Pochovejte mě pod podlahu
Pavel Vladimirovič Sanajev
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546556/bmid_pochovajte-ma-za-listu.jpg
4
165
165
Jedno z nejzvláštnějších děl moderní ruské literatury.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Originální název:
Похороните меня за плинтусом / Pochoronite menja za plintusom, 1996
Interpreti: Jan Vondráček
více info...
Přidat komentář
Psáno očividně s nadsázkou, ale vtipné mi to nepřišlo (spíš se tam od první věty zračila ta křečovitá snaha být vtipný) a nebavilo, takže odkládám nedočtené. Třeba se něco zásadního ztratilo v překladu, nebo se má číst pouze u vodky (což jsem si hned neuvědomila), anebo jsou Rusové prostě divní...
Dobře, tak jsem asi divná, ale mně to vtipné přišlo. Byly momenty, kdy jsem se fakt smála. Samozřejmě se mnohem častěji střídaly se zděšením. Ale je to román, aspoň doufám, že je to prostě psané s nadsázkou. Ano, babička je vážně magor, to nepopírám. Ale některé scénky.. Hned třeba to koupání, mě i pobavily. Poslouchala jsem audio verzi na ČRo a pan Meduna to podal prostě úžasně.
Ve schopnosti a chuti něčemu se smát se lidé ohromně liší. Jsou tabu, která musí někdo prorazit. Takže staré tabu, nově prorážené (možná není první razič, ale já nic takového ještě nečetla): týranému dítěti se smát nedá! Nemyslím, že se dá tahle knížka brát vážně. Autor píše ich-formou prý svoje vzpomínky na život s babičkou (zmijí jedovatou, ať to geograficky držím). Zapřeháněl si teda parádně; a kdyby až tolik ne, řekněte si: no co, bylo to děsné, ale přežil to, a dokonce z toho vytěžil látku na humorný román. Pak jsem chtěla psát o druhém tabu: babičky jsou přece vždy laskavé a vnoučata milující. A najednou mi naskočila vzpomínka na mou „rákoskovou“ neusměvavou babičku, která jednou ráno před mým odchodem do školy (bylo mi 7 let) ležela v posteli nehnutě a vůbec na mě nereagovala, takže jsem ve škole šeptala paní učitelce: „Babička asi umřela.“ (Pointa: babička se urazila, protože jsem jí ráno po probuzení neřekla dost nahlas „dobré ráno“). Tedy žádné druhé tabu, ono úplně stačí to první. Dala jsem čtyři hvězdy – co kdyby komentář náhodou četly moje děti, které pro mě nějaké vnouče v budoucnu chystají a teď mě budou mít za možnou krkavčí babičku?! Ne, žádná přetvářka: přepisuji to na pět, nadsázku mám ráda a bavila jsem se.
(Rozhlasovou verzi – dost dobrou – režíroval Vladimír Rusko; kdo jiný, uznejte.)
Vtipné? To ani náhodou! Tragický, hrozný a odporný obraz toho, když se dítě stane rukojmím sebelásky a opičí lásky jeho vulgární a dominantní šílené babičky. Napsáno přesvědčivě, ale v mém světě neuvěřitelné. V každém případě ale poučný náhled do méně obvyklých modelů rodinného života.
Drsnost, vulgaritu, ale také lásku v sobě ukrývá tragikomický příběh malého Saši, který popisuje události ze svého pohledu. Zvláštní, zajímavé, líbilo se mi to a občas i rozesmálo.
Stále ubírám hvězdičky. Na knihu jsem se těšila a první polovinu si i užila, ale pak to začalo nabírat obrátky trošku nepříjemným a mrazivým směrem. Snažila jsem se pochopit psychologii všech postav, především babičky a porozumět jim, ale s každým dalším poslechem jsem se víc a víc děsila. Vše vyvrcholilo přezdívkou Moranka, kterou dal syn své matce, aby jí nemusel říkat stejně jako babička dýmějový mor. To už je na mě asi opravdu moc. A konec mi přišel hodně useknutý.
Ale poslouchala jsem v rámci rozhlasu, takže je možné, že jsem přišla třeba o doslov.
Kniha mi toho moc nedala a zanechala ve mně úděs. Takže proto hodnotím tak nízko.
