Podvolení
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/255415/bmid_podvoleni-Xu7-255415.jpg
4
813
813
Známý provokatér Michel Houellebecq napsal román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Autor uvedl, že „urychluje historii“. Jeho kontroverzní románová fikce vzbudila nebývalou pozornost a kniha se v mnoha zemích stala absolutním bestsellerem.... celý text
Přidat komentář
Houellebecq bez příkras a přehánění ukazuje, kam střemhlav směřuje bezzubá, sebemrskačská Evropa, jejíž „elity“ zjevně touží po zániku civilizace stojící na křesťanských základech. Ani to nelze nazvat varováním, popisované události už probíhají a původní obyvatelstvo se zatím bez výraznějšího odporu podvoluje. Mnozí dokonce zániku vlastní kultury aktivně napomáhají – politici, média, aktivisté... Naši potomci budou za nějakých 50-75 let žít na kontinentu připomínajícím Blízký východ či Afriku, v nesvobodě, násilí, vzděláváni Koránem. Budoucnost ve znamení Islámu dávno není možné zastavit bez značného krveprolití.
Já však nechci číst o žábě, co se uvaří v pozvolna ohřívaném hrnci vody. Nechci číst o tom, jak na palubě potápějícího se Titaniku cestující v klidu tancují. Nechci číst o chlápkovi, který po pádu ze střechy mrakodrapu průběžně křičí: „Pořád dobrýýýý!“ Potřebuji tu naději, že žába z hrnce včas vyskočí, většina lidí z Titaniku bude zachráněna a ten padající chlápek se bez vážnější újmy rozplácne třeba o plošinu na mytí oken.
Důvodů pro stěží průměrné hodnocení nacházím víc: absolutně nesympatická hlavní postava, nudná, bloumající Paříží, srkající víno po hektolitrech, příliš řešící svůj jídelníček, naslouchající politickým, filozofickým, sociologickým a náboženským rozborům ostatních rozumprdů. Kromě toho je zdlouhavě pitvána tvorba francouzských spisovatelů... a šuká se o zlompenis. Autor často lacině sklouzává k explicitním porno popisům.
S přivřenýma očima dávám 50% za tu nahou pravdu a dostatek podnětných myšlenek, způsob sdělení mi ovšem nesedl vůbec.
P.S.: A co měla znamenat ta scéna u benzínky?! Kdo normální v civilizované zemi po nálezu mrtvol řeší tankování, místo aby volal policii?!
Vynikající téma této knihy autor zpracoval formou jakéhosi diskuzního románu a i z hodnocení je patrné, že to mnoha čtenářům nesedne.
Výborný námět je tady hojně zalévaný omáčkou složenou z intelektuálních diskuzí akademiků a z rozebírání dějů a myšlenek jiných knih. Jak už je Houellebecqovým zvykem, i tady se jeho hlavní hrdina plácá ve svých pocitech a myšlenkách, které se často točí kolem sexu.
Tuto knihu ničí zpracování. Příběh a hlavní myšlenka se tady často ztrácí v nezajímavých přechytralých pasážích a samozřejmě hromadě řečí kolem sexu a pohlavního orgánu hlavního hrdiny. Podobná díla jsou potřebná, ale napsaná tak, aby to zaujalo co nejvíce čtenářů. Obávám se, že by to ale musel napsat někdo jiný. Michel Houellebecq prostě píše takto...
50%
Velice depresivní, ale podle mě reálná vize budoucnosti, jak Evropu nakonec ovládne islám. Ale ne díky teroristům, atentátníkům a díky násilí, ale pěkně pozvolna, pomaličku , díky našemu přístupu k hodnotám, k životu a díky naší pohodlnosti. Naprosto nesympatický hrdina, citově vyprahlý, nudící se a neschopný jakéhokoliv hodnotného vztahu ke kolegům, rodině, přítelkyni, se nakonec přizpůsobí. Je to nejpohodlnější a nakonec je fajn mít třikrát vyšší výdělky, dostat byt a tři až čtyři ženy, které se o něho budou starat. Je to kniha o krizi společnosti, o hodnotách, které se ze společnosti vytrácejí, a kde se žijí jen povrchní životy, A proto snad jde tak lehce manipulovat člověkem. I když jsem ke konci již některé odstavce o Huysmansovi přeskakovala, je to rozhodně nezapomenutelná kniha, doporučuji k přečtení.
