Podvolení

19.07.2016

Bohužel je kniha typickým vítězstvím předsudků nad realitou.
Kdo tvrdí, že v ní nalezl cokoli proti islámského zcela evidentně četl buďto jinou knihu, nebo se dostal pouze k úryvkům a celkový kontext si musel domýšlet na vlastní pěst.

Houellebecq používá volby a následné vítězství muslimského kandidáta pouze jako kulisu a spouštěč k polemice o zpohodlnělé společnosti.

Je to zároveň svým způsobem velmi francouzské dílo. Jsou v něm rebelové, kteří v praxi rebelují pouze od pasu dolů. Bojovníci za lepší a rovnější společenské poměry, avšak jen v případě, že sami mají zaručenou ranní kávu s čerstvým pečivem. Intelektuální diskuse u sklenky červeného a postupné přiznání hlavního hrdiny, že je obyčejným konzumním, přizpůsobivým typem, kterým vždy byl a má také v úmyslu zůstat, ať už vládne levice, pravice či kdokoli jiný.

Není to politická kniha. A pokud to od ní čekáte, dočkáte se leda zklamání.
Je to však zajímavý námět k úvaze o potřebách jednotlivce. Skutečných, jednoduchých potřebách.

05.12.2019

Ke knize jsem se dostal díky Vondruškovým komentářům k jeho Zániku Evropy a jako přípravu na tuto knihu. A teď nevím, zda to nemělo být opačně. Působivost knihy je neskutečná. Na tak jakoby odtažitém a relativně nezajímavém příběhu zobrazit tak důležitá témata dnešní doby je něco fantastického. Přitom to není o nebezpečí islámu, na to je spousta jiných prvoplánovitějších knih. Tohle je o sebevraždě křesťanské civilizace a proto o to hrůznější. Ten, kdo chce románový příběh, ať se této knize vyhne. Ta je o podstatně hlubších lidských hodnotách.

21.04.2017

Docela depresivní čtení a jeden hodně nesympatický hrdina.
V jeho případě chápu konečné podvolení jen jako nahrazení jednoho sobeckého sebestředného života druhým, podvolení islámu z duchovního hlediska jsem mu tedy nevěřila. Dost odporný chlápek, tím spíš z mého ženského pohledu…
Nejdřív jsem chtěla srovnávat s Frýbortovou knihou "Pod znamením půlměsíce", ale nakonec ty knihy mají přes zdánlivě stejné téma málo společného. Knihu vidím spíš jako určitou ironii, absurditu; závěr, kdy se na pařížské Sorbonně všechny náctileté studentky těší, až je přidělí do postele stárnoucímu profesorovi, nemohu chápat jako zcela vážně myšlenou věc. Provokace, možná, ale současně taky pamatuji dobu, kdy se lidé pro kariéru a bezproblémový život upisovali straně a memorovali pravdy, kterým sami nevěřili.
Takže hodně, hodně rozporné pocity, řekla bych, že tuhle knihu pochopí každý asi trochu jinak – podle věku, zkušeností – a možná i podle pohlaví…

29.12.2017

Môžem odporučiť. Dalo by sa síce povedať, že sa jedná o trochu nudné, miestami možno až útrpné, čítanie o vyslovene nudnom živote nudnej literárnej postavy, však zasadenom do veľmi zaujímavých a potenciálne možných(?) reálií. A Houellebecq svoje remeslo ovláda, takže ma pri tom, napriek vyššie zmienenému, udržal až do samého konca.

