Pochovejte mě pod podlahu
Pavel Vladimirovič Sanajev
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546556/bmid_pochovajte-ma-za-listu.jpg
4
165
165
Jedno z nejzvláštnějších děl moderní ruské literatury.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Originální název:
Похороните меня за плинтусом / Pochoronite menja za plintusom, 1996
Interpreti: Jan Vondráček
více info...
Přidat komentář
Tak nevím. V první kapitole Koupání jsem skoro brečela smíchy a těšila se na další podobné chvilky. Ale čím víc jsem se nořila do příběhu, tím víc mi bylo Saši líto. Možná byl nemocný, ale jeho babička by potřebovala dlouhodobou léčbu na psychiatrii. Podle mě hraniční porucha osobnosti a nevím co ještě. Chvílemi jsem se ještě občas usmála, ale určitě bych to nepřirovnala ke knihám o Forrestovi G. Každopádně je to silný příběh malého kluka a jsem ráda, že jsem se k té knížce dostala.
Do Spolčení hlupců má kniha sakramentsky daleko. Proto pět hvězdiček rozhodně neudělím. Příhody malého neduživého chlapečka v domácnosti prarodičů jsou psané s velkou nadsázkou. A jestli to nadsázka nebyla, pak je to velice smutné čtení. Žádného humoru nebo vtipných scén jsem si nevšimla. Bez této knihy se prostě ráda obejdu. I když je vynášená do nebes.
(SPOILER)
Kniha je skvěle napsaná, ale humorné mi to až tak nepřišlo. Spíš mi bylo hlavního hrdiny dost líto, jak mu jeho povedená babička pořád sprostě nadávala. A odtrhla ho od matky. I slza mi ukápla. Ale za tím vším je hluboký sociální podtext. Co s člověkem dokáže udělat život, ztráta, nenaplněné sny...
Autor popisuje dětství malého Saši s nadhledem a chování duševně narušené babičky nám servíruje tak, aby to vyznělo vtipně a smířlivě. Pokud autor v takovém prostředí skutečně žil, pak ho obdivuji. Já sama nepocházím z funkční rodiny, a přiznám se, že v některých momentech mi chování Sašovi babičky připomnělo náladovost mé matky, ale kdybych žila s babičkou, která by si přede mnou v záchvatu zuřivosti začala nehty drásat obličej, asi bych propadla šílenství taky.
Přesto je kniha velmi originální a jsou v ní roztomilé momenty, třeba příhody z dětského ozdravného sanatoria. Popis dospělých dostává pohledem dětskýma očima tragikomický nádech a v tom je kouzlo celé knihy. V souvislosti s tématem knihy jsem si vybavila citát L.N.Tolstoje: ,Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. “
A tady ukázka z knihy: ,Poprosím mámu, aby mě pochovala doma pod podlahu, vymyslel jsem jednou. Tam nebudou červi, nebude tam tma. Máma bude chodit kolem, já se na ni budu spárou dívat a nebude to tak děsivé, jako když mě pohřbí na hřbitově. Když jsem dostal takový nápad..jedinou překážkou bylo to, že by mě babička mohla mámě nedat. A dívat se skrz spáru na babičku se mi nechtělo. Proto jsem se babičky narovinu zeptal:,Až umřu, můžete mě pochovat u mámy pod podlahu?,Babička mi odpověděla, že jsem úplný kretén a že mě můžou pochovat jedině na zadním dvorku psychiatrické léčebny.,..
Úžasně promyšlené, hluboké, ne-černobílé: vypravěč s ukrutnou upřímností odhaluje, co způsobí duševní porucha (v kombinaci se složitým osobnostním nastavením a ranami osudu) v rodinném systému, jak křiví dětský charakter. Ve výsledku nikdo není za padoucha ani za anděla, jenom všichni strašným způsobem trpí, ale nedokážou systém změnit nebo opustit. V menším měřítku bohužel funguje v mnoha rodinách. Takto hypertrofovaná podoba ukáže obludnost takových systémů, jako by je nasvítila, a proto jsem za ni moc vděčná. Napsáno nesmírně autenticky, oceňuji zvláště to, jak se postupně odhaluje pozadí celé rodinné katastrofy.