Odvážné a znepokojivé, ale mně se to líbilo, možná i díky bezkonkurenčnímu přednesu Igora Bareše. Je rok 2022 a ve Francii jsou právě prezidentské volby ...
Tak tohle mne neoslovilo prakticky vůbec - poslouchala jsem audioknihu. Přestože Igor Bareš podal opravdu úctyhodný výkon - jako interpret je vynikající a jen díky němu jsem audioknihu doposlouchala do konce. Téma bylo sice vybráno zajímavě, ale nějak jsem knize nemohla přijít na chuť. Je v ní spousta popisu sexuálních zážitků hlavního hrdiny (který mi navíc ani po několika hodinách poslechu nezačal být sympatický), autor tomu věnuje velkou část knihy s pravou francouzskou otevřeností. Zbytek se týká politiky, společnosti a toho ostatního, co je uvedeno v anotaci. Místy to bylo dokonce i napínavé, ale nestačilo to na vyvážení celkového dojmu z knihy. Asi jsem čekala víc... Podle mého tohle není audiokniha, která by se dala poslouchat pro pobavení nebo oddech - naopak, její poslech je poměrně náročný.
Ač příběhově o ničem, nelze autorovi upřít podmanivý styl vyprávění, který je také to jediné, co „děj“ popohání kupředu. V důsledku se totiž obsah vine odněkud nikam, jen takové pseudofilozofování nad novým uspořádáním Evropy. Je tu ovšem mnoho zajímavých postřehů, které se kupodivu netýkají panického strachu z islámu jako stylu života, ale spíše lidské nutnosti věřit v něco božského. Přesto jsem se nedokázal zbavit dojmu, že Michel Houellebecq často záměrně zjednodušuje. Tady ze mě však mluví nedostatečná znalost problematiky, navíc jako satirik má právo na básnickou licenci.
Celá kniha stojí a padá na ústřední postavě literárního vědce Françoise, který je tak strašně nesympatický, až si jej člověk (nebo alespoň já) musí zákonitě oblíbit. Takový intelektuálnější Big Lebowski po francouzsku. Jenže jak je to zpočátku mile nihilistické, brzy dojde hrdinovi dech a mimo trefných komentářů na adresu moderní společnosti, jež v důsledku absorbuje cokoliv, nemá vlastně co dál nabídnout. Škoda.
Tak mne znovu navštívil Michel Houellebecq - a překvapil ....
Po knize Serotonin jsem tušila, že to nebude pohodové vyprávění - a taky že ano !
Jeho fiktivní vize ovládání Francie a Evropy Muslimskou jednotou má být varování ?
Evropa, která již dávno spáchala morální sebevraždu, ztratila životní hodnoty ?
A věhlasná Sorbonna ovládána islamisty ?
Srovnání komunismu s islámem - " může zvítězit jen za podmínky, že bude celosvětový " ?
Návrat k patriarchátu a v závěru zpracovaných " Deset otázek o islámu " - to si autor myslí, že by toto věčně rebelující francouzský národ dopustil ?
Bonusem tu je připomínka mně neznámého díla J. K. Huysmanse /autor jej hodně cituje/ a též verše vizionáře Charlese Péguyho .... a obsažný osvětlující doslov ....
Tak už došlo na Houellebecqa. Nejdřív jsem si říkal, co na něm všichni mají. Hlavně ti kritikové. Ale čím dál víc jsem nacházel: jak nedodělků, všechno bylo jen tak našrtnuté; tak nápadů. A říkal si, že ten závěr je jak ze 70. let v Československu: normalizace také nehrozila ničím strašným, stačilo se "podvolit". No a ten islám není tak strašné náboženství, stejně jako každé jiné, které se vezme dogmaticky, do krve a statků a vyznání víry a ani o krok vedle. A nejde jen o náboženství - posedlost gendery, národy, tradicemi, modernismem, třídou, ..., je vlastně o tom samém - upnutí se na myšlenku, se kterou nemusí všichni souznít, a její prosazování do hrdel a statků. Uvidím dál, kam se autor posune, ale ty dvě otázky (normalizace a dogmatismus) jsou nastíněny docela dobře. A druhý rozměr - francouzští autoři, které vůbec neznám, ale reálně existovali, včetně vazeb na Starou Říši a Josefa Floriana. To zas bude objevování!
