Podivné vítězství

22.03.2016

V silně autobiografickém románu odhaluje Kuby prostřednictvím svého románového alter ega, vojína Stefana Wolzogena, pocity vůči režimu kritického intelektuála, jehož okolnosti přimějí obléct uniformu, opovrhovaný vůdcův kabát. Vůdcův kabát má tu mnohovrstevnou vlastnost, že svého nositele kouše a chrání zároveň.

To vůdcův kabát vehnal individualisticky založeného Stefana do svazujícího světa vojenské buzerace, omezených zelených mozků, velkohubé propagandy a pedantských předpisů. Vojna je mu klecí, v níž mohou rozdrcení uniknout jen ti nejmenší a nejméně nápadní. Jenže Stefan ke své smůle nedokáže zůstat nenápadný. Chybí mu dostatek trpělivosti a kázně, aby dokázal v tichu sedět zavřený v kůlně a dlouhé hodiny a týdny leštit lampu. (Čtenáři knihy pochopí, kam tím mířím).

To vůdcův kabát staví Stefana na stejnou loď s druhy ve zbrani, z nichž je mu v lepším případě do smíchu, v horším případě nevolno. Přesvědčený nacista Hahl, násilnický Fränzel, pedantský šikovatel, lhostejná masa vojáků. Jen tu a tam se v hejnu objeví bílá vrána jako například ne nepodobně smýšlející důstojník Karohn, jenž se rovněž snaží chránit vůdcovým kabátem, či slušný člověk a opravdový přítel Benhard.

To vůdcův kabát okrádá Stefana o jeho lidskou individualitu. Pro zajaté Brity, s nimiž by ze sympatií rád prohodil pár přátelských slov, je díky uniformě jen německý voják-nepřítel, nikoliv člověk Wolzogen, sečtělý knihkupec a docela slušný chlapík. Vrhnou na něj zachmuřené pohledy a otočí se k němu zády. Pro poražené Francouze je Stefan naopak vítaným společníkem, neboť navzdory uniformě vítěze se k nim chová lidsky.

To vůdcův kabát Stefanovi dokonce slouží jako vstupenka k neuvěřitelným a jinak nedosažitelným zážitkům, o kterých by si jako turista mohl nechat leda zdát: volně se prochází po obsazených zámcích, jsou mu k dispozici plody francouzské likérky, obchodní dům mu ochotně otevře i mimo provozní dobu a uniforma vítězného wehrmachtu zařídí Stefanovi audienci u samotného Romaina Rollanda.

A především: to vůdcův kabát umožňuje Stefanovi tu a tam nadechnout se douškem alespoň zdánlivě svobodného života, když se občas poštěstí zorganizovat nějakou tu švejkovskou zašívárnu. V "polních podmínkách" mu dlouho prochází to, co by jej v civilu již dávno přivedlo do vážných problémů a opletaček s gestapem: vzdorná provokace a skrytý výsměch na účet méně důvtipných soukmenovců, s nimiž se snaží hrát hru na kočku s myší i s vědomím, že on je tou myší. Jak však Stefan poznamenává: myš, která se pokusí zakousnout kočku, je směšná a nemá šanci uspět. Ale chytrá myš si může při hře s kočkou užít trochu zábavy. Alespoň na čas...

Plné docenění Podivného vítězství není možné bez přečtení Kubyho pamětí (v orig. Mein Krieg). Benhard, Hahl, generál Licht a další - ti všichni mají velmi reálný předobraz. Proto dávám o hvězdičku víc, než by ze samotné knihy vyplývalo.

Pár citátů závěrem:

Stefan: "Vůdcův kabát chrání před vůdcem. Legrační, co? Nehledě k tomu, že mi bylo poručeno, abych oblékl uniformu, já bych ji dokonce chtěl obléct. Když to v tomhle spolku idiotů, který si říká wehrmacht, správně zahraješ, věří ti to. Jinde už ne."
Benhard: "Ty ale nehraješ správně, a oni ti nevěří. Vidím to černě, pokud jde o tebe."
S.: "Ještě se to naučím."
B.: "Nevypadá to tak. " (str. 191)
---
šikovatel: "Ten Wolzogen - co je to zač? O čem tak mezi vámi mluví?"
Samenkorn, civilním povoláním holič, armádní ulejvák a donašeč: "Moc nemluví, pane vrchní. Je poťouchlý. Teď je pořád pohromadě s Benhardem. Každý večer chodí pryč."
šik.: "Chlastají?"
Sam.: "Ti nechlastají."
šik.: "Co dělají?"
Holič uvažoval, jistota ho opustila a řekl: "Mluví."
šik.: "Jak?"
Sam.: "Docela divně."
šik.: "Politicky?"
Sam.: "Ani ne."
šik. "Jak tedy?"
Sam.: "No, nedávno jsme se bavili o čepicích... a Wolzogen řekl: Já půjdu do (hostince) Geroldingeru třeba s kýblem od marmelády na hlavě, když ho vyfasuju, hlavně že se pozná, že jsem z velkoněmeckého wehrmachtu." (str. 142-143)
---
Stefan k sochaři Benhardovi, svému jedinému příteli v uniformě: "Tak dávej pozor. Máš jen hlínu... Hromadu hlíny, ze které jsi udělal figuru, tu figuru chceš zachovat, neroztlučeš ji, vypálíš ji třeba v peci. Spotřeboval jsi hlínu?"
Bernhard: "Ovšem."
S.: "Dobře. Náš velký vůdce má hromadu hlíny, docela pěknou hromadu, ta pozůstává z tebe a ze mne - a z důstojnosti Tilkensprosse a z SA-manna Hahla... Tedy hlína, velkoněmecká hlína, deset milionů figur jako ty a já, k tomu dvacet milionů dělníků, no ovšem, a tak dál z toho chce (vůdce) něco udělat."
B.: "A taky dělá."
S.: "Správně, správně. Ale když jsi hlínu spotřeboval, dáš si pokoj. Musíme tedy dát pozor, aby (Hitler) ze svého materiálu nemohl udělat přespříliš. Z nás totiž. Staví hnůj." (str. 35-36)