Jednoznačně doporučuji, kniha je velmi hezky napsaná a čte se jedním dechem. V mnoha chvílích si říkáte, jestli je to vůbec možné, co je vlastně pravda vzhledem ke stavu hlavní postavy a hlavně: chtělo se vám někdy najednou brečet, vyprsknout smíchem a u toho kulit oči děsem? Jestli se vám toto ještě nikdy nestalo a chcete se přesvědčit, že je to opravdu možné, pořiďte si knihu a poznejte život jednoho “chcípáčka”, jeho “úžasné babičenky” a obrovskou touhu po sjednocení života a štěstí. V žádném případě bych se nechtěl dopustit nějakého předsudku, ale jsem ohromen, že kniha je ruského autora a moc se těším na jeho další! Zároveň moc nerozumím zdejším moralistům, kteří knihu odsuzují s velmi nízkým hodnocením, protože by si měli uvědomit, že svět není jen růžový a pokud si s někým pohraje život takovým způsobem, že mu přeskočí v hlavě, nebo se rozvine nemoc a začne velmi nepříjemně terorizovat své okolí - které s tím nic nedělá (možná z důvodu velké autority) a dopadne to takovým způsobem zvláštní sebelítosti a “opičí” tvrdé lásky a zároveň destrukce všeho a všech okolo sebe, tak popírá realitu, která je v mnoha případech velmi podobná příběhu v knize. Svět není jen a pouze o “prosím a velmi pěkně děkuji”. Knihu doporučuji, připravte se na vyvedení ze své komfortní zóny a střet s realitou mnohých domácností - ne jen v Rusku.
Toto dílo ve mě zanechalo hodně rozporuplné pocity.. rozhodně mi to nijak vtipné nepřišlo.. babička vypadá na diagnózu Munchausen by proxy, ale úplně jistě bych to taky neřekla.. nevím, jestli bych se měla smát tomu, jak má babička pro každého jen samé nadávky a ponižování... protože nic jiného zde v podstatě nebylo.. a srovnávání s některými díly jako Forrest Gump je podle mě úplně mimo.. Ale beru to tak, že jsem díky Výzvě zkusila něco nového :-)
Tahle knížka není humorná nebo mi pro ruský humor chybí receptory. Bylo mi z ní spíš smutno, nemám ráda, když čtu o ponižování, týkání, šikaně a jiném ubližování. A tady nic jiného ani nebylo. Bohužel, těšila jsem si na zábavu.
Asi nerozumim ruskemu humoru, ale nic mi v knize neprislo vtipne. Naopak. Je to pribeh o psychopaticke babicce maleho kluka, ktera ze zalu nici zivot vsem lidem okolo sebe. Nestava se mi casto, abych nejakou knihu (i kdyz se mi po precteni nelibi) dale nedoporucovala nikomu ze svych znamych k cetbe. Pro me ztrata casu.
Tohle byla volba hlavně kvůli názvu. Prosím vás, všude se píše, že je to jedna z nejvtipnějších knih ruské literatury. Tak to je skutečně smutné tedy! Moc jsem se věru nezasmála. Malého nebohého nemocného Sašu v jednom kuse sekýruje, šikanuje a peskuje jeho babička (láteřivá herdekbaba) a ve slabých chvilkách mu zase vyznává nehynoucí lásku. Aby mu mohla vzápětí opět od plic nadat do idiotů a smradlavých hajz*ů. Zkrátka fakt podivná opičí láska, v docela podivné knize :). No, dočteno a v závěru to úplně špatné nebylo. Ale ruského Forresta Gumpa, jak se o knize traduje, v tom nehledejte. Nenajdete :)
Přistoupila jsem ke knize s nadhledem, pochopením pro specifický humor a pobavila se...a dokonce mě ta rovina, že ta hulvátská babka toho nebohýho vnuka šikanuje právě proto, že jej má ráda a bojí se o něj, svým způsobem dojala. Není to úplně můj šálek kávy, ale zaujala...
"jedna z nejvtipnějších knih ruské literatury"??? to snad ne, to spíš smutný popis vztahů v mnoha dnešních rodinách; příběh se mi nečetl dobře (velmi vzdáleně mi připomněl Soukupovou), bohužel ale postrádá nějaký umělecký přesah
Jen jsem začala, hned jsem skončila. O takové sortě lidí nemám zájem číst. Připomnělo mi to knížku Jezero od Bellové. Za mne NE!
Pro mě taky knížka nebyla ani trochu vtipná. Naopak děsivá a strašidelná. Měla jsem co dělat, abych ji vůbec dočetla. Tak mě to nějak celé znechutilo.