Nicméně českého e-nakladateli další hvězda dolů za to šílené seskupování slov - někde mezery chyběly, někde přebývaly.
Houellebecq zvolil za průvodce své politické, satirické distopie nedaleké budoucnosti Evropy antihrdinu, pro život neschopného, sebestředného, nezodpovědného intelektuála a profesůrka se zájmem toliko o svůj literární obor, studentky a sex (že by prototyp Francouze?). K převratným politickým změnám ve své zemi i ve světě se staví téměř jako nezávislý pozorovatel či spíše naslouchač. A přijímač. Houellebecq napěchoval svůj román různými odkazy. Bez zajímavosti není zmínka (obavy) na možné rozpuštění Francie v nadnárodním projektu evropského federálního celku. Všeobecné zavádění referend, jak se dozvídáme, může vyústit ve zvolení francouzského/belgického muslima prvním voleným prezidentem tzv. rozšířené Evropy (nejen o Turecko, ale i Maroko, Egypt atd.), která bude mít dostatek spojenců a tedy finančních zdrojů a ropy mezi arabskými zeměmi, kteří rádi vymění pro/muslimskou Evropu za proizeraelskou Ameriku.
Křesťané se prý nemají čeho bát. To ateisti ponejvíce ostrouhají kolečka. A židé? Vždyť můžou jít domů, do Izraele. Hlavně ženy, ty se budou mít. Nebudou z práce unavené, neboť žádnou mít nebudou, manžel je nebude přespříliš zatěžovat, protože žen bude mít více, a budou mít více času na rodinu. Rodina nade vše. A na svou reprezentaci. Současně tím úžasně klesne nezaměstnanost. Tak je to jednoduché. A proč ne? Vždyť Arabové a islám už kdysi světu vládli. A vývoj světa a společnosti se pohybuje po sinusoidě, takže co tu jednou bylo, může přijít zas. A když se tomu šikovně pomůže, můžeme si jít střihnout na nové šaty coby dup. Takové ty dlouhé, co pěkně skryjí všechny špíčky. I to ostatní. U Huysmana najdeš odpověď na všechno... včetně návodu, jak se s novou národnostně-religiózně-politickou situací vyrovnat. Přesněji řečeno rezignovat. Uchýlit se do kláštera. Nebo raději konvertovat. Podvolit se. "Naskytne se mi nová šance. Šance na druhý život."
Jsem ráda, že to čtení mám za sebou. Ale zůstane jenom u literatury?
Téma děsivé, takové memento dob příštích , přesto jsem v polovině knihu odložila na noční stolek a nějak nejsem schopná ji znovu otevřít. To ne proto, že je tak děsivá, ale nechytil mě styl psaní. Za nápad proto hvězdičky, za zpracování nápadu - nevím, styl psaní mě opravdu nevyhovuje, nemám chuť číst dál..psáno 20.4.2020
A po roce - přidávám hvězdičku -dne 26.1.2021 jsem se ke knize vrátila, protože to co se děje v těchto dnech ve Francii, je dost alarmující. Pokud bude dovoleno muslimům v evropské zemi až tak moc roztahovat křídla tak potom s námi všemi - Alláhu Akbar... Dovede si křesťan představit, že by v muslimských zemích vyrostl kostel? Ukamenovali by kohokoli, kdo kolem projde, pokud by se podařilo kostel postavit a vysvětit.... a my , co my???.... jen tupě přihlížíme, ve jménu naší víry je nám to jedno....Francie je přeci tak daleko.... No, to si Židé v říjnu 1938 mysleli o Rakousku taky...
Zkusil jsem tohoto kontroverzního pána, jakým Michel Houellebecq bezesporu je, ale kniha se mi nelíbila. Horkotěžko jsem ji dočetl.
Děsivá kniha! Myslela jsem, že se kvůli stylu vypravování nezačtu - ale pak to už svištělo, nemohla jsem se odtrhnout. Příběh má otřesného protagonistu a je to těžké čtení, nicméně jde o podle mne opravdu vydařený horor o zhroucení člověka - a to uprostřed hroutící se evropské civilizace. Psychopatický profesor na závěr doufá, že díky islámu se stane schopným lásky? "Podvolení" vřele doporučuji tomu, kdo je ochoten k náročnějším textům a zajímá se o filosofii a náboženství, respektive o politiku, aniž je alergický na vize alternativních historií.
