Podivná vojna
Gerhard Vorel
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/292339/mid_podivna-vojna-Vs2-292339.jpg
5
12
12
Místo vojny práce na stavbě, každý měsíc výplata, k tomu služné. Malá jednotka čítající mezi 40 až 60 muži, kde se všichni znali a až na několik výjimek tu panovaly dobré kamarádské vztahy. Hospůdky, pivečko, výlety a srandičky. Čtenář může nabýt dojmu, že to tak špatné vlastně nebylo. Bylo to dost zlé! Pracovali jsme na různých stavbách, většinou v těžkých podmínkách, bez odpovídající mechanizace a za každého počasí. Měsíční mzda se krátila o 60%. Tyto peníze si ponechávala armáda za výdobytky, které vojáčkům poskytovala. Říkali nám pétépáci a nám to vůbec nevadilo – naopak! Byli jsme pyšní, že patříme k rotám, jejichž předchůdci nosili černé výložky, neuráželo nás to – prostě byli jsme pétépáci!... celý text
Přidat komentář
Čtivé, jenom je to zbytečne tak dlouhé. Přemýšlím, který z těch borců na fotce je autor, ale typuji toho s tou puškou, ten je mne z nich nejsympatictejsi.
Od tohodle kousku jsem si docela sliboval dost..a vlastne to i predcilo...misty krasne sarkasticke, obcas jsem prskal smichy... ale samozrejmne to bylo misty i vazne, ale tak hezky "zdrave"
Stavební silniční prapory (SSP) byly zrušeny až po roce 1989, takže kniha autora Vorla může mít pokračování třeba pod názvem Černí baroni za Husákovy vlády. České SSP oznašené číslem 103,104, 107, 108, 109, 112, 113, 115 a 116 spadaly pod 1. silniční stavební brigádu (velitelství mělo krycí oznažení VÚ 8103 Pardubice). Moravské a slovenské SSP měly velitelství v Bratislavě (2. silniční stavební brigáda). V každém SSP sloužilo cca 500 vojáků základní služby, jejichž jediinými zbraněmi byly krumpáč a lopata, případně i volant nákladní Tatry. V 80-tých letech byli do SSP odváděni branci se závadným kádrovým profilem - příbuzní emigrantů, nedostudovaní vysokoškoláci, delikventi se záznamy v trestním rejstříku, občané ČSSR s maďarskou národností atd. Pracovali převážně na tajných vojenských stavbách nebo i v průmyslu, kde bylo obtížně sehnat zaměstnance, např. při výrobě azbestových izolačních materiálů. Za dva roky práce dostali vkladní knížku s 10ti až 15ti tisíci Kčs, ostatní výdělek šel na ubytování, stravu a ošacení.
Výborná kniha vzpomínek, zvláště v druhé polovině jsem se náramně bavil při čtení. Ale knihu nelze brát jen jako vtipné vzpomínání. Vypovídá o absurdnostech tehdejší doby. Vojenskou službu jsem absolvoval až v devadesátých letech u zdravoťáků, ale člověk žasne, že plno věcí se za ty roky nezměnilo. Nakonec převládnou vzpomínky na to veselé a to je snad dobře.
Tohle se četlo skvěle. Jen si z toho člověk odnese pocit, že to musel být skvělá pohoda. Ale realita musel být jiná. Z toho ubytování ve Šťáhlavech mi je zima stále. Fuj!