Tento tragikomický příběh jsem poslouchala na Českém rozhlase Dvojce ve vynikajícím podání Jana Meduny, který se čtení zhostil vskutku bravurně a jednotlivé postavy knihy svým přednesem úplně oživil. Tato částečně autobiografická kniha je spíše velice smutná, a i když obsahuje sem tam vtipná místa, veselá opravdu není. Osmiletý chlapec vyrůstající pod taktovkou své šílené, nevyrovnané, sprosté, zlé a sebestředné babičky, která hlavně svými výroky a jednáním dělá chlapci ze života peklo, i když ho svým způsobem také opravdu miluje a snaží se o něj starat, bude v pozdějším věku asi hodně překvapen z toho, co je normální a že to, co zažíval u babičky, bylo takové malé předpeklí...
Poslouchala jsem jako četbu na pokračování na ČRo2. Zde anotace ke knize mj. uvádí: „Nejvtipnější ruský román, ze kterého mrazí. Tragikomický příběh Saši, kterého svou láskou ničí svérázná a vulgární babička. Bizarní obraz ruské rodiny, který je nejdřív plný černého humoru, ale na konci se stává skutečným psychothrillerem.“
Mně to teda nepřišlo vtipné ani trochu. Je pravda, že některé situace jsou vykresleny až přehnaně, a proto by mohly působit komicky, jenže když si uvědomím, že příběh vypráví osmiletý kluk tak, jak on situaci vnímá, cítila jsem při poslouchání spíš smutek a vztek. Takže pokud si odmyslím, že všeobecně by dílo mělo být vnímáno jako humorný román, tak po literární stránce dost zdařilé. I když mi dělalo emocionálně špatně poslouchat všechno to příkoří, které se malému Sašovi dělo, těšila jsem se na vysílání každého nového dílu.
Život malého kluka dorůstajícího v jedné domácnosti s psychicky vyšinutou matkou je mnohem hodnověrněji a zábavněji vylíčený v knize Já, Tito a gramofón slovinského autora M. Mazziniho (= doporučuji!).
V Sanajevově jakože autobiografickém příběhu Pochovejte mě pod podlahu jsou dramatické i groteskní epizody příliš okaté, než aby mohly být považovány za autentické, za reálné a už vůbec ne za humorné (v zdejší anotaci - jistě přebraté od vydavatele - se dokonce tvrdí, že jde o vtipný příběh! Kdepak.)
Život dítěte se šílenou babičkou za dob existence Sovětského svazu by - dle mého názoru - nemohl probíhat za natolik lhostejného přihlížení okolí, jako je tomu v této knize, a rozhodně by se z natolik deprimovaného, ustráchaného, nemocného a intenzivně ponižovaného kluka, jak je ten literární Saša, nemohl stát normální člověk - za jakého se vydává autor.
Jediné, co mi na této knize přijde humorné, jsou některé předchozí komentáře čtenářek, které čtou příběh o tom, jak psychicky nemocná osoba týrá svého potomka - vnuka, pro kterého nemá jiné oslovení, než nadávky nejhrubšího zrna, a ty čtenářky příběh "přijmou", ale jeho literární hodnotu "sníží" kvůli těm nadávkám. Copak jim nedošlo, že o TOM právě ten příběh je?! Bez něj by kniha nebyla!
Kromě toho mám docela vážné pochybnosti o českém překladu, zejména překladu těch nadávek: sice neznám tuto knihu v originálu, ale ruských nadávek znám dost na to, abych věděla, že to nejhnusnější oslovení napadnutého člověka zcela určitě nezní "ty hajzle!", což je nejfrekventovanější slovní spojení v této knize. Zdá se mi, jakoby se překladatelka zalekla použít v češtině adekvátní výrazy, které v ruštině jsou opravdu hodně "šťavnaté".
Čtenářům hledajícím skutečně vtipný příběh či opravdu moderní soudobé dílo z ruské současnosti - nedoporučuji.
Ale jinak to za přečtení stojí.
Zajímavý příběh, zajímaví hrdinové, poněkud vyšinutá a emočně nevyrovnaná babička. Kniha stojí za přečtení, je tenká a drobná, budete ji mít přečtenou šup šup. Mně ale rušily slovní inzulty vůči dítěti, proto jsem ji četla dlouho a prokládala jinými příběhy. Pokud víte, že vám vadí vulgarismy používané vůči dětem, není to kniha pro vás. Pokud zatnete zuby jako já, může vás svým způsobem pobavit.
Za slovní ataky vůči malému chlapci ale hvězdičky dolů.
První půlka byla pro mě otřesná, nevím, jestli jsem někdy v knížce přečetla tolik nevhodných slov, druhá už se číst dala, ale kniha skončila hodně za očekáváním. Čekala jsem humor a čekala jsem od bestselleru trochu víc, místo toho cítím jen rozpaky.
