Podobizna
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Novela o osudech malířů, kterým záhadný portrét lichváře přinášel povrchní úspěch a bohatství, ale i ztrátu talentu, nenávist ke skutečnému umění a touhu pronásledovat umělecky poctivé druhy.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1972 , PráceOriginální název:
Портрет / Portret, 1835
více info...
Přidat komentář
Bom dia literární rodino,
Nikolaj Gůgl (neplést si s Johnem Gůglem, který vymyslel internet) se v této krátké novele věnuje fenoménu zvaný Stendhalův syndrom, tedy když čučíte na nějakej obraz tak moc, až se rozpláčete a propadnete se do full mešuge stavu. To se mi pravidelně stává když se dívám na výplatní pásku. Ta má měsíc co měsíc korunavirus.
No ale to jsem odbočil. Takže malíř najde portrét lichváře, který na něj čučí ve dne v noci. Jelikož tehdy ještě nebyly telefony, nikdo neřekl Who you gonna call? a tak se musel obejít bez Krotitelů duchů. Nepříjemný pocit ovšem vystřídá euforie, když v obraze najde 1000 zlatých a rozvalí těžkej hip hop. Koupí si kožichy, slávu, Red Bully a tak dále. Ale jak to tak bejvá, sláva mu vleze do hlavy a všechno dopadne dost špatně. Holt ne každej se narodí jako Sagvan Tofife, aby dokázal pařit 60 let.
Celá knížka je svižná, trochu strašidelná pohádka s ponaučením, a jelikož se to četlo levou zadní, dávám 7,23/10.
První část trochu hororová, zajímavá.
Další jako připomínka nepříjemné reality. Ona realita umí být nepříjemná mnohonásobně, když dopadnete jako malíř. Ale kdo by neodolal :).
No a konec byla taková "Ďáblova cesta."
Celkově zajímavé, k zamyšlení.
Druhá povídka je zbytečná, první to ovšem naprosto vynahrazuje - na pár stránek se Gogolovi povedlo dostat skvěle vykreslený postavu malíře a jeho postupný vývoj. Životní cesta umělce je strastiplná a ztratit se na ní aniž by si to sám člověk uvědomil je jednodušší, než se může zdát.
Moc pěkná novelka. Krásně se čte, skvěle zachycuje Rusko té doby od chudých po bohaté, mistrovsky líčí umělce, jací jsou a také laikovi velmi živě popisuje, jak profese malíře funguje. 85%, 19.7.2018.
Tenká knížka zajímavá od začátku až do konce. Opravdu nutí k zamyšlení, že zlo je mezi námi
Gogolova Podobizna je vcelku útlá knížka, která se rychle čte a nakonec může sloužit i k zamyšlení. Kniha obsahuje četné popisné pasáže, které jsou podle mě někdy až zbytečné, ale samozřejmě patří k duchu doby. Děj se zdá místy až napínavý a strašidelný, čekala jsem však mírně dramatičtější zakončení.
Nadčasové dílo. :)
A přitom se jedné o krátký, v podstatě jednoduchý příběh, který by se dal jednoduše napsat na pár stránek. Gogol zde ale ukazuje své umění psát a děj doplňuje krásnými kudrlinkami které ho v popisných pasážích nenuceně natahují. Celek pak působí přirozeně, nenuceně.
Druhá část knihy je pak spíše než dějem důležitá svým poselstvím. Gogol zdě vytvořil krásný, hodnotný vzkaz a odkaz pro ostatní umělce všech ražení. Něco, co každého tvořivého člověka přiměje k zamyšlení nad vlastní prací.
V jednoduchosti se často ukrývá krása a zde to platí nastokrát. :)
První část (a kniha jako celek) výborná. Napsaná na tak malém prostoru a přitom hutně, že máte pocit, že čtete čtyřsetstránkový román (ve skutečnosti má kniha méně než 80 stran), jehož prostor autorovi dovoluje vykreslovat detailně nálady, obrazy, postavy a vlastně i plynoucí čas ve vás vzbuzuje pocit, že to je dlouhý román a pak si vzpomenete - aha, není, vždyť je to tenká knížka. Řekla bych román skvěle nacpaný do takové té knížečky, kterou si chcete vzít do autobusu, když někam jedete dlouho na to, aby vám stačila krátká povídka, ale zase ne dost dlouho, abyste se chtěli začíst do tlustého románu, který stejně nemáte šanci stihnout za tu cestu.
