Po nás ať přijde potopa
František Gellner
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80897/po-nas-at-prijde-potopa-80897.jpg
4
345
345
Básnická sbírka Po nás ať přijde potopa je jedno z nejznámějších děl českého spisovatele Františka Gellnera, které bylo vydáno roku 1901, a zároveň je autorovým debutem.
Přidat komentář
Ach, jak já se v něm vidím...
Gellnerova poezie je přímá a bez obalu, často kontrastuje krásu a ošklivost, ideály a realitu. Jeho verše jsou ostré, plné ironie a působí jako hořké komentáře k tehdejší společnosti a jejím hodnotám.
Přestože básně obsahují převážně těžká a pochmurná témata, jsou nádherně rytmické a melodické.
PÍSEŇ
Vím, skepse má je příliš tvrdá,
a mysl má je příliš hrdá
a výsměch zlý a rouhavý
extáze moje otráví.
Rád v noci bdím a ve dne dřímám
a paradoxní názory mám.
Své lásky k zášti přinutím
a přátele si znechutím.
Je pro mne málo směrodatný
soud bližních dobrý jako špatný.
Včas pole svá si pokosím.
A o pohřeb se neprosím.
Je dobré vědět - v Kristových letech umírá v nemoci na bojišti I. světové války.
Jeho verše zrcadlí dobu a nespokojenost v životním chaosu.
Citace:" Epilog
Ne, tohle není život, o němž pěly
ideje v představ žhavé orgii.
Čekal jsem vášně, kéž by sopkou vřely
vysílení, která zabíjí.
Mdlobu a hnus mně láska vstříkla do žil,
lítost, již marně ironizuju.
Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil
svých předrážděných snech, teď lituju.
Ze srdce závoj nekles pod mou rukou,
jen sarkasmy se v slovech zablýskly,
Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,
před cynismem se do tmy přitiskly.
Namísto vzdoru ohněm planoucího
i zvonů v bázni hřmících na poplach
viděl jsem skleslost davu stupidního,
žvýkajícího novinářský tlach.
Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,
z promenád žebrající mrzáci .
Z chansonet laxních bída řvala na mne,
a z grymas duše, která krvácí.
Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela
a něžnou přízeň duší citlivých.
Čekal jsem vzpurná vzdorovitá čela
a bujných retů rozpustilý smích.
Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přece nejsou s to.
Mé srdce divě životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí v běh mne bičuje.
Jak asi bylo tak citlivé duši odcházet ze světa na bojišti uprostřed života.
Válka je zrůdnost.
Po nás ať přijde potopa je básnická sbírka, která je pro mě velmi známá a ráda jsem se k ní po letech vrátila. Bohužel dnes už poezie moc "neletí", což je velká škoda, ale tady na mé oblíbené DK jsou čtenáři, kteří poezii neopomíjejí, někteří ji čtou i pravidelně a moc ráda si čtu jejich pěkné komentáře. Sama od mládí mám poezii - básně moc ráda, sama je léta skládám a tuto sbírku básní považuji za to nejlepší z počátku dvacátého století.
Básnická sbírka plná smutku a dekadence, která mě naplno zasáhla a ohromně bavila. Krátké ovšem jasně srozumitelné básně, ve kterých Gellner dává najevo svou skepsi z života a dění kolem něj. Všechny básně se mi moc líbí, ale nejvíce asi Perspektiva, Miluju severní nebe a hlavně Elegie
Vše zklamalo mne. Srdce žen mně milých,
vím to dnes, nikdy zprudka nevzňal cit.
A přátelé mí v nestřežených chvílích
svou surovost mně dali pocítit.
Jen, Marie, ty ještě drahá jsi mi.
A já tvou duši přišel otrávit,
bych nudné hejsky řečmi cynickými
plných sklenic mohl pobavit.
Má dnešní láska jiné vzezření má.
V mé pusté jizbě zima vane tmou.
Mně je tak smutno. Upracovanýma
rukama stiskni horkou hlavu mou!
Kratičké a vkusné.
Má nečinnost se mně již k smrti hnusí
a k práci své jsem vždy byl bez lásky.
Ó moci rázem roztrhati v kusy
své cíle, poměry a závazky!
Však nově začít –je to bezvýsledné,
když zklamání mé všecko proklíná,
a ruka moje, sotva že se zvedne,
již znavená mi padá do klína.
A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou
tak slinám světa nastavil bych líc
a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou
své tělo šel bych prodat do ulic.
Jméno Gellner píšu si.
Četla jsem před xlety a dodnes si pamatuji, jak jsem se skvěle bavila temným humorem autora a hravostí veršů. Ne nadarmo se o něm na středních učí.
Není divu, že se tahle sbírka drží na maturitních seznamech kdejaké střední, protože z poezie 19. století je to asi nejpřístupnější a nejbližší (i když dnes už to bude tím, že se kdekdo rád stylizuje do role bohéma a bojovníka proti konvencím, jenže je v tom spíš jen póza). Každopádně jo – je to psáno věcně, jednoduše, žádné zakroucené ornamenty, zpěvnost, až to občas hraničí s ledabylostí. Nezaměnitelný je způsobem, jak na skutečnosti Gellner pohlíží: s cynismem, sarkasmem, bědováním, výsměchem a ironií k čemukoliv přesahujícímu, k čemukoliv vyššímu. Jenže to by bylo moc jednoduché. Vypravěč svým výsměchem čemukoliv sám zakrývá zoufalý smutek a touhu po citu, kdejaký nadřazený posměšek vyrovnává sebeironií. I subjekt je nedokonalý a ubohý, však jen lozí po hospodách a veřejných domech. Touha po prožitku a vášni a žití okamžikem je zde protkáno deziluzí, osamělostí a nenaplněností.
