mi líbily už jenom proto, že klasický autor nepoužívá současný protivný způsob psaní v přítomném času. Mistr spisovatel!
Plavovláska se mi líbila mnohem víc, i druhý příběh knihy byl zajímavý, ale připadalo mi, že je tam moc popisu a to mi nějak nesedlo,. Proto ty 4 * :-)
Štítky knihy
finská literaturaAutorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Tak trochu jiný Mika Waltari a přesto, skrze hloubku - sílu jeho myšlenek..., vlastně neochvějně stejný.
Zločin a trest? Doznání? Pokání? Odsouzení? Tímto vším se autor zaobírá, ve dvou nelítostně tvrdých, lidských příbězích. Může být krása satisfakcí..., či naopak zločinností? A má být tím pádem "po zásluze" potrestána, ať je tím trestem cokoliv...? Jsou naše hříchy z minulosti nenapravitelné, tak kruté a neomluvitelné, že žádný soud, ale pouze naše svědomí, může rozhodnout o tom nejpřísnějším trestu, či pokání...?
Mika Waltari, fascinujícím způsobem roztáčí hlavním hrdinům, obou příběhů Kolo štěstěny, které, jak už to v životě chodí..., po jeho zastavení..., vůbec šťastné není...