Poslouchala jsem úryvek na Dvojce - báječně načteno panem Zadražilem ( https://dvojka.rozhlas.cz/knizni-ctvrtek-na-dvojce-poslechnete-si-cetbu-z-nedavno-vydane-nebo-prave-8188608#dil=24?player=on#player) a na tomto základě, jsem tedy i knihu objednala a přečetla. Jistě to není četba pro každého, ale je to kniha, která za přečtení jistě stojí!
Bomba. Opět kniha, kde mi hvězdičky nestačí. U kapitoly s domácími úkoly jsem řvala smíchy. Nic moc tragického jsem v knize neviděla, moje dětství bylo podobně "razantní".
Zjištění, že tuto knihu někdo považuje za "jedno z nejvtipnějších děl moderní ruské literatury" mě poměrně dost překvapilo.
Přemýšlím, čemu se tady někdo může smát...
Na to, aby byla kniha alespoň trochu vtipná, by byl potřebný autorův nadhled a ten tam chyběl. A nenacházím tam ani tu lásku, nejedná se o divokou formu souboje mezi babičkou a matkou o city malého deprivovaného kluka.
Hrdinova babička trpí pravděpodobně Münchhausenovým syndromem a tedy nejen jím, když už jsme u toho, ona je jedno velké utrpení a potřebuje se na někom vybít, potřebuje nějakou hračku. Tedy svého vnuka.
Ona už žádné lásky není schopna dávno.
Co to tedy vlastně je...deníček rodinného psychického týrání.
Ruskou literaturu mám ráda, tady jsem ale narazila. Napsáno je to zručně, což o to, ale to na celkovém nepříliš pozitivním dojmu nic nemění.
Líbil se mi komentář Corsa!
"Dakedy clovek najde pre seba klenot ani nevie ako! "
Kniha mne zaujala v knihkupectví a po přečtení recenzí jsem neodolala a knihu koupila. Škoda, že byla tak tenká.
Román je z velké části autobiografický, dědeček, matka i otčím hlavní postavy byli/jsou ruští herci a našla jsem jejich fotky a údaje o nich na internetu. Četba mi připomněla jinou knihu, také od ruské autorky Ljudmily Petruševské "Čas noc".
Taky jsem měla při její četbě smíšené pocity, bylo to tragické, ale zároveň popsáno humorně. Podle knihy byl v r. 2009 natočený ruský film " Pochoronitě meňa za plintusom ".
Neeeeee, opravdu nehledejme podobenství s Forrestem Gumpem, prosím prosím. Pavel Sanajev nám namísto komiky chladně připravil rusky proklatou temnotu připomínající čepel Dostojevského sekery Zločinu a trestu. V malém věčně nemocném Sašovi jsem spatřila jen takovou "ještě-živou" loutku, Lakmusový papírek nevyřešených rodinných sporů i duševních ran; stal se imaginací urputného boje o bezvýhradnou dětskou lásku, na níž si mnozí nárokují absurdní majetkové právo.
Len som sa zacital do pdf ukazky na martinuse a uz som sa nevedel od toho odtrhnut. Okamzite som knihu zhanal. Dakedy clovek najde pre seba klenot ani nevie ako. Štrasserov preklad mi lahodil, rozpravanie maleho Sašu bolo... no proste uprimne, zive, obcas az prilis vazne. Dieta ktore trpi ale ako vieme, v ruskej dusi ma utrpenie svoje miesto a bez tejto genetickej vybavy rusa ani nenajdete. Joj, viacej takychto knih do nasej gubernije treba. Babicka je jedna z najrozpornejsich postav ake som v knihach stretol. Pomaly sa odkryva jej minulost a aj mechanizmus ktory z ludi robi psychicky labilnych jedincov. Plna uzkosti a strachu o "zdochliaka", chvilky plne nehy strieda s vybuchmi hnevu a ponizovania. A celkovo ponizovanie a nicenie sebadovery, sebaucty je klucovou temou knihy. Je to o tom, ako vlastne znicit zivot uz malemu dietatu, ako v nom vypestovat krivy obraz sameho seba ktoremu uveri a zostane mu to na cely zivot. (Na cely bezcenny kratky zivot, lebo aj tak ma zdochnut v sestnastych rokoch.) Nedajte sa oklamat, roman zacina skoro az vtipnymi epizodkami ktore pripominaju dennik Adriana Molea. Lenze potom v neskorsich kapitolach, az sa vnarate do tej siete vztahov a uz nie len ocami maleho Sasu, nadobuda to hroznejsie kontury.
První dojmy jsou poměrně smíšené, zatím nevím jestli víc pozitivní nebo negativní. Hodně vulgarit. Čekala jsem něco jiného. Překvapilo.