Postava povrchního, znuděného, sebestředně prázdného pokrytce s celkem vulgární sexualitou byla geniální......jen nevím proč s ním mít trpělivost ve vzácném volném čase ??
A číst o tomtéž v bledě modrém co je součástí každodenní české politické reality?? Vydržela jsem to sto stran a budu raději věřit v pevnost, byť křehkou, křesťanských základů Evropy i Ameriky, které přece jen nevyčpí ani v současně zběsilé a morálně příliš neukotvené společnosti.
Zvolené téma je celkem dobré, ale až zbytečně komplikovaně uchopené. Ne na vše je provokace dobrý nositel myšlenek a ryzích hodnot. V celé té dekadenci, náboženství, ateismu a politické realitě trochu zbloudilo vyznění i přesvědčivost . . . .ANO, SEBEVRAŽDA KŘESŤANSKÉ CIVILIZACE píše Hanzmb nahoře - naprosto přesné!
Komentáře zde jsou zajímavější než příběh sám . . . . .
Podvolení je mnohem více komorním iniciačním románem, hrou o vnitřní duševní vyprahlosti západního intelektuála, který se, neschopen vakuum smyslu vyplnit ani sexem, ani intelektuální potravou akademického bydla, pokouší uchýlit do náruče víry. Skrze znovučtení Huysmanse hledá cestu ke křesťanství - to mu ale připadá stejně odcizené, jako celá západní kultura (navíc jej, v duchu Houellebecquovské ironie, od spirituálního prožitku poněkud odvádí banální fakt, že si v klášterní cele nemůže zapálit). Nečekaně životná se však naopak ukáže plíživě penetrativní kultura muslimská (opět v duchu autorovy zákeřné ironie zde hraje významnou roli nízký fakt, že žen bude pro každého muže více než dost).
Na rovině společenské jde o břitkou, byť co do prokreslení politické situace poněkud náznakově skřípnutou a groteskně přehnanou vizi (sám autor to v rozhovoru pro Paris Review komentuje slovy "That must be my mass market side, my “thriller” side."
http://www.theparisreview.org/blog/2015/01/02/scare-tactics-michel-houellebecq-on-his-new-book/).
Provokativní je na knize právě to, s čím se lecjaký po jednoznačném výkladu prahnoucí čtenář marně ptá: je to ironie nebo není? Jak poznamenává Robert Musil, ironie znamená nakreslit i hlupáka tak, aby autor poznal: to jsem přece zčásti já sám. Právě tahle dvojznačnost je na Podvolení zajímavá: zesměšnění, které je vážnou věcí; karikovaná věc, po níž duše zároveň žárlivě touží. Houellebecq si je tohoto paradoxu vědom - uvědomuje si jej coby společenský fenomén, který se týká i jeho samého. A právě pro tuto jeho upřímnost jsou jeho knihy něčím víc, než jen chytře napsanými dráždidly.
A co se sexu týče - ten zde není vykreslen jen tak pro něčí drobné pohoršení. Sex, potažmo pornografie je zásadní duševní lubrikant (i když rozhodně není jediný), po němž lze zdánlivě doklouzat až za těžkou látku opony - ruka se už už natahuje, aby poodhalila cíp závoje, když v tom kdosi v dálce hlásí konec představení a šatnářka vybízí k vyzvednutí odhozených svršků... jak by jej autor mohl ve svém duševním divadle vynechat? Vždyť koneckonců i Babouš si zde nechtěně povšiml, že: "...sexuální scény, které jsou sice trés francaises, ale podle mě s dějem souvisejí jen úzce." ;-)
Zdá se mi, že Houellebecq nevaruje ani tak před islámským záborem jako před degenerací západního intelektuálního světa, která ho umožňuje. V tomto směru je titul románu naprosto výstižný. Přesun moci tu probíhá v podstatě pokojně, v rámci demokratických principů. Islámské ideje nejsou děsivým strašákem, ale pro velkou (mužskou) část populace spíš zajímavou a příjemnou inovací. A ty křesťanské už jsou tak vyprázdněné a nejasné, že v podstatě chybí motivace je bránit. Takže jak to s tou evropskou civilizací nakonec dopadne? Možná nezkolabuje a prostě se promění. Otázka ovšem je, jak hodně ta proměna bude bolet. A koho.