V kontextu doby asi nevídaná provokace, dnes (i přes nenafoukanou sebeironii) asi nic zvláštního. Navíc to je i přes svou útlost celkem monotónní sbírka – postoje a názory subjektu odhadnete po pár básních, některé motivy (sexuální láska) jsou navíc variovány až do vyprázdnění (to stejné se ostatně děje s tou láskou). Navíc si nejsem úplně jist, jestli se Gellner nějak trápil s kompozicí. Zatímco první básně jsou hloubavější a rozjímavější, postupně dochází spíš k degradaci a ledabylosti, až k aforistické jednoduchosti. Ostatně i to může korespondovat s postupnou rezignací a deziluzí, ale nevím.
Stejně si dokážu představit, že to je pěkně pružný odrazový můstek k poezii. A na nic si to nehraje!
Perspektiva
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veseli
na naší bílé posteli!
Zejtra, zejtra co? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
(s. 37)
Tuto sbírku básní mám moc rád už jen pro její název, který je nadčasovým popisem jedné z nejlidštějších vlastností: sebestředného sobectví. A obsah od českého prokletého básníka, kterým Gellner je, tomu názvu dokáže dostát. Krásné básně plné kruté reality schované do krásné poezie.
Gellner patří k mým českým oblíbencům básnického ducha. S jeho verši se povětšinou ztotožňuji a v mém srdci rozechvívá tu správnou strunu - ne jinak je tomu u jeho první básnické sbírky "Po nás ať přijde potopa".
"Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přec nejsou s to.
Mé srdce divě životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí v běh mne bičuje."
Tento básník se trefil do mého vkusu náramně. Nápadité, zpěvné, nepříliš náročné na pochopení. Určitě doporučuji i těm, kteří mají k poezii dále.
„Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí v běh mne bičuje.“
Děkuju studiu na VŠ za tento objev.
Ukázka:
To je teď celá moudrost moje
milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
V mnoha básních se člověk může najít, texty se mě ale bohužel nedotýkají tak silně, jak bych si přála.
Já tuhle generaci básníků prostě miluji. Nejde s nimi nesouznit.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přec nejsou s to.
Mé srdce divě životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Jak já Gellnera na střední škole nesnášela... a jak se člověk mění.
Dovolím si citovat nejoblíbenější:
Miluji severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladně a bez svitu.
Miluji severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluji večerní mlhy
severních velkoměst.
Miluji severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.
Miluji severní ženy
bázlivé stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.
Cynik s křehkou duší - to je pro mne tento autor .....
" od mravní deziluze ke skeptické vyrovnanosti " - tak zní jeho verše :
Toužil jsem na své cestě osamělé
po duši něžné, upřímné a vřelé ....
JENŽE ....
Jsem ADAM, jak nás mnoho toho druhu,
jenž přejedl se plody poznání
a koneckonců jde mně přec jen k duhu
hněv boží a mé z ráje vyhnání ....
A nakonec :
Je pro mne málo směrodatný
soud bližních dobrý jako špatný.
Včas pole svá si pokosím.
A o pohřeb se neprosím.
Verše z předchozích století se současnou platností - a proto tolik čtené ....
Pod povrchem anarchie a cynismu těch veršů je velké srdce a smutná duše. Verše ke kterým se budu často vracet.
"svůj život rychle utratit
nic nezískat, nic neztratit."
Moc pěkně napsané a promyšlené verše, které se velmi dobře čtou. Líbí se mi tenhle verš, který, jak se zdá, byl autorovým životním mottem:
Svůj život rychle utratit,
nic nezískat nic neztratit.
Gellner je prostě srdcovka, už ani nevím kolikrát jsem tuto sbírku přečet.Co dál psát, vše již bylo řečeno.Skvost co člověku z duše mluví.A po nás ať přijde potopa.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Po nás ať přijde potopa |
| 1974 | Radosti života |
| 1983 | České humoresky |
| 1954 | Domove líbezný |
| 2003 | Po nás ať přijde potopa! / Radosti života / Nové verše / Don Juan |
Asi nejvíc zajímavé je, jak přesně Gellner zachycuje svoje celkové rozpoložení, s minimem slov dělá pointy a mně se to většinou dost líbilo. Je v tom vše, co k mladickému rozpoložení patří... přesto bude jeho čtení lidi lámat na tábory, které si básně budou romantizovat (odstup času... ti stejní lidi, co ho dnes hodnotí jako autora kontrastů a rozebírají to tady jak u maturity, jak mu rozumí, ti samí by ho před sto lety pranýřovali; ženušky svých manžílků by tvrdili, že Franta spí s děvkama a je amorál a na tajňačku by si pak představovaly, jak od něj dostávají anál, rozteklý jak zmrzlina, s ksichtem do ruda... a "Pepo, dnes to bylo úžasný" - ironií je, že proti přesně téhle pokrytecké sortě lidí Gellner verše míří) i navzdory chmurnému podtónu a koncům, které značí. Ale o tom je život, takové texty mluví nejsilněji, ty, co žijí v momentu a pravdě a nestarají se o to, co bude dál, neomlouvají se, nectí a nedodržují směšná, trapná společenská dogmata a pravidla, co bylo před sto lety, co bude za sto let... když jsou lidi ještě mladí a nemají potřebu hrát to společenské divadlo, můžou ještě pořád žít syrovou upřímností.