Plukovníkovi nemá kdo psát
Gabriel García Márquez

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
El coronel no tiene quien le escriba, 1961
více info...
Přidat komentář


Více jak čtyřicet let čeká starý plukovník na přiznání penze. Jednoduchý příběh jednoho vcelku prostého života podaného autorem tak, že má čtenář pocit, jako by sledoval velké drama. A ono to vlastně velké drama je, protože každý prožívá v životě nějaké to své drama, které se navenek může zdát prosté a obyčejné. Jenže ona neexistují jen dramata epických rozměrů s velkými hrdiny a hrdinkami. No a Márquez nám zde jedno takové “malé” drama předložil.


Není knížka jako knížka... A tohle opravdu není nic z řadové četby. Pokud má člověk tu správnou náladu, dokáže více než velmi potěšit. P. S. Já jí měla :)


Nějakých 90 stran, přečteno s přestávkama za nějaké dvě hodiny a přesto mě Márquez už podruhé přesvědčil, že je pan autor. Tedy O lásce a jiných běsech se mi líbilo víc, bylo to takové pestřejší, plné barev, magických amuletů, duchů apod., ale plukovníkův příběh měl taky svoje kouzlo. Jeho každopáteční čekání na dopis, jeho víra, že mu kohout (dědictví po synovi) vyhraje na zápasech jmění a on i jeho žena na tom budou lépe... Zvláštní atmosféra děje, místa i postav, které umí autor skvěle vystihnout a byť jsem čekala pointu trošku jinačí, tak opět mě vůbec nezklamal...


Novelu jsem přelouskala snad za hodinku, příjemná četba o neveselém úskalí života, nicméně poslední věta mě rozesmála.


Novela Plukovníkovi nemá kdo psát se četla velmi dobře, i když téma nebylo zrovna veselé. Plukovníkovi a jeho nemocné ženě zemřel syn v kohoutí aréně a zanechal po sobě kohoutího šampiona. Vše se tu točí kolem kohouta a finančních problémů plukovníka. Kohouta si ponechávají, i když sami mnohdy nemají, co do úst. Plukovník už dlouhých patnáct let očekává přiznání renty za válečné zásluhy, ale stále mu žádný dopis o jejím přiznání nepřichází. Je to opravdu příjemně čtivá záležitost a svou délkou je ideální pro delší zimní večer.
Štítky knihy
zfilmováno armáda Jižní Amerika Kolumbie novely důstojníci kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoAutorovy další knížky
2006 | ![]() |
2008 | ![]() |
2005 | ![]() |
1997 | ![]() |
2005 | ![]() |
Smutná knížka. Jak být důstojný, když nemáte co jíst? Jak být dobrým manželem, když žena nemá z čeho vařit? Jak se vyrovnat s nevděčným systémem, který vám sebere syna, důchod i budoucnost?