Podvolení

25.10.2015

Autorův styl mám velice rád a pokud by šlo pouze o pobavení, tak bych knize dal bez rozmýšlení čtyři hvězdičky. Autorovi ale pravděpodobně šlo o nějakou myšlenku. Ostatně kniha je prezentována jako fikce založená na aktuálním stavu Západu. Ale nemohu se zbavit pocitu, že jsem knihu vůbec nepochopil. Jde o autorovu predikci nebo je to míněno ironicky? První třetina je klasickým popisem životních strastí chlápka středního věku. Téměř povinná součást autorových románů. Druhá třetina rozehrává "převrat" v politickém životě Francie, který je dán vítězstvím islamistů v parlamentních volbách. Ta snadnost a hlavně rychlost přesouvá román z oblasti fikce do kategorie fantasy. Například předpoklad masového návratu žen z pracovního trhu zpět k výchově rodiny při zachování fungování moderní společnosti je až směšně trapný. Ale dobře, to téma by asi nebylo záživné a zabralo by to hodně místa. Pak by tedy nějaká myšlenka měla být v poslední třetině. Ale kde? Západ je vyprázdněn a už svým obyvatelům nenabízí žádnou motivaci. Moje svatá prostato to je novinka. Nečetl autor své předchozí romány? Hlavni hrdina trpí normální krizí středního věku a nikoliv nějakou existenciální krizí. Proč tedy ten přestup k Islámu? Jde o ironický popis politováníhodného chování normálního oportunisty? Pokud ano, budu si román muset přečíst ještě jednou, abych onu ironii našel. Závěr knihy je hodně prolnut úvahami o polygamii a návratu patriarchálního systému. Tato část mi přišla obzvlášť trapná. Opravdu po mě autor žádá, abych uvěřil tomu, že akademicky velmi úspěšný muž intelektuál, který i v sexuálním životě vyzkoušel celé menu, se zčistajasna spokojí s přemítáním o moudrosti Alláhově a s patnáctiletou sexuální otrokyní? Přesycenost západního člověka a z toho plynoucí zmatek je danost dnešního světa. Pouze si nejsem jistý zda problém s obezitou je dobré řešit vyvoláním hladomoru.

20.03.2017

Spousta lidí si tu stěžuje, že takhle jednoduše by to nešlo, že je to nereálné, že by se ženy vzbouřily... To, že to v knize není, přece neznamená, že na to autor nemyslel. Svět, který nám Houellebecq ukazuje, je ale přefiltrovaný Francoisovým vnímáním a toho bouře nezajímají (v televizi to není a na venkově ho to neruší) a ženy vnímá jen jako prostředek pro utěšení vlastních potřeb, takže jejich vyřazení z veřejného života ani nevnímá (ostatně, v těch akademických kruzích jich stejně moc není ani v naší "emancipované" současnosti, takže co). To, co je zajímavé (a pro mě dost mrazivé) sledovat, je intelektuální konverze hlavního hrdiny a akademická obhajoba totalitarismu jinak, než na příkladu nacismu a komunismu. Obzvlášť oceňuju pasáž, kde Francois reinterpretuje Huysmansův život a tvorbu z pohledu této konverze a jak je to jednoduché. Protože přesně tak jednoduché to bohužel je.

16.07.2020

až děsivě uvěřitelná vize naší blízké budoucnosti

domnívám se, že rozličnost (nejen zde) zveřejněných hodnocení lze vysvětlit množstvím odlišných interpretací závěru

19.11.2016

Nejprve sem si pořád říkala nuda, nuda...a pak mi to došlo!! Byla to nuda v životě dnešního Evropana, bez těch důležitých hodnot, které se vytrácí a pak žijeme povrchní životy, které jsou tak křehké a lehce zmanipulovatelné....celkem mrazivě reálné.

06.02.2017

Námět skvělý, provedení bohužel horší. Čekal jsem něco jiného, lepšího. Doslov bych úplně vynechal...Pro mě zklamání.

24.07.2017

Tohle fakt ne. Anotace popisuje knihu mylně, vůbec to totiž není román o proměně Francie po zvolení muslimského prezidenta. Je to román o týpkovi, který se cítí sám a hledá se, je tak trochu mimo a snaží se najít v nevázaném sexu. A do toho probíhá ta změna ve Francii. Popsaná celkem asi na 20 stranách románu...

