Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391187/bmid_podbrdske-zeny-8MR-391187.png
4
1228
1228
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Zajímavé téma, smutná kniha. Nedostatek lásky prostupuje celou knihou a zásadně ovlivňuje všechny. Ale ono to tak asi mnohde opravdu bylo a je.
Zajímavá, ale smutná sága. Poslouchala jsem pozorně jako audioknihu a jediné, co mě začalo rušit, bylo neustálé popisování toho, jaké má kdo rty. Například starý pán už se pak v mých představách začal podobat fialovému kačerovi.
Audiokniha
S touhle paní autorkou mám docela problém. Již několikátá její kniha, ale vždy jsem je poslouchala. Snažila jsem se i číst, ale prostě mi to nešlo se začíst. Hodně popisných pasáží, krásně vykreslená atmosféra, ale samotný děj jako by byl až druhořadý a čtenář (posluchač) si tak samotný příběh často musí domýšlet jen z určitých náznaků.
Poslech knihy mne vtáhnul do děje během pár minut. Čtvrtá kniha od autorky opět nezklamala. Silný a dechberoucí děj, kdy si zas a znovu říkám, že jsem ráda v jaké době žiju.
Moc pěkná, ale moc smutná kniha. Převede nás na příběhu žen jedné rodiny přes tři generace, přes všechny režimy, které se u nás vystřídaly. Bylo mi moc líto Emilky a toho všeho, co se stalo potom. Připadalo mi, že ta jediná měla své sny jen za nimi nedokázala jít, snad se to povedlo její vnučce Johaně.
(SPOILER) Právě jsem dočetla, uff.. Musím uznat, že se kniha četla dobře. Smutná sága o tom, jak si zvlášt mužská a zvlášt ženská linie předávají podobné rysy chování, nicméně tak se to i často děje dokud neuzraje čas a vnitřní síla ke změně. Působilo to na mě dost depresivně, nicméně zapůsobilo ; a i když knize přiznávám i určitou kvalitu, od autorky už si nejspíš nic nepřečtu. Časové skoky mě lehce mátly a celkově jsem asi pořád čekala na něco, co nepřišlo. SPOILER : A opravdu bych ráda věděla, proč byla dospělá Jana schovaná ve skříni... Závěr byl dost uspěchaný. A i překvapivý protože jsem už mezitím zapomněla čím kniha začínala
Kniha je opravdu krásně napsaná a velice dobře se čte, od začátku je to smutné čtení a pořád jsem čekala na nějaké "světýlko v tunelu". Dovolím si citát: "Vidíš, ty patříš sem, s námi tady buď, neopovažuj se vylézt a cítit se líp. V tomhle místě se lidi necítili dobře a ani ty nebudeš."
Autorka píše velice poutavě a určitě si od ní přečtu ještě další knihy, ale tohle je knížka kterou bych rozhodně nedoporučila žádné kamarádce a ani se k ní už nevrátím.
Na pozadí společenských a politických událostí po 1. sv. válce je zde napsán smutný generační román tří žen, v krásném prostředí pod Brdy. Nejvíce prostoru dala autorka Emilce. Při čtení mi bylo nad osudy žen až do pláče. Každá si snila hezký život, milujícího manžela, ale co je pak čekalo. Většinou dřina, nechat se ponižovat, rodit, mlčet, být po vůli a hlavně nedělat výčitky . Pro chlapy toto bylo správné a ani se nechtěli měnit.
Více mohla autorka rozebrat i ostatní postavy. Jana mohla začít lepší život. Vzala si Ivana, ale proč mlčeli. Pro jejich dceru Johanku to bylo utrpení, jako dítě přeci od maminky očekávala pohlazení a vlídné slovo.
Jednou mi známý, nepoznal otce, vychovávala ho s bratry jenom maminka , která na ně neměla čas a babička, která na ně byla velice přísná a bila je, řekl :
Víš, jaké mám doma problémy, já mám manželku rád. Ale lásku jsem nepoznal a tak ji neumím ani dávat. V této knize je to podobné.
A jaký vliv na život lidí měla pověra o brdské vlčici? To jsme se nedozvěděli, i když to děj mohlo oživit.
Kdysi byly rozvody výjimkou, ženy braly svůj osud na svá bedra. Dneska by už nikdo takto žít nechtěl.
