Podvolenie
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483883/bmid_podvolenie-dC4-483883.png
4
809
809
Vo Francúzsku blízkej budúcnosti akademik François sleduje postupný rozklad svojho života. Sexuálna túžba upadá, nemá blízkych priateľov a vrchol svojej kariéry dosiahol prácou o spisovateľovi z 19. storočia Jorisovi-Karlovi Huysmansovi. V spoločnosti neskorého kapitalizmu, v ktorej sa z konzumizmu stalo náboženstvo, je François duchovne vyprázdnený, a tak hľadá spôsob zaplnenia vákua svojej existencie. A nie je jediný. V prezidentských voľbách roku 2022 sa do druhého kola dostávajú Marine Le Penová z Národného frontu a Mohamed Ben Abbes z novovzniknutej strany Moslimské bratstvo. V kontroverznej koalícii s mainstreamovými stranami sa Ben Abbes dostáva k moci a Francúzsko sa zo dňa na deň radikálne zmení. Začína platiť islamské právo: ženy musia chodiť zahalené, podporuje sa polygamia a pred Françoisom sa otvára nový život. Podvolenie je krutou satirou a zároveň hlbokým zamyslením nad izoláciou, vierou a láskou. Autor vďaka talentu a vizionárstvu svoj pohľad na našu starnúcu civilizáciu formuluje s dávkou komiky a zároveň fatalistickou melanchóliou. Podvolenie je podmanivým politickým a morálnym podobenstvom.... celý text
Přidat komentář
Houellebecqov hrdina, súčasný západný štyridsiatnik, ktorého napĺňa iba túžba po spoločenskom uznaní a sexuálne uspokojenie, ktoré keď stráca, automaticky rozmýšľa o samovražde, zákonite nemôže vyvolávať v čitateľovi sympatie. Myslím však, že o to autorovi ani nešlo. Pre našinca, potomka socializmu, ale možno aj pre ďalších, to bude úchylný odľud bez chrbtovej kosti, možno až nereálna, prehnaná postava. Aj emočne chladný, neosobný, až suchopárny spôsob, akým autor príbeh rozpráva, tieto pocity umocní. Som toho názoru, že táto postava skutočne do istej miery je typickým reprezentantom štyridsiatnika žijúceho v západnej metropole. V trocha nadnesenom zmysle, samozrejme, každý nieje profesor, či literát.
Pri čítaní môžeme nadobudnúť pocit, že tie časté a kvetnaté opisy sexu sú v texte na to, aby autor čitateľa neunudil početnými filozofickymi a politickými úvahami. Aby zakryl fakt, že je to iba moderná kaubojka, kde strelbu nahrádza striekanie semena a indiánov a gangstrov rasové, náboženské a politické skupiny. A mohla by to byť aj pravda, keby záver neukázal, že to mal autor od začiatku premyslené oveľa viac, než by sa na prvý pohľad zdalo. Nejde tu ani tak o predpoveď vzostupu islamu, ako skôr o veľmi funkčne poňatý opis úpadku západnej spoločnosti. Ten záver, posledné slová a vety, to už nieje kritika, to už je číry výsmech. Viac nedávam preto, lebo autor sa v istých scénach predsa len príliš vyžíval. I keď, ktohovie, možno som len zakríknutý potomok socializmu. Pravda je, že bez sexu by román nefungoval. Vlastne je to celé o sexe. Freud by mal radosť.
Kromě toho, že mi absolutně nesedl styl psaní autora...tak se mi velice hnusila povaha hlavní postavy - vypravěče... Žádná empatie nulová sympatie... Příběh, jako takový má docela dobrý nápad, ale provedení už tak slavné není.
Podvoliť sa lebo je to pohodlné a výhodné, tá "normálnosť" je na ľuďoch desivá, čo sme ochotní akceptovať a ako sa nedokážeme učiť z minulosti. Populistickí lídri, pravica smerom príliš nakraj a apatia v spoločnosti ma desia viac než islamizácia Európy a pár dievčat s handrou na hlave. Benov Abbésov a rozsievačov myšlienkovej rakoviny je veľa aj v realite a sú z rôzneho cesta. A dostaná sa ku korytu v pravý čas. Moralizovať mi neprináleží, no absolútny nedostatok empatie a vcítenie sa do iných aj v úplnych maličkostiach - pretože opak sa bežne akceptuje a je to všeobecne normálne, postupne dovádza človeka k otupeniu vnímania a zmyslov a to je to dosť desivé, no tak banálne. Sú veci, ktoré su tak samozrejmé a nemali by byť. Občas rozum stojí. Okrem covidu bojujeme už dlhodobo aj s mamvpičizmom, čo je horšia choroba, lebo sa nedá ľahko liečiť, neexistuje účinná vakcína a má horšie trvalé následky. Stáčí si všímať ľudí, ja sa nepovyšujem, ale prečo je toľko absolútnych blbcov? Viem, že je tam xy premenných. Je nám až moc dobre a mnohým chýba zmysluplnosť ich života a väčšia sebareflexia. Ono všetko mi pomáha si viac uvedomovať aj M.H. s jeho knihami, sú veľmi inšpiratívne, aj keď v nich mnohí vidia iba nadbytok nechutnosti, porna a depresie.