13.03.2019

Ke knize jsem se vratila asi po ctyrech letech kvuli (i kdyz bych mela napsat spise diky), profesorce francouzske literatury na univerzite. Pribeh, ktery jsem predtim louskala bez uspechu nekolik mesicu po troskach, jsem tentokrate zvladla za tri hodiny cisteho casu. Wau. Uz behem cteni jsem si rikala: Jak mi jen mohlo uniknout tolik vyznamu? Jak jsem mohla byt lhostejna k destrukci zapadniho cloveka sebou samym? Tenhle autor ctenare rozhodne nesetri. Chlipny profesor snici o studentkach, nelitostne univerzitni prostredi, vyostrena politicka situace, kde se prolinaji skutecne postavy politicke sceny i vyfantazirovani spasitele. Jedno je jasne: kniha predesila otazky, na ktere neda odpoved. A trochu to vypada, jako by se nam tenhle blaznivy Francouz moquer un peu. Ver a vira tva....te spasi.

27.06.2023

Dlouho jsem o knize slýchával a četl. Názory na ní se různily. Vše ovšem naznačovalo, že půjde minimálně o z průměru vystupující text. Už po pár stranách mi bylo jasné, že sem nesáhl vedle. Houellebecq mě svým stylem psaní pohltil. Je to zvláštní, ale připadá mi, že takto umí psát jen Francouzi (Celine, Camus ...). Navíc to vysoce aktuální téma, které je jistě hodně "zromantizované" co dějové linie týče. Pro mě určitě ne poslední kniha od autora.

29.12.2019

Kniha se mi líbila, i když jsem čekala něco úplně jiného (skočila jsem na lep povrchním komentářům, že bude pojednávat o převzetí moci v Evropě islamisty). Jako bych neznala Houellebecqua! Kniha byla opět v jeho stylu. Hlavní hrdina - frustrovaný jedinec mužského pohlaví, ne zrovna sympaťák. Specifický přístup hlavního hrdiny k sexu. Co se mi líbilo: sonda do akademického prostředí - bohužel mám pocit, že poměrně trefná, tj. nadbytek nabubřelých blbů, kteří kromě své specializace nic jiného dobře nezvládají. Dobrý nástin toho, jak současný Evropan půjde jako ovce za tím, kdo mu nabídne pravidla, blahobyt a snadný přístup k ženám. Pasáže se zajímavými úvahami. Škoda, že vůbec neznám Huysmanse a nemohla jsem si vychutnat případné paralely. A v čem nemám jasno? Jestli jsou Houellebecquovi hrdinové odrazem jeho samého a nebo jestli jeho knihy jsou kritikou takovýchto jedinců...

22.05.2016

"Evropou se plíží miláček islámu..."
Oněch paralel s minulým režimem nalezne našinec v Houellebecqově románu nemálo - ideální, utopický, takřka berzpromlémový svět, kde každý má své jistoty a své místo, a kde již nemá místo (vše)ničící touha jedince, kde kolektivně spějeme k lepším zítřkům, jež ovšem tímto životem nekončí, nýbrž jsou pouhým předstupněm života věčnějšího než věčného.
Román na mě nepůsobí islamofobicky (když už tak to spíše naopak), čtu v něm spíše varování před lidskou malostí, kdy pro vlastní spokojenost, pohodlí a výhody jsme s to přijmout a propůjčit se k ledasčemu alias všemu.

12.11.2016

Na to, jaký vzbudila rozruch, mě kniha nijak moc nenadchla. Vlastně v ní chybí jakýkoli střet myšlenek a postojů. Ty asi má provokovat ve čtenáři, ale u mně se to nedostavilo, protože z hlediska toho co je v knize není moc co zastávat a proti čemu se stavět. Francie se podvolí (od toho název) politice spojených socialistů a muslimské strany velmi snadno, za přispění intelektuálů (vlastně intelektuálních prostitutů, což je možná to, co budilo rozruch ve Francii). Ti, aby mohli pokračovat v přednášení na školách, přijmou ochotně muslimskou víru. Ani z jiných kruhů se téměř nic neozve, sice se tam mluví o "identitárních hnutích", která jsou "za Evropu" (a proč by součástí té identity mělo být vždy křesťanství, já jsem proti tomu, co kniha popisuje, cítím se Čechem náležejícím do Evropy, mám rád její kulturu a jsem kovaný ateista), ale to je vše. Většinu času čtenář sleduje úvahy hlavního nehrdiny Francoise, pouhé pasivní bytosti, nesympatické až na půdu, neschopné citu k sobě, rodině, kolegům, neschopného vytvořit si vztah. Je citově i intelektuálně vyprázdněný, jeho jedinými zálibami jsou dekadentní spisovatel Huysmans a tvrdý sex. Dokonce i v hovorech, které vede, sám prakticky nic nepřináší, jen čeká, co řeknou ostatní. Snad jen pasáž, která rozebírala podvolení se Alláhovi v rámci učení muslimské víry něco opravdu sdělovala, jinak je to jen nastíněná varianta vývoje, která sama o sobě za teoretickou úvahu stojí, ale její zpracování v knize považuju za sotva nakousnuté. Proč je 1984 tak silné. Protože co strana, to myšlenka, to pocit. Winston Smith je osoba, která uvažuje o světě kolem sebe, snaží se přemýšlet, zda je chyba v systému kolem, nebo v něm samém, konfrontuje své vzpomínky na dobu před vítězství Angsocu s realitou, přemýšlí, zkouší analyzovat. Tady nic takového není. Možná by se to dalo brát tak, že citová vyprahlost Francoise je nějaký popis evropské (nebo aspoň francouzské, to jméno k tomu svádí) společnosti nebo stanovisko, že vlastně není co zachraňovat, že jsme všichni sobečtí, individualističtí, slabí, neschopní proti něčemu jít a za něco bojovat. Jenže jak to tak čtu, autor používá prakticky stejný typ hrdiny ať píše o čemkoli, takže ani v tom myšlenku nevidím. Přesto dám tři, za literární úroveň a za popis prostředí akademiků intelektuálů. A za to, že se to četlo dobře navzdory tomu, že děj byl velice řídký.

