Plukovníkovi nemá kdo psát

13.12.2014

Smutná knížka. Jak být důstojný, když nemáte co jíst? Jak být dobrým manželem, když žena nemá z čeho vařit? Jak se vyrovnat s nevděčným systémem, který vám sebere syna, důchod i budoucnost?

29.10.2014

Více jak čtyřicet let čeká starý plukovník na přiznání penze. Jednoduchý příběh jednoho vcelku prostého života podaného autorem tak, že má čtenář pocit, jako by sledoval velké drama. A ono to vlastně velké drama je, protože každý prožívá v životě nějaké to své drama, které se navenek může zdát prosté a obyčejné. Jenže ona neexistují jen dramata epických rozměrů s velkými hrdiny a hrdinkami. No a Márquez nám zde jedno takové “malé” drama předložil.

07.05.2014

Taková čtivá jednohubka na odpoledne s překvapivým koncem.

ja vážne neviem ako toto ohodnotiť bol to trochu taky zmot

11.09.2013

Není knížka jako knížka... A tohle opravdu není nic z řadové četby. Pokud má člověk tu správnou náladu, dokáže více než velmi potěšit. P. S. Já jí měla :)

20.07.2013

Typický Márquez, atmosféra jeho knih mne fascinuje

08.06.2013

Nějakých 90 stran, přečteno s přestávkama za nějaké dvě hodiny a přesto mě Márquez už podruhé přesvědčil, že je pan autor. Tedy O lásce a jiných běsech se mi líbilo víc, bylo to takové pestřejší, plné barev, magických amuletů, duchů apod., ale plukovníkův příběh měl taky svoje kouzlo. Jeho každopáteční čekání na dopis, jeho víra, že mu kohout (dědictví po synovi) vyhraje na zápasech jmění a on i jeho žena na tom budou lépe... Zvláštní atmosféra děje, místa i postav, které umí autor skvěle vystihnout a byť jsem čekala pointu trošku jinačí, tak opět mě vůbec nezklamal...

10.04.2013

Novelu jsem přelouskala snad za hodinku, příjemná četba o neveselém úskalí života, nicméně poslední věta mě rozesmála.

31.03.2013

Novela Plukovníkovi nemá kdo psát se četla velmi dobře, i když téma nebylo zrovna veselé. Plukovníkovi a jeho nemocné ženě zemřel syn v kohoutí aréně a zanechal po sobě kohoutího šampiona. Vše se tu točí kolem kohouta a finančních problémů plukovníka. Kohouta si ponechávají, i když sami mnohdy nemají, co do úst. Plukovník už dlouhých patnáct let očekává přiznání renty za válečné zásluhy, ale stále mu žádný dopis o jejím přiznání nepřichází. Je to opravdu příjemně čtivá záležitost a svou délkou je ideální pro delší zimní večer.