V tejto knihe vidno istú zmenu oproti iným knihám od autora, a to, že vnútorný rozklad hlavnej postavy je viac zapríčinený rozkladom spoločnosti zvonka (v iných knihách samozrejme spoločnosť k rozkladu dosť prispieva, no tu je to badať asi najviac) , no záver je v podstate rovnako smutný a nihilistický ako všetky diela autora, v tomto určite nesklamal. Možno je dokonca vôbec ten najsmutnejší. V iných autorových knihách je každopádne vnútorný svet hlavnej postavy bohatší, zaujímavejší, čo trochu zráža moje hodnotenie, celkový dojem je ale nadpriemerný ako vždy.
Velmi velmi velmi znepokojivá kniha.
Mnoho provokativních a kontroverzních úvah.
Věrohodná vize - doufejme, že nikoliv prorocká.
Málokdy ve mně kniha vyvolá takový vnitřní dialog s autorem, chuť vznášet na něj otázky a námitky. Doptávat se a hádat se.
V politologii jsem nikdy nevynikala a v politice se příliš nevyznala. Mám na to moc jednoduchý, selský rozum a k tomu příliš mnoho emocí. Tato kombinace není ideální pro ten specifický způsob přemýšlení, který je nejspíš zapotřebí. Takže vlastně nebylo vůbec jisté, jestli mě "Podvolení" - kniha kteří má být politickou fikcí, zaujme, jestli ji pochopím. No.... Buď jsem četla jen tak halabala, nebo se žádná velká politika nekonala. Je to prachsprosté, staré, dobré, existenciální drama osamělého muže středního věku v bohaté západní společnosti a ano, na pozadí možného sociálněpolitického scénáře příštích dekád. Ale taky je docela dobře možné, že jsem vůbec nic nepochopila, čímž se vracím k druhé větě tohoto příspěvku a to je asi tak všechno.
"Všechna zvířata a drtivá většina lidí žije, aniž pociťuje sebemenší potřebu plnit jakékoliv poslání."
Z toho, co jsem od Houellebecqa zatím četl, je to ta nejméně pornografická kniha.
Jinak si myslím, že by se měla číst paralelně s jeho Mapou a územím, v komentáři pokračuju tam.
Ani jako muž jsem se nesetkal s minimem empatie k hlavní postavě vypravěce. Způsob psaní po mém soudu tristní.
Optika skrz sex, snad pro někoho lákavá, na hranici ubohosti? Intelektuální omáčka /Della111/ velmi prázdná a na efekt. . . . a nihilismus Evropy? Zvláštně uchopeno. Bez světla na konci tunelu.
Zvědavost mi asi nedá nezkusit ještě něco od autora, ale moc šancí mu nedávám!
Přesný komentář KačkaM a Metla!!!
Ozlompenis:)
On ten Houellebecq je takovej podivnej už od pohledu, což mi přišlo dost sympatický, ale tím to skončilo.
Hlavní hrdina úplně mimo dimenzi, zejména tu mojí, iritoval mě v maximální možné míře.
Francouzská literatura je sama o sobě dost bipolární, ale tohle byl extrém. Skromně si myslím, že jsem velmi zdatný čtenář, ale tady jsem se vůbec neměla čeho chytit. Furt se nic nedělo a najednou se tam rozjela soukromá genocida a já mlčky jako ovce četla a stejně jsem z toho neměla nic.
Další knihy autora si asi odpustím, tohle bylo jedno z těch špatných první rande.
Vynikající téma této knihy autor zpracoval formou jakéhosi diskuzního románu a i z hodnocení je patrné, že to mnoha čtenářům nesedne.
Výborný námět je tady hojně zalévaný omáčkou složenou z intelektuálních diskuzí akademiků a z rozebírání dějů a myšlenek jiných knih. Jak už je Houellebecqovým zvykem, i tady se jeho hlavní hrdina plácá ve svých pocitech a myšlenkách, které se často točí kolem sexu.
