Podivné příhody ochránce přírody
Mojmír Vlašín
Podivné příhody ochránce přírody představují zoologa, ekologa a dramatika Mojmíra Vlašína jako povídkáře, který ns 132 stranách odlehčeně vypráví příběhy ze svého života. Odehrávají se především na jižní Moravě, autor nás však zavede i do Norska, Rakouska, Albánie, Anglie, USA nebo na Kanárské ostrovy, a kromě ochranářských patálií zachycují i dění v politice, obci nebo rodině. Protagonisty či kulisami Vlašínova rozmarného vyprávění se stávají nejen zahnízděné břehule, schované užovky, čápi padající do komínů nebo kejda tekoucí z kravína, ale i rezavý rýč v kontejneru, křeslo pohozené u silnice, utajovaná dokumentace ke sjezdovce na Wilsoňáku, Horňácké slavnosti nebo Skácelovy verše na Novomlýnské nádrži. Absurdnostem, šlendriánu a formalismu státního i tržního budovatelství autor čelí svébytným humorem, díky němuž chutnají eko-výhry sladčeji a eko-prohry jsou o poznání snesitelnější.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1995 | Netopýři |
2001 | Atlas rozšíření plazů v České republice |
1998 | Ochrana obojživelníků |
1995 | Ochrana plazů |
2022 | Podivné příhody ochránce přírody |
Předslov Aleše Máchala (kolegy ze státní ochrany přírody, z dávného TISu a z ČSOP) mluví o ochranářské nesmlouvavosti Mojmíra Vlašína a o tom, že některé historky působí až neuvěřitelně. A zároveň jsme ujišťováni, že si autor (až na pár drobností) nic nevymyslel. To je zřejmě určeno té části veřejnosti, která je dobrovolnickými aktivitami nedotčená - protože všichni, kdo se něčím takovým někdy zabývali, vědí své. Znají smutek z toho, jak málo se toho na tomto poli daří, ale i radost, že se daří vůbec něco. Mojmír Vlašín se v knížce zaměřil hlavně na to, co je radostné a veselé, a tak přispívá k dobré náladě a k optimismu.
M. Vlašín odmítá dodržovat „zdvořilou mlčenlivost“ vůči nešvarům: „Vyhrazuji si právo, které je dané ústavou, abych mohl protestovat všemi formami občanského protestu a občanské neposlušnosti (vyjma násilí) proti akcím, o kterých se vzhledem ke své erudici mám plné právo domnívat, že jsou to prasárny a že jsou v rozporu se zákonem. Protože pokud to neudělám teď a tady, za chvíli nebude co chránit.“
Jeho knížka je takových rozhořčených slov plná, ale je to vyvážené historkami vysloveně milými – například o železničáři, který na opatrnou otázku ohledně vzácných plazů v okolí nádraží vstřícně odpověděl: „Užovka stromová??? Výhybka č. 6!“, načež netečně pokračoval v psaní svých poznámek. Stejně vzorně se zachovali vojáci, když se při zavážení jedné z moravských pískoven snažili pomocí dělbuchů vyplašit břehule, aby tam tentokrát nezahnízdily. A když se to nepovedlo, odložili akci na podzim. Velmi jsou v knize chváleni také pracovníci britského ministerstva obrany pověření ochranou přírody ve vojenských prostorech, ale i mimo ně: „Plukovník mínil, že britská armáda žije z peněz daňových poplatníků a musí jim tudíž svou existenci a výdaje řádně zdůvodnit. Pochopitelně na prvním místě je to obrana vlasti… a hned na dalším ochrana přírody“. Je to radost, číst o takovém přístupu k životnímu prostředí, zvlášť když jsou uvedeny tak pěkné příklady, jako je ochrana hnízd mořských orlů, tvorba ostrůvků k hnízdění rybáků (ze starých pontonů s nasypaným štěrkem) nebo vystřelování tůněk pro obojživelníky v rámci likvidace zásob dnes už zakázaných nášlapných min.
U nás tak daleko nejsme, a tak jsou zkušenosti z Británie z podivných příhod ochranáře těmi nejpodivnějšími. Můžeme za to být panu Vlašínovi vděční, že se o ně (i o ty další) podělil. A ovšem i za všechny ty starosti a za práci, které ochraně přírody už tolik let věnuje!