Zajímavé, ale nelíbil se mi systém jednotlivých povídek, které na sebe moc nenavazovaly
Knihu si asi ji budu pamatovat ale ne v dobrem. Po přečtení se mě drží negativní emoce. Jaký zmatek musel Saša zažívat? Opravdu se štěstí stane životem? A do toho ta mluva a nenávist ze strany babičky... Doporučovat nebudu ale ztráta času to taky úplně nebyla....
Čekala jsem vtipné čtení, ale nic takového jsem nedostala. Ba naopak mi při čtení bylo spíš úzko a říkala jsem si, že ruští občané jsou opravdu zvláštní povahy. Knížka je v ruské literatuře hodnocená jako nejvtipnější dílo moderní ruské literatury. Já se obávám, že my Češi nedokážeme asi jejich humor pochopit. Nebo já určitě ne.
Asi jsem příliš jiná, nedokázala jsem se zasmát ani jednou. Trpěla jsem u nadávek, ponižování, příšerné výchově malého dítěte. Vlastně jsem nepochopila, co je na knize vtipného. Je napsaná čtivě, ale smát se utrpení nedokážu.
„Psal jsem dál a smutně se díval na seznam úkolů a vzpomínal, jak jsem před pár dny napsal rouná cesta je dobrá. Babička vyškrábala chybné u, já jsem dopsal do volného místa písmeno f, ale ukázalo se, že rofná cesta taky úplně nevyhovuje. Babička mi popřála, abych už zažil jen jedinou cestu, a to cestu na hřbitov, začala škrábat na tom stejném místě, proškrábala stránku naskrz a přinutila mě přepsat nanovo celý sešit.“
Knížka P. Sanajeva mě zastihla v tu nejlepší možnou chvíli a pomohla mi překonat blbé období. Že mi vrátila úsměv zpátky na rty, by bylo slabé tvrzení. První polovinou knihy jsem se „prořehtala“, i když jsem silně vnímala, že nečtu humoristickou knihu. … Malý Saša, přestože není sirotek, vyrůstá u své babičky a dědečka. Babička má slovník, za který by se nemusel dlaždič stydět, je psychicky nevyrovnaná, a za své životní poslání pojala úzkostlivou starost o často nemocného vnoučka. Prakticky nic mu nedopřeje, hlídá ho jako ostříž, tahá ho po vyšetřeních, cpe ho práškama a nedej bože, aby se zpotil.
„A proč musíme k homeopatovi?“ zeptal jsem se [Saša].
„Abys nezdechl! Neptej se tak debilně.“
Postupně jsou vtipné historky ze života malého Sašenky nahrazeny momenty, díky kterým se začne poodkrývat neveselý život babičky, dědečka a matky. Ani na chvilku mě nenapadlo, abych někoho odsuzovala. Bylo mi jich docela dost všech líto. Jak málo stačí, aby se člověk ocitl ve vleku událostí, rozhodnutí a výčitek?! A uprostřed toho všeho toxického malý bezbranný klučina, který pozoruje a zkoumá své pocity k jednotlivým rodinným příslušníkům a neptá se: „Proč je babička život a máma pouze občasné štěstí, které odchází ještě dřív, než se stihnu cítit šťastný.“
Ve výsledku se jedná o knihu, která v sobě ukrývá tíživá témata. Malý Saša svým dětským pohledem ze začátku dost odlehčuje, avšak ke konci svou přítomností v centru dění na tíživosti přidává.
Kniha mne navíc obohatila v nejrůznějších oblastech. Dozvěděla jsem se třeba, proč je na horečku dobrý klystýr. Samozřejmě jsem si to ověřovala:-) A pak mě popostrčila k poslechu písní Vladimíra Vysockého.
Vynikající! Přečteno na posezení. Člověk neví, jestli se má smát nebo brečet, a tak to střídá, seč mu síly stačí. Groteska skoro gogolovská, výrazná nadsázka, optika postupně křiveného dítěte, úderné dialogy, babiččin monolog v poslední kapitole mistrovský... Tu a tam jsem si vzpomněla na Samka Táleho. A příběh si umím představit jako hodně vykloubený, coenovský film.
Drsný, syrový, ale hluboce pravdivý příběh viděný očima týraného dítěte, ne že bych takový žánr vyhledávala, nicméně za mně všechny hvězdy. Ukázka ruské literatury.