Pochovejte mě pod podlahu
Pavel Vladimirovič Sanajev
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447986/bmid_pochovejte-me-pod-podlahu-ZoM-447986.jpeg
4
165
165
Jmenuji se Saša Saveljev. Chodím do druhé třídy a bydlím u babičky a dědečka. Maminka mě vyměnila za zakrslou pijavici a pověsila mě jako závaží na krk babičce. Tak jí na něm už od čtyř let visím. O příběhu osmiletého Saši a jeho babičky se často hovoří jako o jedné z nejvtipnějších knih, jaké kdy byly napsány. Kritici jej srovnávají s Forrestem Gumpem nebo se Spolčením hlupců, dramatický tón některých pasáží zároveň připomíná Charlese Dickense a F. M. Dostojevského. Za úspěchem Sanajevova díla zřejmě stojí právě neotřelá kombinace humoru a dramatických událostí. Příběh je částečně autobiografický, autor skutečně prožil část dětství u babičky a nesměl se přestěhovat k matce. Sanajev detailně rozebírá povahy jednotlivých členů domácnosti, přičemž je popisuje tak, jak je vnímal coby osmiletý chlapec.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , HostOriginální název:
Похороните меня за плинтусом / Pochoronite menja za plintusom, 1996
více info...
Přidat komentář
Hned od začátku jsem se smála jako již dlouho ne. Sašovy lumpárny jsou popisovány opravdu velice vtipným způsobem. Z počátku jsem se také bavila tím, jak je Sašova babička zvláštní. Okamžitě i díky způsobu jakým je tato audiokniha natočená, mi naskočila Helenka Růžičková. Ovšem velice brzy mi ten úsměv na tváři zamrzl. S Helenkou má tato babička společnou pouze nadměrnou hlučnost. Ve skutečnosti tento příběh naprosto dokonale vystihuje termín: opičí láska. Audiokniha je pomyslnou třešničkou na dortu. To jakým způsobem ji načetl pan Jan Vondráček, zasluhuje veliké uznání. Především závěrečný několik desítek minut dlouhý monolog, byl výstup hoden Národního divadla. I proto plný počet bodů.
Naivně jsem si myslela (i podle anotace), že se bude jednat o vtipnou, humornou knihu. Hodně rychle jsem pochopila, že tomu bude jinak. Naopak celou dobu se mi chtělo brečet. Ať už vzteky nebo nad smutnou situací.
Příběh je dojemný, láskyplný, smutný, místy až otřesný. O to víc všechno na čtenáře působí, protože se jedná o něco jako autobiografii.
Příběh z pohledu malého hlavního hrdiny na rozvrácenou rodinu a otřesné rodinné i mezilidské vztahy. Jak se babička chovala ke svému vnukovi, neskutečné. Na jednu stranu ho milovala, ale na druhou stranu byla schopná (mnohem častěji) pošlapat jeho sebeúctu a sebedůvěru. Ponižování, ponižování a nic víc než ponižování. To všechno na denním pořádku v podobě nadávek, urážek.. nemám slov. Na jednu stranu jsem byla ráda, že byl Saša splachovací.
Styl psaní je skvělý. Ale to mi přijde u každé ruské tvorby. Ale přemýšlím, proč vlastně tato kniha vznikla. Pro koho je určena. Komu vadí velké množství vulgarismu, tato kniha není pro něj. Není ani pro čtenáře, kterým vadí, když je dětem ubližováno.
Ona je to spíš tragédie než komedie, navíc mi chvilku trvalo zvyknout si na svérázné vyjadřování Sašovy babičky. Pak jsem si ale do její role obsadil Helenu Růžičkovou coby Marii Škopkovou z trilogie Slunce, seno ... a najednou všechny ty vulgarity na adresu dítěte získaly výrazně komičtější nádech. Přesto jsem měl při čtení nepříjemný pocit zábavy na účet cizího neštěstí, kdy je těžké rozlišit, která ze stran konfliktu je vlastně v právu. Samo vyprávění pak nestojí ani tak na zápletce, jako na postupném budování schizofrenní atmosféry strachu a lásky v kulisách socialistického Ruska, přičemž se bohudík příliš neotírá ani o ideologii, ani o soudobé problémy. Osmiletý chlapec popisuje čas strávený mezi starými rodiči, líčí jejich rozdílné charaktery, které vynikají především v dokonalé harmonii nekonečných výčitek a oddané lásky. Ovšem tou absencí děje mě kniha zklamala asi nejvíc, protože kromě několika historek na začátku se většina obsahu víceméně motá na místě, dokud nepřijde konec.
[audiokniha]
Podepisuji závěr komentáře IHT a doslova vše od JamaicaJo. Asi jsem potkala v době lehké osobní nepohody, ale humor mi přišel tolik bolestný, že jsem nedokázala ani doposlouchat.
