Po nás ať přijde potopa! / Radosti života / Nové verše / Don Juan
František Gellner
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1758/po-nas-at-prijde-potopa-1758.jpg
4
97
97
Gellnerovo buřičství se realizuje v poezii, ze které lze vycítit velikou zlobu nad dobovou morálkou, maloměšťáctvím. Vytržením z marasmu je alkohol a láska prodejných žen. Ale i to je pomíjivé, nuda je všudypřítomná a rezignovaný básník nevidí východisko ani v činorodém životě
Přidat komentář
Kompletní poezie anarchistickyho burice Františka Gelnera prvního ceskeho punkace. plná ironie sarkasmu a navíc poezie ktera nesratila aktuálnost i po 100 letech velmi aktuální báseň je tahle
Drahota
Maso stoupá, mouka stoupá je to Veru doba hloupá!
Že však bude pivo dražší na člověku nevynasi.
Drahota všem lidem vadi, kdož si časem kávu sladu.,tez zle je tem, kdož kouří. Kam to vede lid se bouří!
Že snem zemský nepracuje, mnohý stav to pociťuje, že však delna riska ráda je, Toť ještě věci vada.
Naší slavní politici podle všeho dají říci si pro předlohu branou do jednoho muže vstanu.
Vypisou zas nové daně, cech se bude driti na ně, neb mu brani mozku lenost vidět svoji zoztrocenost.
Gellnerovy básně jsem si koupil před maturitou, ale nakonec jsem se k nim dostal až o deset let později.
Naprostá většina básní nepoužívá žádné hluboké metafory, nad kterými by čtenář strávil odpoledne ve snaze pochopit, co se Gellner snaží říct. Ještě jsem se nerozhodl, jestli mi tohle "básnění pro nenáročné" vyhovuje nebo ne. Výhodou je, že se dá číst prakticky kdekoli a kdykoli, nevýhodou to, že po čtenáři zas až tak moc nevyžaduje, a i to pro mě bývá radostí při čtení poezie. Rozklíčovat básníkovy náznaky, i když možná trochu jinak, než sám básník zamýšlel, mi přináší pocit malého zadostiučinění.
Gellnerem kompletované sbírky (Po nás ať přijde potopa!, Radosti života, Nové verše) se mi líbily, Don Juan ještě o něco víc, protože mám rád verše s dějem - ne náhodou je mou nejoblíbenější knihou Evžen Oněgin, ten je však ještě o pár stupínků výše.
Básníkova pozůstalost už byla trochu slabší. Projevilo se v ní, že se možná nejednalo o verše, které by byly určeny k publikaci (minimálně všechny ne) a některé z nich byly až takové hospodské rýmovačky, o jejichž obdobu jsem snažil ve svých -nácti. Také básně strefující se do politiků dnes bez podrobné znalosti tehdejších poměrů příliš nerezonují; je zjevné, že Gellner měl pifku hlavně na Šrámka a jeho křesťanské socialisty.
Už jen pro Gellnerovu ironii, vtip a odvahu píchnout do vosího hnízda stojí tahle kompilace za přečtení.
"Soukromé i všeobecné
smutné poměry
posilují pouze věcné
naše závěry:
že líp tloustnout jako prelát
v tupé sytosti
a raději nic nedělat
nežli hlouposti."
"Trochu s obdivem a trochu závidíce
srdce vlastenecká
v trpké sklíčenosti hledí přes hranice
v svět a do Německa."
Protopunker Gellner ve svém souborném díle ukazuje, že ačkoli vlády se mění, útlak zůstává. Kdyby žil v dnešní době, squatoval by na Klinice a psal by do Advojky.
Po nás ať přijde potopa je dobrá sbírka, je to něco nového, hezky se to čte, autor představuje zajímavý pohled na svět. Kvalita básní však s postupujícími roky výrazně klesá. Jazykově nejsou Gellnerovy básně nijak zajímavé, jeho pozdější dílo navíc nepředstavuje žádné nové myšlenky, stále opakuje to samé, bohužel navíc stále nezajímavěji. Přiznám se, že přečíst "Básnickou pozůstalost", která je zařazena jako poslední více než poloviční část knihy, pro mě bylo opravdovým utrpením.
Gellner byl bohém a anarchista, život užíval naplno. Užíval život často a rád bez ohledu na to, co budou říkat druzí. V jeho básních jsou častým motivem ženy, alkohol a zábava (ano často zmiňuje návštěvy kaváren, vináren, hospod...). Ale i když jsou jeho básně často ironické a sarkastické občas se do nich vkrádá i jeho vnitřní smutek a trocha melancholie. Někde jsem četla, že jeho poezie je naivní, ano místy určitě, ale taky srozumitelná komukoli. Vzhledem k tomu, jaký autor vedl život, prostě čtenář nemůže čekat vážná témata a náročné verše, na druhou stranu musím uznat, že některé jeho básně mě zaujaly celé, u některých třeba jen sloka, rým nebo myšlenka. Poezii jako většina lidí nečtu často, musí na ni být nálada, ale k některým Gellnerovým myšlenkám, které se týkají života (ne ke všem :)), se občas vracím znovu, na rozdíl od některých jiných básníků.
Nesmrtelné a jízlivé, erotikou a sociální kritikou nasáklé básně anarchistického bohéma, jež tu a tam i v dnešní době působí jako rána bičem a mnohé z nich stále více odhalují svou nadčasovost (Ať žije Sociální demokracie!, Nikdy jsem boha neobtěžoval apod.). Verše, v nichž se humor snoubí se vztekem, erotika s bídou a krutá realita s krásou reality.
Na poezii moc nejsem, ale tohle je lahůdka. Gellner má velmi melodické verše, metafory jsou většinou snadno rozluštitelné, je sarkastický a nihilistický, nic mu není svaté. A proto se mi tak líbí:) "....Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví."
Autorovy další knížky
| 2008 |  Po nás ať přijde potopa |
| 1974 | Radosti života |
| 1983 | České humoresky |
| 1954 | Domove líbezný |
| 2003 | Po nás ať přijde potopa! / Radosti života / Nové verše / Don Juan |
Myslím, že zrovna Gellner patří mezi básníky, co by mohli zaujmout širší čtenářské publikum – i ty, kteří poezii zas tolik neholdují. Jeho poezie je totiž vcelku srozumitelná, umí být i pěkně hravá, a přitom něco předá. Ať už si člověk odnese pousmání právě z té hravosti, nebo nějakou zajímavou myšlenku, či nějaký niterný dojem vyvolaný určitou atmosférou. Ke Gellnerovi se vracím ráda. K poezii jsem vždy přistupovala s respektem, protože často bojuji s porozuměním, ale právě u Gellnera jsem tento problém nikdy neměla – vždy byla radost to číst.