Moc hezke cteni, cetlo se jednim dechem. Autorku jsem dosud neznala, ale urcite si prectu i dalsi knizky autorky. Doporucuji
Ze čtení mi bylo vyloženě smutno. To přebírání chování drsného otce od Mírka, jak rychle zapomínal, jak se mu nelíbilo jeho chování k vlastní matce. Emilka, která byla plná ideálů a nevzdávala se, dokud to osud neudělal za ní. Malá Jana, která prostě neznala lásku, a chudák Johanka, která se snažila vymezit vůči všemu.
Ten nedostatek lásky v rodině jako téma považuju za mimořádně trýznivé, o to lepší je, když je podáno tak citlivě, jako v této knize.
(SPOILER)
Mohu souhlasit s tím, že kniha se četla dobře. Navzdory vyššímu počtu stran jsem ji zvládla přečíst rychle. Zasazení děje do okolí Rokycan pro mě bylo originální, na žádnou jinou knihu z této oblasti jsem zatím nenarazila. I zde se ukazuje, jak události "velkých" dějin mohou jednotlivé aktéry doslova převálcovat, aniž by jednotliví hrdinové měli možnost proti tomu něco podniknout.
Knize bych bez problémů dala pět hvězdiček, kdyby si autorka dala trochu víc práce s dobovými detaily (nikoli nepodstatnými) a časovou osou příběhu. Například to, že Emilka se během osvobození domluvila s americkými vojáky anglicky, protože angličtinu měla ve škole, naprosto popírá reálie období 1. republiky a 2. světové války. Ve školách se vyučovala němčina, na gymnáziích latina, řečtina, francouzština. Angličtina snad někde na vysokých školách – jenže Emilka vystudovala dvouletou hospodářskou školu a neměla ani maturitu. Podobných "přešlapů" je v knize víc, jak už upozorňovali mnozí čtenáři přede mnou.
Ještě víc mi vadila práce s časovou osou, kterou bych nazvala jako vysoce neprofesionální... někdy mi dokonce připadalo, že si autorka dělá z čtenářů legraci. Nejde o ty dlouhé skoky, třeba o deset let, někdy to ani nejde udělat jinak, jinak by kniha měla 800 stran a čtenáře by asi nudila. Jde o to, že struktura knihy je naprosto matoucí. Hlavní kapitoly jsou jen tři, podle tří hlavních hrdinek románu. A uvnitř každé z těchto kapitol se řadí číslované dílčí kapitoly, pěkně jedna za druhou, mezi nimi je jen prázdný odstavec. Čekala bych, že když se přeskočí deset let, že to autorka zohlední. Ideální by bylo alespoň nějaké datování, stačil by roka a roční období, např. jaro 1945. Možná toho nebyla schopna – vyžadovalo by to totiž mnohem pečlivěji nastudovat historii jednotlivých míst, protože když děj zasadíte do existujících měst a obcí a ke konkrétnímu datu, tak nějak se čeká, že alespoň v rámci "velkých" dějin si nebudete vymýšlet a ověříte si třeba i takové věci, jako kolik lidí jaké národnosti bylo během osvobození zabito a za jakých okolností. Pak se z toho dalo vybruslit velmi snadno tak, že by text byl jinak členěn a skupiny podkapitol z jednoho období byly nějak jasně označeny a začínaly by na další stránce. Bohužel jsem během knihy získávala stále větší dojem, že autorka se v časové ose sama zamotala a že už ani neví, kolik let je kdy jejím postavám. Vědět to od začátku, asi bych si dělala poznámky a časové údaje porovnala, ovšem vracet se v tak špatně strukturované knize se mi nechtělo, byla by to spousta času navíc. Jsem ale přesvědčena, že chyby tohoto typu v knize jsou. Například v jedné části knihy se dozvídáme, že v roce 1968 bylo Janě 17 let, skoro 18 (nevím už přesně, k jakému období roku se údaj vztahoval, ale každopádně v roce 1968 mohla mít Jana max. 18 let). Skok o 10 let, přeneseme se do roku 1978 – a Jana o sobě tvrdí, že je jí 30 let. Anebo mi něco uniklo? Nějaký skok o dva roky ještě před skokem desetiletým?