Druhá část mi tam až tak neseděla. Pro mě trochu "na efekt", trošku něco jako "věřte nevěřte". Hodnotím ale na základě první, o dost delší části. Takže doporučuji.
Četla jsem před lety v rámci celých Petrohradských povídek, teď jsem poslouchala audio načtené Borisem Rosnerem. Moc pěkná záležitost, tajemné, naléhavé, některé myšlenky vyznívají v dnešní době (ukrajinský konflikt) zvlášť zajímavě (parafrázuji: Ruský národ vždy chrání ty slabší...). Co se týče samotného příběhu nemohla jsem si nevzpomenout na Kingovy Nezbytné věci...
Je to útlá knížka, nejvýše na dva večery. Úvod, kdy si hlavní hrdina přinese domů obraz starého lichváře a prožívá setkání s ním či se svým dvojnásobným snem, je fantastický. Další text se mi už tak nelíbil, jako by autor v porovnání se začátkem psal ve spěchu. Druhý díl mi připomínal policejní protokol - vypravěč na aukci líčí zločinnou historii tajemného obrazu a odůvodňuje, proč je dobré pro všechny ho navždy zničit. Ale ne všichni přítomní ho poslouchali... (ostatně jako vždy).
Kniha v podstatě o podstatě umění. :-)
"Sláva nemůže dát radost tomu, kdo ji ukradl a nezasloužil si ji; trvale rozechvívá jen toho, kdo je jí hoden."
Stručné. Krátké. Silné. Ruské. Skvělé.
Promítání duše do umění.
Pronikání umění do duše.
Unikání umění z duše.
A všechno pohltí chtíč po "teď a tady".
A vice versa.
Pocta malířům, pocta umění. Zamyšlení nad významem umění, rozdílem mezi uměním a obchodním produktem. K tomu všudypřítomný kritický realismus, ale také dozvuky Puškinova romantismu. Petrohrad, lichváři… náhle dokážete rozlišit Nohavicu od Kluse a těšíte se na Dostojevkého. A pak, že je to miniatura…
zvláštní kniha...vůbec ne špatná, ale měla jsem nějakou dobu strašidelné sny...tak zvláštně to na mě zapůsobilo, že bych si jí ráda přečetla znovu, kdybych se nebála, že se se zas budu bát...
Autorovy další knížky
1955 | Mrtvé duše |
2019 | Revizor |
1970 | Petrohradské povídky |
2010 | Ženitba |
1947 | Taras Bulba |
Temná, téměř hororová povídka o chudém zneuznaném malíři … „Vyskočil z postele, pološílený, hlava mu div nepraskla. Nedovedl si vůbec vysvětlit, co se to s ním děje: zda ho trápí můra či upír, zda blouzní či má horečku nebo živý sen.“.
Malíři, který se (řečeno současnými slovy) vrhne na dráhu komerčního úspěchu na úkor kvality … „lidé vysoké umění nechtějí a nikdy ho ani neocení. Nechal si tedy platit za to, že maloval lidi podle jejich přání.“
A tak Čartkov maluje a maluje, kam se ovšem poděl jeho talent, o tom přemýšlejí jen jeho dobří přátelé. Střet s realitou pak na sebe nedá dlouho čekat a bývá pěkně tvrdý, a náš geniální (rozumějte, konzumně úspěšný) malíř se s ní potká opravdu velmi, velmi tvrdě. Geniálně (umělecky precizně) krásný obraz jeho vrstevníka, mu dá totiž poznat … závist … „Dílo mu vyrazilo dech a po dlouhé chvíli ticha musel uznat, že nic tak krásného ještě neviděl. Cítil se zničený a zrazený. Jak je možné, že jeho díla taková nebyla? Lidé ho zbožňovali, chválili jeho obrazy, nazývali Čartkova géniem. Kde byl tedy problém?“
Problém je totiž v tom, že závist dokáže člověka sežrat …
Geniálně jednoduchý hororový děj pak graduje ve své druhé, téměř samostatné části příběhu, která už ale není příběhem malíře, ale příběhem jiného obrazu, toho, díky kterému se původně události daly do pohybu … a pak, díky očím, které z něj shlížejí … nečisté síly se totiž dávají do pohybu …
,,Nakonec, to už nemohl déle snést, cítil, že ty oči se mu propalují do duše a vyvolávají v ní nevýslovný strach.“
Četba ani ne na hodinku, přesně tak akorát na deštivý, pošmourný podzimní večer …