Po troškách

17.04.2023

Weronika Gogola - Po troškách

Veronika je mladá dívka, která vyrůstá v devadesátých letech v jedné malé polské obci jménem Olšiny. Světu kolem sebe ještě úplně nerozumí, ale o to raději ho prozkoumává. Vypráví nám o svém životě, který je plný nových objevů, kamarádů, příbuzných, ale bohužel také nemoci a smrti. O smrti jí táta říká, že "když se o někom hodně mluví, tak on jakoby žije" a proto nám bude vyprávět i o ní.

Kapitoly nejsou řazeny chronologicky, ale jsou časově roztříštěné a sledují Veroniku zhruba od mateřské školy, až po první stupeň základní školy. Každá kapitola je rámcovaná smrtí nějakého člověka. Smrt je hlavním motivem celé knihy a je zásadním předělem Veroničina dospívání.

Autorka používá několik technik, kterými se snaží navodit autenticitu dětského vyprávění. Primární je naivní perspektiva, se kterou Veronika nahlíží na svět. Výrazným prvkem je také neschopnost zůstat u jedné myšlenky. Veronika vypráví co jí zrovna přijde na mysl. Povídá příhodu ze života, kterou po chvíli přeruší jinou, tu chvíli rozvíjí a pak se opět vrátí zpět k té původní. V textu jsou také používaná vyplňová slova, které ještě přidávají na autenticitě dětského vyprávění.

Kniha je velice různorodá co se týče emocí. Během vyprávění vzniká spousta vtipných situací, které se povětšinou zakládají na naivní perspektivě, s níž vypravěčka pohlíží na svět dospělých. Díky tomuto pohledu také často vynikají různé absurdnosti, kterých se dospělí opakovaně dopouští. Vyprávění dokáže přejít i do smutné a dojemné polohy, když se vypravěčka poprvé setkává s těžkostmi života. Těmito momenty je především setkání se samotou a smrtí. V těchto chvílích se autorka snaží předat hlubší myšlenky a zdánlivě mimochodem předává skvělé zamyšlení nad lidským životem a smrtí. Během čtení jsem z knihy také cítil lehký sarkasmus. Přirovnal bych ho k pomyslnému koření, které přidává na spádu a lehce zostřuje humor.

Také jsem vyrůstal koncem devadesátých let na vesnici, takže jsem při čtení cítil i velkou dávku nostalgie. Knížka mě na svých 150 stránkách chytila za srdce a doporučuji všem, kteří chtějí zábavnou, dojemnou a chytrou knihu, psanou netradiční formou.

Hodnocení 4/5

28.01.2022

Proud dětského vzpomínání na prosté i neobvyklé rodinné události, na příbuzné, kamarády, na lumpárny, smutky i radosti. Mezi řádky je stále zřetelné, co se nemusí říkat nahlas, ale co má v životě smysl.
Krásné.

