Počasí v Evropě

27.04.2015

Po přečtení mám pocit, že jsem naslouchala křiku dítěte vyšouplého za dveře života. Nespravedlivě odvržené dítě se s kopáním a s velmi kultivovaným a relativně složitým nářkem dobývá zpět. Obrazy, které používá, jsou krásné a tlusté na tři prsty, skoro jako ta balkánská dechovka. Ale je v nich určitý nátlak a efekt, což ve mně vyvolává poťouchlé myšlenky na to, kam by se dítě podělo, kdyby se ukázalo, že dveře byly celou dobu otevřené a že se žádné odmítání nekoná a nekonalo, ale naopak „život je (může být) jednoduše tady“ – a to ne nutně v poetickém natahování sebe sama na skřipec.

Básnění je tu zpěvný dětský nářek s nejméně deseti střelami v těle. Nářek, který postupně ohledává tělesná zranění.

Cítím v zubech kostku cukru,
pak dopadá na moje záda bič,
z těch ran jsou stříkance světla.

Na tohle ošklivé podezření, jestli nejde trochu o křik pro křik (tj. pro poezii), by se dalo namítnout, že útoky jsou reálné a svět objektivně není idylka, nýbrž nůž, který bodá do masa, až krev stříká. Anebo provaz, který se chladně zařezává do svaloviny. Prostě – zábrana, zábrana, mučicí nástroj.

Všechny ty uzamčené tváře,
všechna ta srdce na řetězu,
úvěrované touhy, sny spoutané
slizkými provázky reklamy.

...

Nemohu si pomoct,
porobený svět pluje v tomto žhnoucím akváriu,
kosti a kaktusy, krvinky a spermie,
menstruační krev Marie, do které jsem jemně zanořil prst,
trilióny povzdechů, pavoučí příze myšlenek a černá žluč.
Neb živá melancholie ovinula se kolem mých paží,
vtekla do mě a já zmožen jejím plynutím
odvažuji se na lodi bláznů pojmenování.

Nespravedlnost je nespravedlnost.

...

A to ani nemluvě o bolesti sexuálních fascinací a o ještě těžších sexuálních trýzních a trýzněních, na které sbírka žaluje… jasně, výmluvně, působivě, esteticky a s chmurnou vervou.