Po stopách Divokého západu

12.12.2023

Parádní shrnutí.

02.11.2023

Tato kniha je psaná ve stylu od začátku osídlování Divokého západu budování železnice seznámí nás se světem šerifů saloonů

10.10.2018

Širá jako moře rozprostírá Prérie zeleně ryšavou hladinu svých travin do nedozírna. Na jasně modrém nebi se kupí oblaka, převalují se přes sebe jako zápasící obludy.
Příroda, velkolepá a nepřátelská zároveň, jako by byla bez života. Nic se nepohne.
Jen majestátní orel krouží po nebi a slídí po kořisti.
. . . Náhle obzor ožívá.
Na namodralé, nehybné čáře v dálce jako by vyrostl temný hutný stín. Pohybuje se k západu rychlostí tekoucí lávy - to táhnou bizoni, pánové země!

Navnadil vás úvod knihy ke čtení? Přečtěte si ji, stojí to za to.
Je to opravdu dávno, co jsem ji četla poprvé. Ve Francii vyšla v roce 1961. Joe Hamman píše o svých zkušenostech z pobytu v prérii, o lidech se kterými se setkal a tom, co mu vyprávěli pamětníci.A byla to samá známá jména.V těch letech počátku minulého století ještě žilo dost pamětníků osidlování amerického západu.

Zajímavé jsou i dodatky k některým kapitolám. A v doslovu se dočtete i o prvním informátorovi české veřejnosti o Dalekém Západě. Byl jím český malíř a cestovatel Bohuslav Kroupa.

21.04.2015

Zábavné čtení pro ty, kteří znají Divoký západ pouze z mayovek a westernů. Autor zachycuje jen několik významných okamžiků (Tombstone, stavba železnice) a osobností Divoký Bill, Calamity Jane, Buffalo Bill), rozhodně se nekoná žádný komplexní historický exkurz a je potřeba povznést se nad archaický styl, který sice k tomuto období sice tak trochu patří, na druhé straně působí pojmy jako "rudé plemeno" v současnosti trochu rasisticky. Kapitola o založení sekty mormonů mě neskutečně pobavila.

26.10.2013

Je nanejvýš rozumné, když autor popisuje, vypráví anebo jen nezaujatě sděluje o skutečnostech, kterých byl svědkem. Ne všechny může takto postihnout. Ale i tak, některé se dají buď osobní návštěvou konkrétního místa vypozorovat, popř. prostřednictvím člověka, jež se podělí o své zážiky získat. Dílo vystupuje ve velmi objektivním duchu a staví se na obranu americké země, logicky vyvozuje, že bylo zbytečné po osídlení států a budování národa jen kácet, zabíjet a pálit. Ano, dělo se to a především proti domorodým indiánům, kteří za svá práva a území bojovali s bílým člověkem. Bohužel, takovou činnost nemohli vyvíjet zvířata. Je ponaučné jak Hamman popisuje stavění železnice v Severní Americe, na jejíž vrub připisujeme i vybíjení bizonů. Charakteristické je i to, že indiáni uměli ze zvířat využít (a pravděpodobně by měli mít určité ponětí jejich potomci o této praxi) skoro vše, od šlach, masa, kůži a kosti. Jen přistěhovalci a kolonisté se neučili a nepodněcovali přátelské kroky k rozšíření si svých znalostí s tamními domorodci.
Kromě toho, kniha má velké množství informací o nově vznikající městech v 19. století, měnící se krajině a zvycích jejich obyvatel.