23.04.2017

Celkem pěkné čtení, a to v několika rovinách. Kdo ovšem čeká antiislamistickou kritiku a krvavou vizi hrůzovlády islamistů, bude zklamán. Kniha spíše ukazuje, že pokud Islám v Evropě zvítězí, bude to postupným vývojem a ne krví, a většina společnosti to bude akceptovat.

Co se týče politické linky, ta mně přišla z celé knihy asi nejméně uvěřitelná. Představa islámských stran vyhrávajících volby zatím ani v náznacích není na pořadu dne. Jinak ale autor perfektně ukazuje fakt, že pokud islám ovládne západní společnost, rozhodně nepůjde o invazi radikálních bojůvek typu IS, ale přijde to z vnitřku, a půjde o onen průměrný typ Islámu, který se může ukázat překvapivě atraktivní i v rámci Evropy.

Společenská linka mě bavila nejvíc, a řadu tendencí vystihla přesně. Osobně mě zaujaly zmínky o duchovních cestách muslimských konvertitů, pro které představuje islám jen konečnou stanici v hledání identity, byť ji dříve hledali třeba na opačné straně. Sám jsme si několikrát říkal, že řada identitářských a národně-konzervativních uskupení, často stojících právě na kritice islámu, s ním přitom mají téměř totožné cíle, a v hodnotách i názorech na uspořádání společnosti by dokázaly nalézt většinovou shodu ve své opozici proti liberalismu. Stejně tak hezky autor ukazuje fakt, že reálně je drtivá většina obyvatel schopna se přizpůsobit jakémukoliv režimu, přijmout jeho požadavky, a žít v něm obstojně své životy, ať jde o režimy socialistické, fašistické, demokratické, nebo teokratické. A pokud bude součástí požadavků konverze k islámu, nebude to pro ně větší problém, pokud jim to přinese výhody. A těžko jim to lze vyčítat, historie ukazuje, že je to přirozené.

Po přečtení knihy zůstává řada znepokojivých otázek. Mimo jiné ta, zda islám nakonec skutečně nepředstavuje jednu z cest ze slepé uličky, kam dovedl Evropu liberalismus a konzumní společnost, a kvůli které se evropská civilizace nachází ve stádiu rozkladu a prázdnoty, kterou tak věrně reprezentuje hlavní hrdina knihy. Zda bychom ho nakonec (po chvíli trucování) nepřijali s úlevou, jako řešení našich problémů. Nebo přijde hodnotová obroda z jiné strany, kterou vzestup islámu podnítí? Tak či tak, nějaká přijde. Jsme zvědav, nakolik bude Houellebecquovu románu podobná.

16.11.2017

Uf, tak to mám za sebou. Málokterá kniha ode mne dostala tolik šancí. A snad nikdy jsem se tak netěšila až bude dočtena (většinou je to naopak) a já se to spratka Francoise konečně zbavím. Sprosté sebestředné sobecké hovado si nezaslouží nic jiného než takový konec, který je navíc zřejmý od počátku. Člověk, který nemá žádné společenské vazby (ani k rodičům, dívce), bez přátel, zahleděný do sebe. .. Ve 44 letech si připadá příš mladý, aby zakládal rodinu... Pro něj je vlastně islám spása.
Tak jen doufám, že to byla svého druhu karikatura, protože pokud by takto fungovala většina společnosti, tak bude islamizace rychlá a pro tento typ lidí vlastně i bezbolestná...