Nemám asi na to, abych odhalila "smrdutý hnijící proud lásky" o němž píše alef.
Je to šílené proto, že hodně realistické a tahle realita se neodehrává jen v Rusku a v minulosti . . .
3/5
Knížka se mi líbila, jen nechápu, kde je ten humor. Možná to je dobře, protože kdyby to mělo být jako Spolčení hlupců, jak se uvádí v anotaci, tak takový humor bych nemusela.
Takova Obecna skola, ale v ruskem stylu. Drsna realita detstvi v sedmdesatych letech v Moskve, klicovou osobou cele knihy je postava babicky s Munchhausenovym syndromem (a jiste i dalsimi psychiatrickymi diagnozami).
Humorne? Snad trochu - onim detskym naivismem, ktery dobre funguje u Polacka ci Sveraka. Smutne a desive? Urcite. Depresivni? Naprosto. Sokujici? S ohledem na pravdivost velmi.
Poslouchal jsem nacteno - vynikajici zpracovani, nastesti to je pomerne kratke.
Musím přiznat, že kniha dostála svému podtitulu. Opravdu se jedná o nejvtipnější ruský román, ze kterého mrazí. Alespoň z těch, které jsem zatím četl. Pavel Sanajev před námi vykresluje opravdu bizarní obraz ruské rodinky, které vládne despotická babička, která nejde pro urážku daleko. Svému vnukovi v jednom kuse nadává, plísní ho, ale nehodlá se ho za žádnou cenu vzdát. Vlastně ho ukradne jeho matce. Ten závěr je až někde na hranici psychologického thrilleru.
„Příval, který se provalil … byl nesmírný.“
Příval vulgarity, který se strhl na první stránce, a valil se jako hluboký špinavý veletok skrze další stránky až k té poslední, byl nesmírný.
Příval lásky, který se valil jako smrdutý hnijící proud uprostřed toho štiplavě páchnoucího toku nelásky, byl ohromující.
Břehy této řeky lemovaly netečnost okolí, patologicky drsná ruská nátura (o čemž se historicky neustále přesvědčujeme), a nesmírná bolest tragického osudu.
Nesmála jsem se, když jsem četla, jak řve babička na svého vnuka: … „Ty smradlavý, páchnoucí, prokletý, nenáviděný hajzle! … Budeš žrát, až dostaneš žrát!“.
Vlastně ani, když jsem našla, co knížka slibovala podle anotace, tedy černý humor a nadsázku, jenže ta tragika smutného příběhu malého Saši, neodpustitelné chování celé té rodiny, jejich drastický osud, to vše mělo hodně navrch, zvlášť když k tomu ještě přidáte na pozadí se odehrávající příběh druhý, o ruské povaze (alespoň tak jsem to vnímala) plné hněvu, psychického i fyzického strádání, a touhy po lepším životě děj se co děj, tak z toho spíš mrazí.
„Zas to máš blbě? … Ty dobytku!“
…
„Babi. Babičenko, co je s tebou? Ty mě vůbec nevidíš?
„Přivedls mě k šílenství … tupče!“
…
a „Nitka lásky se přetrhla.“
Kruté, smutné, cynické, tristní stejně jako dnes Putin sám. V příběhu jsou vlastně dlouhodobé následky činů tyranů typu Stalina do nejzazších koutů lidskosti a společnosti jako takové . . .
Humor hořkne a trochu se vám dělá knedlík v krku.
Hluboce znepokojivá kniha, humor v ní nacházím hlavně zpočátku, než si člověk stihne uvědomit, že jde spíš o mrazivou realitu.
Nevtipnější kniha ? Vždyť je to psychologické drama, při kterém vám mrazí.
Je těžké pochopit ruského člověka.
„Co že jsi vstal tak brzo?“ podivila se babička, která stála ve dveřích kuchyně a držela v rukou porcelánovou konvici.
„Probudil jsem se.“
„Kéž by ses už nikdy znovu neprobudil!“ babička už byla očividně rozladěná. „Umyj si ruce a pojď se nažrat.“
U Kostějovy kostrče, pokud tohle Rusové považují za velevtipné dílo, potom s Ukrajinci zřejmě jen nevinně žertují a my, občané národů s méně drastickým smyslem pro humor, jsme je prostě nepochopili.
Nemůžu si pomoct, z částečně autobiografického románu o zapšklé babizně, tyranizující své nejbližší, jsem cítila spíše smutek, lítost, hněv. Dospělí samozřejmě mohli na šílenou ježibabu hodit bobek, odříznout se od ní a žít si po svém, ale co ubohý malý Saša, vyrůstající v prostředí prošpikovaném hrubými, nenávistnými slovy? Ráda bych Ninu vnímala podobně jako třeba postavy láteřících žen, které ztělesňovala Helena Růžičková – takových, za jejichž nadávkami se skrývá zlaté srdce, bijící pouze pro rodinu. V „Pochovejte mě pod podlahu“ však nejčastěji hrála prim zlá, sobecká, falešná mrcha, zřídka odhalující lidštější stránku. Z jejího zraňujícího jednání na mě šly spíše deprese, než pobavený úsměv. Komický podtón sice nechybí, pro mě však byl zastíněn přemírou ubližování, bezohledným masakrováním citů.