Tuto knihu ničí zpracování. Příběh a hlavní myšlenka se tady často ztrácí v nezajímavých přechytralých pasážích a samozřejmě hromadě řečí kolem sexu a pohlavního orgánu hlavního hrdiny. Podobná díla jsou potřebná, ale napsaná tak, aby to zaujalo co nejvíce čtenářů. Obávám se, že by to ale musel napsat někdo jiný. Michel Houellebecq prostě píše takto...
50%
Osobně bych se nedivila vzhledem k tomu, jak to poslední léta v Evropě vedeme a kam politika směřuje, že se toto jednou opravdu stane :-( Myslím, že je dost příkladů zemí nebo i měst, kde se ponechala "hodně volná ruka", která postupně přišla o "většinu prstů" a začaly vážné problémy různých druhů. Základní pravidla islamizace - nejdříve se nenápadně včlenit do hostitelské společnosti, až nás bude trochu více, chtít různé změny a ohýbat pravidla v náš prospěch a potom pozvolna přebrat velení a tvrdě potlačit svobody a práva ostatních.
Téma zajímavé, kniha nic moc, hlavní hrdina blb. Docela mne vyděsilo, kdo všechno může učit a trochu mne uklidnil až doslov. Ale je fakt, že fůra studovaných lidí je tak zaměřených jen na svůj obor, že jim chybějí všeobecné znalosti, a selský rozum se jim zdaleka vyhnul.
Co se tématu týče, tak bych se velice divila, kdyby si to ženy, které v tom nebyly vychovány od malička, nechaly jentak líbit. Chlapi možná, půlka žen také (než by zjistily, že není nic příjemného být na někom totálně závislý), ale druhá půlka žen určitě ne.
Houellebecq bez příkras a přehánění ukazuje, kam střemhlav směřuje bezzubá, sebemrskačská Evropa, jejíž „elity“ zjevně touží po zániku civilizace stojící na křesťanských základech. Ani to nelze nazvat varováním, popisované události už probíhají a původní obyvatelstvo se zatím bez výraznějšího odporu podvoluje. Mnozí dokonce zániku vlastní kultury aktivně napomáhají – politici, média, aktivisté... Naši potomci budou za nějakých 50-75 let žít na kontinentu připomínajícím Blízký východ či Afriku, v nesvobodě, násilí, vzděláváni Koránem. Budoucnost ve znamení Islámu dávno není možné zastavit bez značného krveprolití.
Já však nechci číst o žábě, co se uvaří v pozvolna ohřívaném hrnci vody. Nechci číst o tom, jak na palubě potápějícího se Titaniku cestující v klidu tancují. Nechci číst o chlápkovi, který po pádu ze střechy mrakodrapu průběžně křičí: „Pořád dobrýýýý!“ Potřebuji tu naději, že žába z hrnce včas vyskočí, většina lidí z Titaniku bude zachráněna a ten padající chlápek se bez vážnější újmy rozplácne třeba o plošinu na mytí oken.
Důvodů pro stěží průměrné hodnocení nacházím víc: absolutně nesympatická hlavní postava, nudná, bloumající Paříží, srkající víno po hektolitrech, příliš řešící svůj jídelníček, naslouchající politickým, filozofickým, sociologickým a náboženským rozborům ostatních rozumprdů. Kromě toho je zdlouhavě pitvána tvorba francouzských spisovatelů... a šuká se o zlompenis. Autor často lacině sklouzává k explicitním porno popisům.
S přivřenýma očima dávám 50% za tu nahou pravdu a dostatek podnětných myšlenek, způsob sdělení mi ovšem nesedl vůbec.
P.S.: A co měla znamenat ta scéna u benzínky?! Kdo normální v civilizované zemi po nálezu mrtvol řeší tankování, místo aby volal policii?!
Když jsem ji před čtyřmi roky četla, přišlo mi absurdní, jak rychle a relativně klidně se společnost změnila a přijala nový stav. Současnost? V rámci ochrany zdraví souhlasíme s kde čím, neprotestujeme, těm nejcennějším, co máme, strkáme do nosu kdo ví co, bráníme jim normálně vyrůstat, už nám nevadí rozdělení na občany první kategorie s očkováním ty druhořadé bez očkování, hlavně když budeme moct do kina a na dovolenou. A jak rychle se mění režim v Polsku a Maďarsku? Takže zvyšuji počet hvězdiček za předvídavost, i když se mi kniha četla hůř.
Říkal jsem si, že projdu komentáře a budu je číst tak dlouho, než narazím na vrchol (pseudo)argumentační absurdity "Zkuste v muslimské zemi postavit kostel!". Moc času mi to nezabralo. Hodnotím s tím, že jsem o existenci nějakého Huysmanse před čtením neměl ponětí, kdyby to bylo naopak, možná bych hodnotil odlišně a dokázal docenit jiné kvality Houellebecqova díla.