27.12.2021

Čtenářsky moc příjemná kniha, myslím, že nejsem sám, kdo v dětských hrách, průpovídkách a událostech neviděl trochu i sám sebe, takže už díky tomu nostalgického návratu do dětských let to bylo uklidňující ("Nevím proč, ale nejvíc mě bavilo, když jsem tu panenku házela do kopřiv" – jo). Ale zároveň to u toho příjemného pocitu nekončí.
On ten dětský pohled je ošidný narativní postup. Při knihách s dětským vypravěčem často nabudu dojmu, že mě tady někdo trochu obelhává. Ale tady to celkem fungovalo (až na pár příměrů), zvídavost, naivita, tvrdohlavost (skvělá pasáž s rozbitím nerozbitného talíře). Samotný vesnický život by se mohl jevit fádně a banálně, ale právě tím dětským pohledem se odkrývá ještě jiná stránka skutečností, případně díky způsobu popsání čteme i humorné odstavce. Když se do toho připočte vesnická mytologie (pověry, vyprávění), vzniká unikátní a prapodivný mikrokosmos, kde je i všednost výjimečná.
I po jazykové stránce to funguje (možná bych vytknul jen občasné zbytečné používání kurzívy, netypické užití slov vynikne samo). Pevná dějová linie mizí, knihu tvoří spíš sled různých příhod a vypravování, přičemž se vypravěčka mnohdy u nějakého detailu rozpomene na další skutečnost, kterou musí opět odvyprávět. Častý výskyt "no a" je dán tím, že to vložené povídání skončí a najednou se musí Gogola rozpomenout, co předtím povídala – je to sice detail, ale díky tomu mi to přišlo právě tak plastické. A zároveň to není jen volný sled asociací, což dokládají opakované motivy (mléko, pěna, "rak"), které nám zprvu přijdou jako banální srandičky, následně se však mohou týkat něčeho vážnějšího, stejně tak jako odbíjení hodin.
Hlavním tématem je ovšem smrt, ke které dochází téměř v každé kapitole. Jenže zde nejde jen o sentiment a drama, ale díky dětské otevřenosti a lehkosti jde i o okolní situace, které jsou třeba s pohřbem spojené. I přes časovou neuspořádanost lze zpozorovat jistý vývoj v pohledu vypravěčky – zprvu touha něco jako smrt potlačit, nepřipustit si, že něco takového existuje. Následuje pohřbívání motýlů, sice vážné, ale spíš symbolické. Postupně však pojetí smrti eskaluje, vypravěčka všímavě popisuje odcházení různých postav z malé vsi, což vrcholí v poslední odbité hodině.
Děj zdaleka nezůstává jen u samotné Veroniky, naopak se větví do vyprávění, které jí poskytují členové rodiny – je tak téměř vytvořen rodinný rodokmen. Mnozí již nežijí, ale skrz vyprávění se vypravěčce de facto objevují před očima a jsou pro ni důležití, třebaže se s nimi nikdy nesetkala. Někdy u těchto zprostředkovaných událostí chybí specifický dětský pohled, takže je obtížnější udržet u několikátého strýce pozornost.
Krom smrti je ale vykreslen i každodenní okolnosti dospívající dívky – patálie ve škole, kamarádské rozpory, mezigenerační nedorozumění. Příznačné je, že vypravěčka zaznamenává zejména mužské rodinné příslušníky, což o uspořádání polské společnosti také něco svědčí.
A jasně, některé pasáže se do mysli zaryjou více, některé méně. Mě nejvíc zaujaly děti shromážděné u vyhořelé jednoty, jak se brodí v černém popelu. Nebo taky manžel "na služebce". Touha po zranění, aby se rána mohla zalít peroxidem. Návštěvy na infekčním přes okap. Strýc Vladek a lety při zvonění. Návštěvy, aby se "odbyly" spalničky. Člověk je sám. Se svými blánami.
Jo a krásný grafický zpracování, moc příjemný sladění barev a ta fotka!

Když jsme se dívali na večerníček, Medvídka Pú, ale na večerníček jsme se mohli dívat jenom jednou za týden a bylo tam strašně moc dětí, tak mě posadili dozadu a nic jsem neviděla. Slyšela jsem jenom Tygra. A ta paní doktorka ke mně přišla, i když jsem ji nevolala: přišla a přesadila mě úplně dopředu, abych mohla všechno vidět. Občas jsou takoví lidé, že jim ani nestačíš nic říct, co máš za problém, a oni sami vědí. A pomohou.
(s. 73)

22.11.2021

Táto kniha mi pripomínala moje detstvo, ten prístup k životu a aj ku smrti. Možno preto, že som vyrastala v dedinke na slovensko-polskom pohraničí.

05.10.2021

Moc se mi to nelíbilo, dětský pohled sice mnohé připomněl, ale záliba v bizarních situacích a věcech mě neoslovila. Jednotlivé obrazy dobré, ale jako by tomu chyběla... literatura, styl. Přebal českého vydání 2019 je pěkný.

27.05.2021

Kniha má v slovenskom preklade pruhovanú obálku, preto som si ju vybrala do Čitateľskej výzvy. Priznám sa, že ma zo začiatku nebavila, pohľad dieťaťa škôlkara, milé, ale neskôr som to prehodnotila a dávam 4 hviezdičky.

31.03.2021

Kniha rozoberá veľké množstvo tém z pohľadu dieťaťa. Život na vidieku, smrť ako nevyhnutná súčasť človeka, súdržnosť rodiny, rodinné vzorce, straty, pokora, prijatie seba samého, bigotná viera, atď. Rôznorodosť postáv, aj tých bizarných, sú zárukou, že sa pri čítaní usmejete a často si spomeniete na svoje detstvo. Niekto bude porovnávať a niekto sa bude čudovať. Mám manžela od poľských hraníc, preto mi je nátura týchto ľudí blízka. Weronika Gogola má talent vyrozprávať príbeh plynulo, s čistým pohľadom a zároveň ponúka zamyslenie o tom, čo všetko pre človeka znamená rodina a ako výchova ovplyvňuje pohľad na život aj na smrť. Dobrá kniha. :-)

11.03.2020

Tak právě dočteno. Takové hořkosladké vyprávění a vzpomínání na období dětství. Na můj vkus se v této útlé knížce objevovalo ve velké míře neštěstí a smrt - poslední kapitola mě hodně rozesmutnila. Na druhou stranu jsou některé pasáže velmi vtipné, nejvíc mi v hlavě utkvěla plastelína v nemocniční posteli :D. Snad se v budoucnu můžeme těšit na další knihu autorky.