Plukovníkovi nemá kto napísať
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56338/bmid_plukovnikovi-nema-kto-napisat-KxV-56338.jpg
4
205
205
Novela Plukovníkovi nemá kto napísať (1961) bola druhou vydanou knihou Gabriela Garcíu Márqueza. Kniha vznikla v období avantgardných východísk ranej autorovej tvorby, keď nadväzoval na tvorbu Franza Kafku, Williama Faulknera a ďalších svetových modernistov. Novela len náznakovo predstavuje rozprávačské postupy neskoršieho magického realizmu. Vyše sedemdesiatročný plukovník a jeho žena prežívajú starobu v upadajúcom, malom kolumbijskom mestečku v strašných životných podmienkach. Postupne predávajú rodinné dedičstvo, aby mali čo jesť a zúfalo očakávajú doručenie listu, ktorý ohlási začiatok vyplácania penzie. Symbolom vyše pätnásťročného čakania a nadľudskej výdrže i vzdoru strádajúceho jednotlivca sa stane kohút, ktorého rodičom zanechal záhadne stratený syn. Brilantná kompozícia príbehu dvojice jednoduchých ľudí, ktorí sa napriek každodenným útrapám nevzdávajú, patrí k prvým vrcholom spisovateľovej rozsiahlej prozaickej tvorby.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2007 , Ikar (SK)Originální název:
El coronel no tiene quien le escriba, 1961
více info...
Přidat komentář
Není knížka jako knížka... A tohle opravdu není nic z řadové četby. Pokud má člověk tu správnou náladu, dokáže více než velmi potěšit. P. S. Já jí měla :)
Nějakých 90 stran, přečteno s přestávkama za nějaké dvě hodiny a přesto mě Márquez už podruhé přesvědčil, že je pan autor. Tedy O lásce a jiných běsech se mi líbilo víc, bylo to takové pestřejší, plné barev, magických amuletů, duchů apod., ale plukovníkův příběh měl taky svoje kouzlo. Jeho každopáteční čekání na dopis, jeho víra, že mu kohout (dědictví po synovi) vyhraje na zápasech jmění a on i jeho žena na tom budou lépe... Zvláštní atmosféra děje, místa i postav, které umí autor skvěle vystihnout a byť jsem čekala pointu trošku jinačí, tak opět mě vůbec nezklamal...
Novelu jsem přelouskala snad za hodinku, příjemná četba o neveselém úskalí života, nicméně poslední věta mě rozesmála.
Novela Plukovníkovi nemá kdo psát se četla velmi dobře, i když téma nebylo zrovna veselé. Plukovníkovi a jeho nemocné ženě zemřel syn v kohoutí aréně a zanechal po sobě kohoutího šampiona. Vše se tu točí kolem kohouta a finančních problémů plukovníka. Kohouta si ponechávají, i když sami mnohdy nemají, co do úst. Plukovník už dlouhých patnáct let očekává přiznání renty za válečné zásluhy, ale stále mu žádný dopis o jejím přiznání nepřichází. Je to opravdu příjemně čtivá záležitost a svou délkou je ideální pro delší zimní večer.
Štítky knihy
zfilmováno armáda Jižní Amerika Kolumbie novely důstojníci kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Více jak čtyřicet let čeká starý plukovník na přiznání penze. Jednoduchý příběh jednoho vcelku prostého života podaného autorem tak, že má čtenář pocit, jako by sledoval velké drama. A ono to vlastně velké drama je, protože každý prožívá v životě nějaké to své drama, které se navenek může zdát prosté a obyčejné. Jenže ona neexistují jen dramata epických rozměrů s velkými hrdiny a hrdinkami. No a Márquez nám zde jedno takové “malé” drama předložil.