Hodně čtenářů píše, že je kniha smutná a depresivní. To je pravda, ale je to věc, kterou bych brala jako nutnou součást takové knihy, která zahrnuje různá pohnutá období našich dějin. Co ale nepochopím, je vztah autorky k jejím postavám. Ano, čtete dobře, vztah autorky k postavám, ne postav k sobě navzájem. Autorka vytvořila (zčásti i kvůli neznalosti dobových reálií) postavy, kterou jsou buď uvěřitelné, ale krajně nesympatické (např. Mírek a jeho otec), anebo takové, které sice určité sympatie vzbuzují, ale nakonec čtenáře otráví tím, jak si stěžují na věci, pro které se ale vlastně rozhodly dobrovolně (Emilka), anebo se postupně "vybarví" jako postavy zahleděné do sebe, s nedostatkem citu pro druhé (Jana a její vztah k Johance); druhá skupina postav příliš uvěřitelná není. To je ale můj subjektivní názor a každý čtenář může postavy románu vnímat jinak. Pochybuji ale, že u většiny čtenářů bude vztah k postavám kladný.
Do podhorské vesničky jsem se nechala unýst formou audioknihy. Je to těžký, tyhle rodinný poselství, je těžký tu sledovat tři generace žen a doufat, že si pomůžou (protože pomoct si můžeme hlavně my samy, ale většinou k tomu potřebujeme tu pomocnou ruku a trošku podpory).
Johana, poslední z žen, o své matce, pokoušíc se žít podle svého a ne podle společnosti: "Myslím, že by mě měla radši jako uhoněnou ženskou s dítětem za zadkem".
Kniha se četla velice dobře. Přečetla jsem ji jedním dechem, nešla prostě odložit. Silný a zároveň velice smutný příběh. Autorka zde i moc pěkně popsala přírodu. První kniha od dané autorky, ale určitě ne poslední. Můžu jenom doporučit.
Posloucháno jako audiokniha.
Příběh je psaný hezky, má spád, nic rozvláčného, přitom postavy i situace pěkně zpracované.
A neměla jsem pocit, že by ženy kopírovaly nějaký vzorec zděděný po své matce. Spíš mi přišlo, že je semlelo necitelné a sobecké chování jejich mužů. V davých dobách jejich životů se z něčeho takového špatně odcházelo.
(SPOILER) Kniha se četla dobře, to ano. Ale zoufalství z ní přímo sálalo. Pocházím z Plzeňska a bohužel v tom poznávám mentalitu lidí z kraje. Popírání emocí, zesměšňování, neukazování citů. Člověk nechce nic než z toho utéct. V knize bych brala míň popisu přírody, srovnávání nebe a lidských očí mne ke konci knihy už vyloženě obtěžovalo. Fandila jsem Emilce a její veselé povaze, milujícímu domácímu zázemí, bohužel doba ji převálcovala. Ale Johanině zlomení kletby bylo věnováno zatraceně málo prostoru, bohužel. Takže hodnocení jen průměr, přišlo mi to nedotažené.
Všechny ženy si zde předávají těžký osud. Bohužel tím, že jsou nešťastné, přenášejí svoji tíseň dál na své děti a pokračovatelky rodu. Škoda, že se některá osudu nevzepřela. Nejblíž tomu byla Emílie, ale učinit ten krok není tak jednoduché.
Přečteno jedním dechem, kniha ve vás dlouho zůstane. Dobře napsané, čtivé, jen škoda chyb v textu.
Moc hezky napsané. Docela mě mrazil v zádech stejný osud žen z jedné rodiny. Jak prostě všechno jde ve starých zajetých kolejích a i když matka ví, jak se trápila ona, nezmění nic u svých dětí. Kniha je napsaná hezky, dobře se čte. Těším se na další autorčiny knihy. Ale trochu mě děsí recenze. Žádná už údajně není taková jako tato. No ale ma to si pak udělám názor sama. Ale určitě tuhle doporučuji. Čte se jedním dechem.
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Zajímavé čtení o osudech tří žen v nelehkých dobách, u kterých se postupně přenáší nedostatek rodičovské/manželské lásky a z toho pramenící celková nespokojenost v životě. Nejvíce mě bavila část k Emílii, která byla i nejobsáhlejší, a které jsem moc fandila, že se její život obrátí k lepšímu. Líbí se mi styl psaní této autorky, ve kterém jsou nějaké části pouze nastíněné a člověka to nutí přemýšlet. Taktéž bych vyzdvihla nápaditý důraz na některé barvy v příběhu, hlavně moji oblíbenou zelenou. A závěr s nejmladší Johankou dává vlastně i trochu naději, že může být lépe, když člověk vezme svůj osud do vlastních rukou.