Plutónie
Vladimir Afanasjevič Obručev
Zatímco Zeman se ve svém filmu vůbec nezabývá technickými detaily svého pravěkého světa, cestu časem bere jako samozřejmost, Obručev má snahu vše vysvětlit přirozeným způsobem, a tak dává vzniknout ohromné dutině uvnitř země. On i čtenář vědí, že je to naprostý nesmysl, ale když už spolu začali hrát tuto hru, je třeba ji dohrát až do konce. Protože do této dutiny, osvětlené žhavým zemským jádrem, pronikal život z povrchu planety, setkáváme se s vymřelou čtvrtohorní, třetihorní i druhohorní faunou. To je vlastně jádrem i posláním celé knihy – seznámit čtenáře s předvěkým životem. Děje se tak pomocí šesti dosti schematických postav, každá má jinou odbornost a v knize má i jiný úkol. Poučení je čtenáři podáváno v malých dávkách, zato nepřetržitě, a to nejen z oboru paleontologie, ale i geologie, takže se lze dovědět leccos o geologickém složení krajiny, ale hlavně o vulkanické činnosti. Speciálně pyroklastické mračno je popsáno věrohodně, až člověka mrazí... 4. vydání, v Albatrosu 3. vydání.... celý text
Literatura světová Fantasy Pro děti a mládež
Vydáno: 1970 , Albatros (ČR)Originální název:
Plutonija, 1924
více info...
Přidat komentář
Čtivě napsaný příběh. Způsob vedení expedice a sbírání poznatků je více méně dobově podmíněn a dnes už překonán. Nesmyslné vraždění živých tvorů je zcela nepřijatelné. Čtenáři může dnes také vadit určitá územní rozpínavost a nabubřelost čitelná z proslovů hlavních hrdinů. Souvisí s geografickým umístěním jejich domoviny a zejména vlastní mentalitou.
Překvapivě čtivé a zajímavé čtení, k němuž jsem se dostal až někdy po čtyřicítce. Jak již napsali ostatní čtenáři, je to trošku Cesta do středu Země, trošku Cesta do Pravěku a taky trochu Pellucidar. Nedivím se, že v době vzniku se našly spousty čtenářů, kteří žádali o uspořádání nové expedice do Plutónie.
Taková ruská cesta do pravěku, která je velmi zdařile napsaná a po celou knihu nenudí. Jednotlivé postavy jsou sice poměrně strohé a moc se o nich čtenář nedozví, ale dobrodružné vyprávění chytí až do konce.
(SPOILER)
Vezměte si Zemanovu Cestu do Pravěku a Verneovu Cestu do středu země, smíchejte to, proložte to úžasnými Burianovými obrázky a dostanete ruský román Plutonie. Skvěle napsaný dobrodružný román, který je sice již dávno překonaný, ale za přečtení stojí. Ani se nechce věřit, že základy byly napsány již v roce 1915.
Skupina ruských vědců objevuje nedaleko Čukotky, dosud neobjevené ostrovy a při jejich prozkoumávání se dostává do nitra země. Když vědci zjistí, že se dostali do pravěkého světa, mají neustále potřebu každé zvíře zastřelit, rozporcovat, sníst a popsat. V pravěkém světě potkávají podivné mravence, kteří se stanou jejich hlavními nepřáteli. Několikrát s nimi bojují. Po několika měsících se vydávají zpět, potkají pralidi.
Škoda, že typičtí Verneovští vědci nemají více popsané své charaktery, nemají své pocity a myšlenky.
Všem doporučuji.
Poutavě napsaný fantastický příběh plný neuvěřitelných dobrodružství skupiny ruských vědců plujících proti proudu času. Příjemně staromódní neohrožení hlavní hrdinové, obdaření nezkrotnou badatelskou vášní, jíž se může rovnat snad jen jejich lovecké skóre, které je na konci knihy skutečně úctyhodné. Kladně hodnotím především krátké, dějove ucelené kapitoly a nesmírnou fantazii autora, body strhávám za charaktery hlavních hrdinů, které jsou naprosto identické a jednotlivé soudruh tak lze rozeznat pouze podle vědních oborů jejich zájmu.
A zmínit musím také nečekaně smutný konec, jež jsem přeci jen od tolik naivní knihy nečekal.
Jednu hvězdičku pochopitelně přidávám také za senzační ilustrace Zdeňka Buriana.
Plutonie námětem připomíná o deset let starší Pellucidar od Edgara Rice Burroughse, ovšem nejedná se o brakové dobrodružství plné lepých děv a neohrožených hrdinů. Zápletkou má blíže k Zemanově Cestě do pravěku v dospělé verzi. Hrdinové jsou vědci, ostatně jako sám autor. Občas je to na škodu, protože jejich touha sebírat a katalogizovat všechno co vidí, je vede k neustálému pobíjení okolních tvorů. Trochu to narušuje odpočinkovou atmosféru knihy, která se dovedně vyhýbá všem vyhroceným emocím a zjemňuje krizové situace.
Kniha je samozřejmě dneska už překonaná,ale ve své době to byla docela pecka.Četl jsem jí jako malý kluk a docela mě vtáhla do děje a líbila se mi.Pak jsem si jí ještě několikrát přečetl a bral jsem jí už z moderního hlediska.Děj je ale napínavý a má spád,takže se k ní rád zase někdy vrátím.
Četl jsem jako kluk před mnoha lety.Půjčil mi ji známej rodičů. Moc si na ni už nepamatju, ale určitě bych si ji osvěžil. Vím že mě to bavilo i když dnes už by to asi nebylo to pravé....
Už asi siahnem na čo sa dá - ilustrované Zdenkom Burianom odohrávajúce sa pod holým nebom. Pred takými 30 rokmi to bola pre mňa fajn kniha. Tak to vysoké hodnotenie aj z nostalgie. Pamätám na boj s mravcami veľkými ako pes a skrývačku v mravenisku.
Jako kluk jsem takových knížek přečetl hodně. Veřejné knihovny byly ruskými autory přecpané a člověk přečet spoustu blbostí. Tahle knížka ještě nebyla tak zlá, ale už jsem se k ní nevrátil a vracet se nebudu.
Na svojí dobu docela dobrá kniha z žánru sci-fi. Co mě docela drtilo bylo, že cestovatelé co potkali, to zabili. Autor opět ukázal, kdo je na světě největší predátor. Při čtení jsem si ihned vzpomněl na seriál Pravěk útočí. Kdoví, jestli si autoři seriálu nevzali předlohu právě z této knihy.
Autorovy další knížky
| 1956 |  Plutonie |
| 1955 | Sannikovova země |
| 1951 | Po horách a pouštích Střední Asie |
| 1956 | Poklady v pustinách střední Asie |
| 1957 | Zlatokopové v poušti |
Příběh poplatý době a místu svého vzniku. Když si odmyslím tu "politiku", tak je to docela dobré dobrodružství, které se v druhé polovině knihy konečně rozjelo a i postavy začaly trochu mluvit. Čekal jsem, jak se vyvine konec a jsem docela spokojený. Číst to před čtyřiceti lety, by bylo lepší.