A teraz si dovolím uviesť aspoň zopár z tých Houellebecqových postrehov, ktoré ma zaujali:

„Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny.
Dokonalá vyprázdněnost tohoto schématu se mi měla vyjevit až mnohem později, …“

„Ve věci obnovení rodiny, tradiční morálky a nepřímo také patriarchátu se před ním otevírala široká cesta, po níž se pravice ani Národní fronta nemohly vydat, aniž by se jim dostalo nálepky reakcionářů, či dokonce fašistů od zbývajících osmašedesátníků, kteří jsou sice už jen skomírajícími, sociologicky vysátými pokrokářskými mumiemi, avšak z mediálních bašt, kde se udržely, nadále dští síru na bídné časy a odpudivou atmosféru v zemi; …“

„(…) Praví ateisté jsou ve skutečnosti vzácní. (…) Jediní opravdoví ateisté, které jsem potkal, byli vzbouřenci; nespokojili se s chladným konstatováním neexistence Boha, odmítali tuto existenci, tak jako Bakunin: ‚A i kdyby Bůh existoval, museli bychom se ho zbavit...‘ Prostě jsou to ateisté Kirilovova typu, zavrhují Boha, protože chtějí dosadit na jeho místo člověka, ve jménu humanismu mají vysoké mínění o lidské svobodě a důstojnosti. (…) Většina lidí žije, (…), aniž by o těchto otázkách, které jim připadají příliš filozofické, nějak zvlášť uvažovala; přemýšlejí o nich, jen když jsou konfrontováni s nějakou tragickou událostí – s vážnou nemocí, s úmrtím blízké osoby. Tak to chodí na Západě; všude jinde ve světě, a to už od začátků lidstva, však lidé ve jménu těchto otázek umírají a zabíjejí, vedou krvavé války: bojují kvůli metafyzickým otázkám, rozhodně ne, aby zabodovali v ekonomickém růstu nebo se prosadili při dělbě loveckého teritoria...“

„(…) vždyť kolik intelektuálů ve 20. století podporovalo Stalina, Maa nebo Pol Pota, aniž by jim to kdy bylo zásadně vyčítáno; francouzský intelektuál není vázán zodpovědností, tu v povaze nemá.“

„(…) Západní civilizace mu připadaly odsouzené (…) neboť tak jako měl liberální individualismus zvítězit, spokojí-li se s podkopáváním přechodných struktur jako vlast, sdružení a kasty, podepisoval si svůj vlastní ortel tím, že podkopával základní jednotku společnosti, rodinu, a tudíž popíral demografické zákonitosti; logicky tedy nadcházel čas islámu.“

13.01.2023

Od samoty k úzkosti. Od vyprahlosti k odevzdání.
Od potřeby náboženství k odstranění sebe sama.
Od sebenaplnění k přijmutí.
.......
Hlavní postava charakter k zulíbání :)
Celé by se to dalo parafrázovat,něco ve smyslu: Já chudák ateista !
Z podstaty jsme utvářeni,vychováváni a vyznáváme historicky především křestanské hodnoty aniž věříme.Zásadní moment je však v tom,hlavně at to stojí a hezky mě ho vyhul :) to jen tak ve zkratce.
Západní svět je zkažený a vyprahlý,proste o odpuštění.A nebo přijměte spásu.
Vždyt podlehnout je tak snadné.Jistě to skýtá jisté výhody.
Od autora se dočkáte jeho oblíbenosti.Spousty dumání mezi řádky.Intouškovské vsuvky.Politikaření a pokud holdujete Francouzské literatuře budete jako ryba ve vodě.
Děj,pokud je tu nějaký,je tu spíše kulisou k rozehrání sond o Evropské shnilosti.
A té naší tzv.západní civilizaci je tato kniha věnována především.V negativním smyslu samozřejmě,tak jak,jsme si již u tohoto vypravěče zvykly.
.......
Jak se s tím poperete,je čistě na vás.Komu se nadržuje a kumu se spílá ?
Je to satira či snad manuál.Vizionář smíření.Cynismus.Sarkastická etúda.Groteskní povyražení.
Můžete si vybrat.
Touha + sex jako jedinné východisko,co nás pohání.Má smysl a je zadostiučiněnou odměnou.
Již od dob lovců a sběračů :)
Kudy vede cesta z prázdnoty.To lhostejno nám není.
Jak nevyhořet ? Když stačí vyvanout.Bude to stačit ?
Podnětná kniha,která je ideální k přemýšlení.