15.05.2018

Nebudem sa rozpisovať o obsahu knihy, v komentároch je tu pomerne obsiahle rozpísaný. Až je to na škodu, odporúčam čítať najprv knihu :-) A za prečítanie určite stojí, je to veľmi originálny pohľad na aktuálnu tému. Najlepšie urobíte, ak si nájdete ďalších ľudí, ktorí budú čítať zároveň, aby ste mali potom s kým diskutovať. Pretože táto kniha je mimoriadne bohatá na podnety k rozhovorom, a to nielen na politickú tému.

10.09.2019

Zajímavá kniha. Od námětu jsem čekala trochu víc. Přišlo mi, jako by se autor bál popustit uzdu své fantazii a raději vždy děj vrátil do reality povídáním o Huysmansovi.
Nečekala jsem islámskou brutalitu, nejsem xenofob, ale myslela jsem, že nová vláda a prezident významněji zasáhnou do děje v knize.
Příběh měl podle mě zajímavý potenciál, jen bych asi změnila profesi hlavního hrdiny.
Jinak ale knihu hodnotím kladně, nečišela z ní žádná nenávist atp., což si představovali všichni z mého okolí, kterým jsem jen malinko naťukla děj.
Kladně pak hodnotím i uvěřitelnost knihy.

16.09.2020

Jestliže kniha měla burcovat a šokovat a hlavně upozornit na nebezpečný fanatismu islámu, pak splnila svůj účel. Proto 5*.

20.12.2020

Se jménem Michel Houellebecq je už asi neodmyslitelně spjato slovo kontroverzní. Nečetla jsem snad jedinou recenzi, ve které by toto slovo nefigurovalo a už vzhledem k anotaci příběhu, se asi není moc čemu divit. Autor náměty svých knih bodá do vosího hnízda, opakovaně kritizuje moderní společnost a zejména francouzské politické poměry. Ve svém nejslavnějším románu Podvolení zachází tak daleko, že raději nechá vyhrát islámskou politickou stranu, než aby se k moci dostala pravicově založená Marine Le Penová. Houellebecq se nezdráhá využívat skutečných reálií a pouze je doplňovat smyšlenkami, čímž jsou jeho knihy o to naléhavější a uvěřitelnější. Stejně jako v mnou předchozí čtené knize, Serotoninu, oceňuji, jak perfektně zvládá vytvořit paralelu mezi úpadkem jedince a celé společnosti. Pro jeho rukopis se jedná o velmi charakteristický motiv, který si užívám, přestože ho používá opakovaně. Druhou (a zdaleka ne poslední) autorovu přednost spatřuji ve schopnosti morálně pozlobit čtenáře na místě, kde by to zdaleka nečekal. Přestože jsem měla pocit, že mám na islám celkem ukotvený názor, Houellebecq dokázal přijít s argumenty, u kterých jsem si říkala, že na tom náboženství tedy asi něco bude, notabene pokud bych knihu četla z pozice muže. Zvlášť mě zaujala myšlenka předstíraného perfekcionalismu v našich životech – žena, než odchází z domu, se obvykle nalíčí, hezky obleče a upraví – působí tak přitažlivě a sebevědomě na své okolí, pak přijde domů, „masku“ sundá a před manželem pobíhá v teplácích a rozcuchaných vlasech (ne, že by na tom bylo něco špatného, jen mě to zkrátka popíchlo zamyslet se, zda by občas nestálo za to, zkusit to naopak). Celkově mi autor opět dokázal, že mě jeho kompozice příběhu prostě baví, nutí k zamyšlení, občas pobaví, občas rozzlobí, každopádně na mě nějak emociálně působí, což je podle mého známka dobré knihy. Na tomto místě mohu doporučit i audioknižní zpracování namluvené Igorem Barešem s vhodně zvolenými „náboženskými“ hudebními předěly.

19.03.2021

Říkal jsem si, že projdu komentáře a budu je číst tak dlouho, než narazím na vrchol (pseudo)argumentační absurdity "Zkuste v muslimské zemi postavit kostel!". Moc času mi to nezabralo. Hodnotím s tím, že jsem o existenci nějakého Huysmanse před čtením neměl ponětí, kdyby to bylo naopak, možná bych hodnotil odlišně a dokázal docenit jiné kvality Houellebecqova díla.

Podvolení jsem poslouchal jako audioknihu v podání Igora Bareše. Po doposlechnutí jsem ještě několik dní přemýšlel, jak jí vlastně hodnotit. Bavila mě, to ano, ale asi jsem od ní čekal něco víc.

