Po stopách neznámého Boha
Karel Skalický
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/116747/po-stopach-neznameho-116747.jpg
4
18
18
Filozofická studie o náboženském a duchovním zaměření člověka a jeho víře v jsoucnost Boha. Otázce existence Boha se nevyhneme, ať v Boha věříme nebo ne. Autor se proto chce v této knize dobrat spolehlivých výsledků novodobého bádání, aby na jejich základě ukázal, že vědecké bádání nevede k popírání Boha. Nepodává sice nezvratný důkaz Boží jsoucnosti, ale připravuje půdu pro vědecky lépe podloženou odpověď, že jediné, poslední, neotřesitelné zakotvení veškerého smyslu je Mysl Boží.... celý text
Přidat komentář
Kniha Karla Skalického mě mile překvapila. Nejprve jsem podle názvu odhadoval, že se bude zabývat důkazy boží existence, ale není tomu tak. Název odkazuje na slova sv. apoštola Pavla na areopágu, kde filosofům říká, že i oni jsou náboženští lidé, neboť po cestě Aténami viděl oltář neznámému bohu.
Kniha je stručnou a přehlednou sondou do religionistiky a jejích dějin v době jejího vzniku, tedy v 80. letech 20. století. Začíná vymezováním religionistiky od teologie a nepochopením teologie, co to vlastně religionistika je. Dále systematicky probírá přístupy: filologicko-lingvistický, etnologický, psychoanalytický a fenomenologický. Závěrem se Skalický dostává blíže k teologii samotné, když hovoří o náboženské zkušenosti a potřebě smyslu a Boha.
Možná se religionisti budou ošívat, nicméně jako úvod do jednotlivých religionistických směrů ve 20. století mi knížka přijde velmi dobrá.
Štítky knihy
filozofie náboženství Bůh, Hospodin religionistika věda a víra
Autorovy další knížky
| 2003 |  Po stopách neznámého Boha |
| 2005 | V zápase s posvátnem |
| 2000 | Radost a naděje: Církev v dnešním světě |
| 2006 | Dokumenty Prvního vatikánského koncilu |
| 2020 | Vyznání na hraně času a věčnosti |
Vztah religionistiky a teologie nebýval idylický. Není divu, prvotním záměrem religionistiky (někdy skrytým, někdy otevřeným) bylo vědeckým způsobem doložit neexistenci Boha a zanechat tak náboženství při vstupu do nové epochy před prahem jako nepotřebné harampádí, nehodící se do doby, kdy člověk vlastními schopnostmi vysvětlí všechny okolnosti svého života a sám sobě bude prostředkem i účelem. K čemu by byl nějaký Bůh, k čemu by byla nějaká transcendence?
Ale běh času (akademici říkají: epistemologické zrání :-) přivedl religionistiku k tomu, že už tato nadále nevnímá sebe jako protivníka teologie a nástroj ateismu. Současná religionistika si klade mnohem umírněnější cíle, ke svému vlastnímu prospěchu. Po překonání svých dětských nemocí (v podobě už zavržených teorií o prvotním ateismu či animismu) tak dnes funguje jako cenný zdroj poznání o světě kolem nás a světech v nás – v tom tak důležitém a tak těžko ohledávatelném prostoru na hranici mezi hmatatelným a nehmotným.
Autorem knihy je katolický kněz. To na knize poznat je, ale zároveň i není. Křesťanský (a tedy implicitně teologický) pohled je patrný, přitom se ale nejedná o polemiku teologie proti religionistice. To je jen dobře, religionistický pohled je totiž velmi užitečný a podnětný – protože zasvěcený pohled zvenku je pro každý vědní obor nenahraditelný a teologie ho rozhodně potřebuje (stejně jako každá instituce, stejně jako každý jednotlivec).
Nejužitečnější pro mě byla kniha tím, jak v ní otec Skalický vtahoval do přemýšlení o Bohu další vědní disciplíny: etnologii, sociologii, hlubinnou psychologii... Jednak jsem se trochu přiučil o těchto oborech jako takových, a pak jsem si také mohl připomenout, jak je naše náboženské přemýšlení ovlivněno nenáboženskými aspekty naší osobnosti. Ono známé Feuerbachovo tvrzení, že nestvořil Bůh člověka, ale člověk Boha sice jako věřící člověk nemůžu než odmítnout, ale to neznamená, že úvahy tímto směrem zaměřené jsou zbytečné. Naopak. Zjišťovat, co z našeho obrazu Boha je pouze výsledkem našich předsudků, potřeb a neuvědomělých přání (a co tedy musíme z Božího obrazu odstraňovat, i pokud by nás to mělo bolet) je nekončícím úkolem každého křesťana, pro kterého je víra trvalou cestou k Pravdě a ne pouze konejšivých analgetikem.
„Hluboké včlenění náboženské skutečnosti do konkrétního života člověka má za následek, že náboženská skutečnost musí plnit některé ‚úkoly‘, jichž si od ní naléhavě žádá často samo přežití jak jednotlivce, tak pospolitosti, takže se může snadno stát, že plnění těchto funkcí se zamění za samu ‚podstatu‘ náboženské skutečnosti. Z toho pak plyne, že náboženská skutečnost nám ukazuje vždy dvojí tvář: jejím jménem lze konat veliké dobro, ale jejím jménem se mohou páchat i ty nejstrašnější zločiny.“