28.10.2015

Podle mě skvělé. Kniha vyšla ve chvíli, kdy autora bude spousta kritiků osočovat z toho, že se akorát snaží využívat společenské nálady, ale když knihu opravdu přečtete, uvidíte, že to je jinak. Houellebecq totiž nestraší islámem, nestraší islámskými teroristy, místo toho ukazuje bezradnost a bezzubost naší civilizace, která po sobě nechá klidně šlapat bez odezvy. Jediné, co bych vytknul, byly sexuální scény, které jsou sice trés francaises, ale podle mě s dějem souvisejí jen úzce.

28.02.2016

Ke knize mám tři zásadní výhrady.
1.Musím se přiznat, že začínám být trochu alergický na podobné postavy, jakou je hlavní hrdina posledního Houellebecqova románu. Muž středního věku z nefunkční rodina (roky se nestýká se svými rodiči), osamělý, neschopný navázat trvalý vztah, materiálně zabezpečený, uvažující o sebevraždě, netušící, jak naplnit svůj život, který se mu „smrskne“ na sex, jídlo a práci.
2.Rozumím hrdinově fascinaci spisovatelem Huysmansem, ale mě pasáže, kdy se Houellebecq pouští do úvah o dílech tohoto a jiných francouzských spisovatelů 19. století, nebavily a měl jsem tendenci je přeskakovat.
3.Rychlost a rozsah podvolení. Jasně, jedná se o fikci podanou na 230 stranách textu, ale mám problém přijmout tu apatii a rychlost, s níž, nejenom Francouzi, přistupují k nástupu islámu. Během několika málo dní mají například všechny Pařížanky kalhoty. Naprostá a zásadní změna společnosti je popisována, jako kdyby prakticky jednu parlamentní stranu střídala jiná, tedy, že nějaké změny, i třeba nepříjemné budou, ale nic až tak zásadní se neděje.

Proboha co to je za literární paskvil? To se nedá vůbec číst. A ani to vlastně číst už nemusím, vše se dozvím z anotace, že se z Francie stane islámský stát. Po cca 50 stránkách kniha letěla přes celý pokoj:) Nedočteno. Lepší je seriál Chalifát.

05.04.2024

Kniha plná politiky, filozofie, sexu dobrého jídla a konkurenčních ideologií. Zkrátka všeho, co mě baví a zajímá. Určitě stojí za přečtení, už i pěkně popsaný způsob převzetí moci v Evropě Islámem je realisticky načrtnut. Člověk se až diví, že to ještě tak neproběhlo, nebo už jo?

21.09.2018

Kniha je úplně o něčem jiném než jsem myslel. Nevěnuje se islámskému převratu, ale zaměřuje se na život hlavního protagonisty. Ten začíná prožívat osobní krizi kvůli neúspěšnému osobnímu životu. Žádné zázemí. Žádný trvalý partnerský vztah.
Profesor literatury zjišťuje, že bez pevných hodnot nikam nepatří. Počínající vnitřní prázdnotu nedokáže ničím zaplnit a pouze se podvoluje životním okolnostem. Náhle je vytržen ze svého upadajícího života do naprosto jiné politické reality. Je událostmi šokován stejně jako my. Postupně se seznamuje co se v jeho zemi děje a my s ním.
Místo ponoření do politických událostí se ponoříme do duše člověka, který reprezentuje úpadek konzumní společnosti. To mě zklamalo. Očekával jsem z politické stránky propracovaný román a dostal jsem osobní tragédii humanitního intelektuála. Popisované politické změny jsou naivní a nepromyšlené. Pozadí příběhu je pak nevěrohodné.
Jenže kniha se nedá brát vážně. Autor to díky hlavní postavě pojal jako frašku. S tím rozdílem, že u frašky je převažující emocí humor a zde životní beznaděj dekadentního profesora. Jenže číst si o nějakém zoufalci není něco co bych potřeboval. Občas jsem se zasmál, ale jinak knihu nedokážu ocenit. Obecně je hlavní hrdina symbolem podvolené společnosti, protože jen podvolená společnost by dopustila takové politické změny.
Logicky žádná akce. Když víte jak to dopadne, žádné napětí. Nepromyšlená zápletka. Zbytečné explicitní scény. Ne, to není fraška, to je prostě kameňák. :D Jako bláznivá francouzská komedie ze 70. let. Odehrávající se v roce 2022. Které se nesmějete. 70%

31.05.2020

Moje první kniha od tohoto autora, kterou jsem držela v ruce. Po cca třiceti stranách odkládám (i těch třicet stran byl výkon). Styl psaní mi vůbec nesedí. Po další jeho knize určitě už nesáhnu.