Začnu zápory:
Tempo knihy. Všechno je až moc vyhrocené, jakákoli společenská změna, která by normálně zabrala generaci, se tu děje během několika (tý)dnů.
V některých částech neuvěřitelnost příběhu. Vyhrocené druhé kolo prezidentské volby, hutná atmosféra, Francois odjíždí z Paříže, nefunguje rádio a internet. Takové hezky rozehrané postapo, i když se ještě den předtím nic moc nedělo. Francois, univerzitní profesor, intelektuál bez sklonů k násilí, žijící poklidný život staršího mládence, přijede na benzínovou pumpu a naprosto chladnokrevně překročí mrtvolu pokladní, aby mohl natankovat. COŽE??? Nejde to, nevadí, ještě zajde prozkoumat zbraně opodál mrtvých ozbrojenců, pak nasedne do auta a jede dál. Málem jsem si ukroutil hlavu.
Během pár týdnů přestanou všechny ženy jako mávnutím kouzelného proutku nosit krátké sukně a šortky. A to nejlepší, opět během pár týdnů to vypadá, že se Evropská unie rozšíří o půlku Afriky a Blízkého východu. Jasně. Já chápu, že je to vyhrocená a provokativní vize, ale tohle je tak strašně nereálné, až to ze společensky kontroverzní vize blízké budoucnosti přechází ve sci-fi.

Klady:
Atmosféra první třetiny knihy. Skvělá.
Podvolení mě v mnoha ohledech donutilo k zamyšlení, ale ne ohledně hlavního tématu knihy, spíš ohledně jiných věcí, které Houellebecq jednou či dvěma větami v některém monologu nebo dialogu otevřel.

Zaujala mě třeba jen taková lehká zmínka (ani nevím, jestli autorem zamýšlená), že na dialog dvou intelektuálu lze pohlížet jako na za sebe poskládané fráze, kde obsahový význam není důležitý. Dialog je pak vlastně jen opakováním již řečeného v tom správném slovosledu jen proto, aby mluvčí vzbudil dojem sečtělosti a naplnil očekávání druhé strany dialogu. Zajímavé.

Podle Houellebecqa lze politické názorové rozdíly překonat něčím jiným, co budou mít rozpolcené společenské skupiny společné - třeba náboženstvím. I když nevím, jestli by dokázala společná víra překonat vzájemnou nevraživost Vlámů a Valonů, je to zajímavá myšlenka, ne vždy by to totiž muselo být náboženství. U nás, ve většinově ateistické/agnostické společnosti, je to třeba sport, resp. sportovní úspěchy jednotlivců a národních (nebo možná spíš státních... nevím, jestli národní je v tomto ohledu to správné adjektivum) týmů. Nedokáže stmelit tak, aby vytvořil politickou sílu, ale hledání těchto jednotících bodů je námětem k zamyšlení.

Podvolení samo... Houllebecq o něm mluví primárně ve smyslu náboženském, podvolení se nějaké transcendentní autoritě. Nemá ale možná daleko od Havlova konceptu konformismu zmíněném v Moci bezmocných. Zelinář se také podvolil, když vyvěsil do výlohy výzvu proletářům. Je konformní chování vůči vládnoucímu (světskému) režimu totéž, jako podvolení se b(B)ohu? Francois se zjevně podvolil jen proto, že v důsledku získal nějakou výhodu nesouvisející až tak s tím, čemu se podvolil, totéž zelinář. To je negativní stránka podvolení a konformismu. Myslím ale, že může existovat i pozitivní stránka. Další námět k zamyšlení.

Zajímavá kniha, stojí za přečtení, ale podle mě ne kvůli příběhu, ale kvůli drobnostem, které podnítí k přemýšlení. Kdybych si byl jistý, že je tam dal Houellebecq úmyslně, a nejsou jen mimovolným prostředkem vyprávění, hodnotil bych asi lépe. Jistý si ale nejsem, tak tuto svou "intelektuální stimulaci" hodnotím jako lepší průměr.

11.11.2015

Čekal jsem nějakou velkolepou provokaci, která bývá v jeho ostatních knihách. Tady přistupuje k tématu spíše opatrně a pozvolna. Ano místy přeskakuje rychle kupředu v islamizaci společnosti, resp. nedostatku problémů při proměně a ignoraci zahraničí, ale o tom ta kniha není. Kniha není o strachu z islamizace, ale z toho, že je to vlastně všem jedno. Ztrátě vlastní identity, která je pak lehce nahrazena. Řekl bych, že jde o krizi středního věku, ale civilizační úrovně a hrdina je jen personifikací tohoto procesu.