Velmi čtivé, neobvyklé, znepokojivé, vtipné jak pro koho… dávám přednost českému či anglickému humoru, nebývá tak krutý.
75%
(SPOILER) Tato kniha je dobrá a zajímavá z mnoha důvodů. Na první dojem je zobrazena rodina, kde pro nadávky se nejde daleko a některé slovní urážky jsou opravdu vtipně jazykově vynalézavé. Díky Google jsem zjistila, že rodina není asociální sprostá špinavá banda, ale rodina sovětských umělců. “Zakrslá pijavice” je velký herec a režisér Rolan Bykov, další herec, dědeček Vsevolod Sanajev (kretén s kterým je boží trest žít, ras a zrádce, osel tvrdohlavý) hrál asi v 80ti filmech, matka Elena Sanajeva (ta svině, ta čubka) byla krásná herečka. Z tohoto rozporu mezi realitou (na Wikipedii) a tím, jak autor - vnouček (zdechlina, prokletá svině) svou rodinu skrze psychopatickou babičku vidí, vychází kouzlo knihy. Nejzajímavějším tématem knihy jsou niterné pocity samotného vnoučka, který aby přežil v psychopatických podmínkách, osvojil si určité strategické dovednosti, kdy naoko musel s babičkou vycházet a naoko nemilovat maminku (Slovy babičky: “Ty nejsi ani kurva, ty vůbec nejsi žena. Aby tvými orgány nakrmili psy za to, že ses opovážila porodit dítě”). Jestli takové dětství mu jenom uškodilo, nebo ho i v něčem vyškolilo, je otázka pro odborníky. Kniha byla opravdu celkově zajímavá a nechybělo ani srdcervoucí finále.
Tak tohle mě moc nezaujalo... Nadsázka není vždycky záruka dobrého humoru - tady to moc nevyšlo. Nebo prostě ruský humor nechápu...
Krutá smutná cynická kniha, která mi nepřišla ani trochu vtipná. To, že je údajně velmi úspěšná by se snad i dalo považovat za příznak nemocné doby. Jsem rád, že jsem pro jistotu přečetl dříve, než jsem to daroval, protože obdarovaný by si musel myslet, že mi přeskočilo.
Tragikomická kniha, ve které tragika válcuje komiku v poměru 99 ku 1. Pro mě osobně tedy spíš tragická. Zřejmě mám divný smysl pro humor, ale "jednu z nejvtipnějších knih, které kdy byly napsány" (viz anotace), si představuji úplně jinak...
V Rusku je těžké si najít smysl života. Všechno je tam ovlivněné těmi katastrofami od říjnové revoluce, přes stalinismus, druhou světovou válku, studenou válku až po Putina. Ze začátku jsem si myslel, že mě autor chce pobavit nějakou vtipnou nadsázkou. Až později pochopíte, že tam není nic k smíchu. Kniha se mi velmi líbila.
Pochovejte mě pod podlahu je tragikomický příběh, v němž je svérázná babička přesvědčena, že o milovaného vnuka se nejlépe postará sama. Protože však je to žena nejen rázná ale také velmi hrubá, častuje jej nevybíravými výrazy, neustále jej hlídá, nedovolí mu si hrát a léčí ho přímo nemilosrdně.
Tato kniha některé čtenáře občas rozesměje, někteří jsou zhrozeni. Tady záleží jak kdo je schopen knihu vnímat, zda jako drama či v tom dokáže spatřit i úsměvnou nadsázku. Já jsem se častěji zasmála, ale bylo i pár pasáží, kde mně zatrnulo při pomyšlení, že je to částečně autobiografické.
Celkově mě to ale pobavilo. Z knihy necítím, že by si autor stěžoval, jak byl v dětství týraný, není to podané jako typické drama, to by vypadalo jinak. Naopak je tu znát určitá nadsázka, takže je to spíš tragikomické vyprávění, často úsměvné a bezesporu originální.
Když si uvědomím, že spisovatel zřejmě čerpá ze svého dětství, mrazí mě... Stačí si něco přečíst o spisovateli samotném... Je bláhové si nalhávat, že všechny děti prožívají idylické dětství.
"Vedle mě byl ráno i před spaním život a na štěstí jsem mohl jen čekat, na několik minut se ho dotknout a pak jím jakoby opovrhovat, jakmile se za ním s třísknutím zabouchnou dveře."