21.07.2019

No, je to těžké. Houellebecq se současně dopouští trefných popisů (stárnoucí profesor v západní zemi 21. století) a naivní fabulace (styl vlády islamistů). Dopouští se toho ale skvělým jazykem a s literárním umem, takže mu to snad lze odpustit.

Hlavní postava je čtyřicátník, profesor za svým zenitem. Tak trochu nihilista, tak trochu misantrop, tak trochu samotář, ale hodně egoista, macho a konzerva. Sice kritizuje starší, které označuje za typické měšťáky, ale sám je boomer jak vyšitý. Mladými naopak opovrhuje. Vnímá je jen coby své studenty, a to tak, že studentky jako potenciální sexuální výstřelky a studenty jen jako otravné zvědavce.

Muslimové jsou představeni jako schematické postavy, které chtějí, aby se ženy ve Francii více zahalovaly, jedlo se více halal, byla zavedena polygamie s nezletilými dívkami, více se učil islám a aby se francouzské víno nahradilo libanonským. A nic víc. I don't think so, mister...

Přitom hlavní postava nechce nic jiného než hospodyňku, která by se občas proměnila na "holku". Muslimská vláda se ho dotýká pouze, když je on na něčem omezen. Zahalování žen mu nevadí z principu, ale vadí mu, že už neuvidí vnady kolemjdoucích. A jak si má, sakra, vybrat ženu, když nevidí její tělo? Nevadí mu omezení svobody vzdělání, ale že už nemůže učit na univerzitě. No, ale když se to vše překoná a zjistí, že je to vše trochu jinak, tak rád přijme novou víru, že.

Hlavní postava, François, vlastně o islámu nic moc neví. Ví toho celkově málo, ale je expert na Huysmanse, ve kterém vidí svého souputníka, vzor a ideál. Rád se k němu vrací, a to nejen knižně, ale také v představách a názorech o životě. Dekadence byla, je a bude. Stejně jako tzv. zbyteční lidé (postavy).

Jestli někdo tvrdí, že je tahle kniha kritikou islámu, tak ji asi nečetl dost pozorně. Spíše je kritikou bílého může ve středním věku, který se ztratil v moderní době, odcizení a samotě, a z toho plynoucí odměřenosti a zlobě, a chce se vrátit do starých dobrých časů, kdy byl ve všech ohledech na vrcholu. Nebo si to aspoň slepě myslí.

Chci věřit, že to Houellebecq psal celé záměrně očima své hlavní postavy a proto tam jsou i zmíněné lapsy. Proto tam není téměř žádná ženská postava a ty které tam jsou, jsou jen pasivními sexuálními objekty. Proto jsou sexuální scény líčeny spíše vulgárně než jako vzrušující. Snad je vše podřízeno chorobné mysli Françoise a ne Michelově.

30.12.2015

Palčivě aktuální politicko-náboženská dystopie, v níž Houellebecq mistrně popisuje stav, k němuž neodvratně vede ,,vítací politika" západních vlád. Řečiště Evropa, do kterého se slévá Nietzscheův nihilismus ,,člověka bez Boha", republikánský pilíř sekularizace státu a náboženství a z toho coby přímý důsledek plynoucí ateistický materialismus, vyhrocený individualismus, proces emancipace, s tím související krize a rozpad institutu rodiny a nastoupení generací ,,singles", únava, až zhnusení politikou, netečnost k věcem polis, uzavírání se do ,,bublin", samota, duševní i duchovní vyprahlost západního intelektuála (což všechno v sobě symbolizuje hlavní hrdina) a mnoho dalších vlivů (levicové antikapitalistické postoje kupříkladu) a věcí, je naplněno po okraj a příchodem milionů nových obyvatel s misijně-agresivní vírou, jakou je islám, se přelévá přes břehy a potápí starý kontinent... Analogie s Římskou říší je nabíledni. Provokativní je fakt, že Houellebecq konverzi domorodých Evropanů k nové víře nespojuje s vyššími důvody, ale prezentuje je coby hrubý oportunismus, světské radosti (polygamie, jídlo, plat atd.) převáží nad ideami, morálkou a zásadami...podmanění principem gulášového socialismu...v čemž spatřuji smutnou a pravdivou analogii kupříkladu s lety normalizačními u nás...