Podivuhodná filosoficko-pornograficko-prognostická směs s občasnými humornými okamžiky. Autor je známý provokatér, takže jeho zajímavý popis celkem pravděpodobné vize islamizace Evropy v blízké budoucnosti je občas potlačován do pozadí drsnými choutkami vypravěče a bohužel ještě častěji jeho sáhodlouhými rozbory díla J. K. Huysmanse, francouzského spisovatele 19. století. Zhruba polovina knihy je věnována právě jemu, což působí víc jako autorova fóbie, než jako plnohodnotná součást výpovědi.
65 % (zatím 264 hodnotících je na průměru 76 %).
„To, že novinářům chybí zvídavost, je pro intelektuály doslova požehnáním, neboť vše co kdy publikoval, se mezitím objevilo na internetu, a připadalo mi, že kdyby se někdo rozhodl některé textů vyhrabat, mohlo by mu to způsobit určité nepříjemnosti; ale možná ne, vždyť kolik intelektuálů ve 20. století podporovalo Stalina, Maa nebo Pol Pota, aniž by jim to kdy bylo zásadně vyčítáno; francouzký intelektuál není vázán zodpovědností, tu v povaze nemá.“
Nihilistická vize konce Francie, potažmo Evropy v nevyřčeném závěsu. Čtení je od začátku poněkud depresivní, nicméně vtipné. Dnes zcela nekorektně pobaví ten povýšenecký tón vůči ženám, ústy a v mysli protagonisty – vypravěče – osamělého muže, muže bez cíle, bez náplně, bez vůle, bez života. To vše přesto, že měl a má poměrně bohatý sexuální život s množstvím partnerek. Jak je vidět, ne vždy to stačí. A i když se považuji za vášnivého čtenáře knih, v autorově podání si jen stěží dovedu představit zbytečnější povolání, než profesor literatury na Pařížské Sorbonně. Jinak je kniha plná úvah o konci, úpadku a rozkladu Evropy. Autor silně kritizuje novináře za selektivní informační a mediální „black-outy“, které zřejmě všichni v současnosti poznáváme v podobě cenzury negativních zpráv souvisejících s migrací a s osobami z migračního pozadí. Kritizuje neschopnost nebo neochotu původních Evropanů se bránit. Kritizuje křesťanství za neochotu postavit se za své původní tradice, mezi jinými právě obranu konzervativních společenských hodnot. Kritizuje v zásadě celý ten společenský marasmus, ve kterém se západní Evropa nachází.
Přestože zatím nejsem rozhodnut, zda si od autora přečtu něco dalšího, kniha rozhodně zanechala hluboký dojem.
Jedno trefné varování nakonec:
„Pro lidi žijící, a úspěšně, v určitém společenském systému je pravděpodobně nemožné představit si hledisko těch, kteří od systému nikdy nic nečekali, a nijak je tudíž neděsí úvahy o jeho zničení.“
Ještě doplním, čteno jako e-book zakoupený z Kosmasu. Kniha bohužel obsahuje množství tiskových / sázecích, chyb. Některá slova jsou spojená dohromady, jinde je mezera uprostřed slova. Hodnocení kvůli tomu snižovat nebudu, nicméně ta odfláknutá redakce dost zamrzí.
Nedočetla jsem, po šedesáti stranách jsem skončila.Zbytek jsem už jen namátkově prolistovala.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie sex zfilmováno islám Francie francouzská literatura budoucnost muslimové společnost a politikaAutorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Osobně bych se nedivila vzhledem k tomu, jak to poslední léta v Evropě vedeme a kam politika směřuje, že se toto jednou opravdu stane :-( Myslím, že je dost příkladů zemí nebo i měst, kde se ponechala "hodně volná ruka", která postupně přišla o "většinu prstů" a začaly vážné problémy různých druhů. Základní pravidla islamizace - nejdříve se nenápadně včlenit do hostitelské společnosti, až nás bude trochu více, chtít různé změny a ohýbat pravidla v náš prospěch a potom pozvolna přebrat velení a tvrdě potlačit svobody a práva ostatních.