13.01.2024

Taký francúzsky Kundera by som povedala. Hora intelektuálnych rečí - sex alebo kopec túžobných kecov po sexe - ďalšia hora intelektuálnych rečí - ďalší sex alebo ďalší kopec túžobných kecov po sexe - a tak stále dokola so sem-tam primiešanou politikou. Počúvané ako audiokniha a tentokrát to pre mňa nezachránil ani ako vždy skvelý Igor Bareš.

08.04.2024

Varování před degenerací západního světa, který požírá sám sebe. Krize středního věku, samota, splněné pracovní mety a co dál. Je Islám cesta -za mě určitě ne, ale kniha se mi líbila.
Jakoby jediné co lidem v jejich zoufalství zůstává, je četba.

13.04.2020

Rozhodně zajímavé čtení. Nejde zdaleka jen o islám. Mě zaujal princip "podvolení" , ono je totiž pro většinu lidí podvolení režimu nakonec více či méně dobrovolné, někdo "prohlédl", někdo vidí výhody a možnost prospěchu a kariéry. někdo jen chce svůj klid a svůj soukromý život. Nepřipomíná to něco? Není třeba násilného převratu.

Další věc. Hodně z nás říká, že volí či volilo menší zlo. V Podvolených je vidět jak to vypadá, když volby jsou opravdu volbami mezi dvěma zly, které je větší? (vzpomínám na Sapkowského, zlo je zlo, není větší a menší zlo).

Nad kompatibilitou některých kultur a možností jejich koexistence a vzájemné tolerance se musíme zamyslet i my, sluníčkáři.

A poslední věc, uvědomila jsem si, že jsem mamyšlená, když se považuju za relativně sečtělého člověka, O francouzké literatuře vím " velké kulové".

24.01.2021

Knihu jsem přečetla za jediný den ne proto, že by byla až tak strhující (i když je výborná), ale protože jsem si s ní nechtěla kazit neděli. A když jsem ji po několika hodinách dočetla, rozhlédla se kolem a uvědomila si, že nejsem ve sladké Francii, nýbrž u nás na zaostalém, xenofobním a zpátečnickém východě, moc se mi ulevilo. Ta Houellebecqova vize je děsivá ne proto, že by to byla dystopie o Francii ovládnuté islámem nebo o hrůzách, které jsou spojeny s náboženským fundamentalismem. Ale proto, že popisují ten proces, jak k tomu došlo. A ten působí tak logicky a představitelně, až běhá mráz po zádech. Ať už jde o myšlení a jednání aktérů politických dějů nebo o duchovní vyprázdněnost západní civilizace, která nejen, že nemá imigrantům co nabídnout, ale sama hledá a neví kudy kam (což autor skvěle personalizuje v uvažování hlavního hrdiny). Prostě má čtenář pocit, že se to může stát. Rozdíl je asi takový, jako když člověk čte něco o holokaustu a nacistickém režimu, skoro se mu nechce věřit, že čte o realitě. A pak si přečte o nástupu nacistů k moci (demokraticky, prostřednictvím rozumně uvažujících lidí) a běhá mu mráz po zádech, protože vidí, že to je možné kdykoliv a kdekoliv.
Kniha je navíc bravurně přeložená, má moc pěkně napsaný doslov, obsahuje taky taky jiná závažná témata k zamyšlení a sexuální scény, které předčí leckterý erotický román.
Ale teď už dost a na chvíli budu číst něco veselého a optimistického, protože ač autor doslovu píše celkem hezky, že "rezignace nemusí být naší jedinou reakcí" na závěr knihy, nadějí pro budoucnost (alespoň západní) Evropy mě román nenaplnil ani omylem.

13.04.2022

Houellebecqov hrdina, súčasný západný štyridsiatnik, ktorého napĺňa iba túžba po spoločenskom uznaní a sexuálne uspokojenie, ktoré keď stráca, automaticky rozmýšľa o samovražde, zákonite nemôže vyvolávať v čitateľovi sympatie. Myslím však, že o to autorovi ani nešlo. Pre našinca, potomka socializmu, ale možno aj pre ďalších, to bude úchylný odľud bez chrbtovej kosti, možno až nereálna, prehnaná postava. Aj emočne chladný, neosobný, až suchopárny spôsob, akým autor príbeh rozpráva, tieto pocity umocní. Som toho názoru, že táto postava skutočne do istej miery je typickým reprezentantom štyridsiatnika žijúceho v západnej metropole. V trocha nadnesenom zmysle, samozrejme, každý nieje profesor, či literát.

Pri čítaní môžeme nadobudnúť pocit, že tie časté a kvetnaté opisy sexu sú v texte na to, aby autor čitateľa neunudil početnými filozofickymi a politickými úvahami. Aby zakryl fakt, že je to iba moderná kaubojka, kde strelbu nahrádza striekanie semena a indiánov a gangstrov rasové, náboženské a politické skupiny. A mohla by to byť aj pravda, keby záver neukázal, že to mal autor od začiatku premyslené oveľa viac, než by sa na prvý pohľad zdalo. Nejde tu ani tak o predpoveď vzostupu islamu, ako skôr o veľmi funkčne poňatý opis úpadku západnej spoločnosti. Ten záver, posledné slová a vety, to už nieje kritika, to už je číry výsmech. Viac nedávam preto, lebo autor sa v istých scénach predsa len príliš vyžíval. I keď, ktohovie, možno som len zakríknutý potomok socializmu. Pravda je, že bez sexu by román nefungoval. Vlastne je to celé o sexe. Freud by mal radosť.

02.04.2016

Mnoho povyku pro nic. To je přesná charakteristika téhle knihy. Houellebecq to uměl prostě dobře načasovat. Je to téma, které dnes lidi zajímá. ale obávám se, že všichni ti, co straší s islámem, nemají ani potuchy, kdo to byl Huysmans. Jeho Naruby jsem četl a je to čirá dekadence v tom pravém slova smyslu. To, jak se projevuje ve svém díle tento spisovatel, tak nějak podobně se snaží tlačit Houellebecq na strunu zajímavosti a nestravitelnosti, protože on přece nepíše pro masy. Chce šokovat, já mu to neberu, ale jeho vize politiky Francie je tak děsně černobílá a průhledná, až je to k smíchu. Mohl by se učit u Vermese třeba.

Hlavní postava je zajímavá a v našem disfunkčním světě docela častá. Jeho milostné pletky mě bavily. Shodou okolností víc šokuje svou otevřeností v rámci mezilidských vztahů bez rodiny, než důsledkem voleb, kdy vyhraje muslimská strana. Závěr, kdy se všichni pak přizpůsobují novému režimu, který je nám předkládán naprosto chladně a iracionálně, je super. Ale opět narážíme na logiku věci, proč by to ve vyspělé ekonomice s tolika závazky a možnostmi vlastně dělali. Kdyby to Houellebecq napsal jako totalitní verzi budoucnosti, dal bych si říct, ale on si myslí, že předkládá reálně možnou vizi dní budoucích. Ale to se dle mě mýlí. Politická mašinérie tolika změn nikdy nebude tak pozvolná, nenásilná a chladná. Lidé chtějí být součástí davu, kde vládnou emoce a na to pan spisovatel v průběhu psaní jaksi zapomněl. Čekal jsem víc od člověka, který islám označil za stupiditu.