Podvolení jsem poslouchal jako audioknihu v podání Igora Bareše. Po doposlechnutí jsem ještě několik dní přemýšlel, jak jí vlastně hodnotit. Bavila mě, to ano, ale asi jsem od ní čekal něco víc.
Začnu zápory:
Tempo knihy. Všechno je až moc vyhrocené, jakákoli společenská změna, která by normálně zabrala generaci, se tu děje během několika (tý)dnů.
V některých částech neuvěřitelnost příběhu. Vyhrocené druhé kolo prezidentské volby, hutná atmosféra, Francois odjíždí z Paříže, nefunguje rádio a internet. Takové hezky rozehrané postapo, i když se ještě den předtím nic moc nedělo. Francois, univerzitní profesor, intelektuál bez sklonů k násilí, žijící poklidný život staršího mládence, přijede na benzínovou pumpu a naprosto chladnokrevně překročí mrtvolu pokladní, aby mohl natankovat. COŽE??? Nejde to, nevadí, ještě zajde prozkoumat zbraně opodál mrtvých ozbrojenců, pak nasedne do auta a jede dál. Málem jsem si ukroutil hlavu.
Během pár týdnů přestanou všechny ženy jako mávnutím kouzelného proutku nosit krátké sukně a šortky. A to nejlepší, opět během pár týdnů to vypadá, že se Evropská unie rozšíří o půlku Afriky a Blízkého východu. Jasně. Já chápu, že je to vyhrocená a provokativní vize, ale tohle je tak strašně nereálné, až to ze společensky kontroverzní vize blízké budoucnosti přechází ve sci-fi.
Klady:
Atmosféra první třetiny knihy. Skvělá.
Podvolení mě v mnoha ohledech donutilo k zamyšlení, ale ne ohledně hlavního tématu knihy, spíš ohledně jiných věcí, které Houellebecq jednou či dvěma větami v některém monologu nebo dialogu otevřel.
Zaujala mě třeba jen taková lehká zmínka (ani nevím, jestli autorem zamýšlená), že na dialog dvou intelektuálu lze pohlížet jako na za sebe poskládané fráze, kde obsahový význam není důležitý. Dialog je pak vlastně jen opakováním již řečeného v tom správném slovosledu jen proto, aby mluvčí vzbudil dojem sečtělosti a naplnil očekávání druhé strany dialogu. Zajímavé.
Podle Houellebecqa lze politické názorové rozdíly překonat něčím jiným, co budou mít rozpolcené společenské skupiny společné - třeba náboženstvím. I když nevím, jestli by dokázala společná víra překonat vzájemnou nevraživost Vlámů a Valonů, je to zajímavá myšlenka, ne vždy by to totiž muselo být náboženství. U nás, ve většinově ateistické/agnostické společnosti, je to třeba sport, resp. sportovní úspěchy jednotlivců a národních (nebo možná spíš státních... nevím, jestli národní je v tomto ohledu to správné adjektivum) týmů. Nedokáže stmelit tak, aby vytvořil politickou sílu, ale hledání těchto jednotících bodů je námětem k zamyšlení.
Podvolení samo... Houllebecq o něm mluví primárně ve smyslu náboženském, podvolení se nějaké transcendentní autoritě. Nemá ale možná daleko od Havlova konceptu konformismu zmíněném v Moci bezmocných. Zelinář se také podvolil, když vyvěsil do výlohy výzvu proletářům. Je konformní chování vůči vládnoucímu (světskému) režimu totéž, jako podvolení se b(B)ohu? Francois se zjevně podvolil jen proto, že v důsledku získal nějakou výhodu nesouvisející až tak s tím, čemu se podvolil, totéž zelinář. To je negativní stránka podvolení a konformismu. Myslím ale, že může existovat i pozitivní stránka. Další námět k zamyšlení.
Zajímavá kniha, stojí za přečtení, ale podle mě ne kvůli příběhu, ale kvůli drobnostem, které podnítí k přemýšlení. Kdybych si byl jistý, že je tam dal Houellebecq úmyslně, a nejsou jen mimovolným prostředkem vyprávění, hodnotil bych asi lépe. Jistý si ale nejsem, tak tuto svou "intelektuální stimulaci" hodnotím jako lepší průměr.
Proboha co to je za literární paskvil? To se nedá vůbec číst. A ani to vlastně číst už nemusím, vše se dozvím z anotace, že se z Francie stane islámský stát. Po cca 50 stránkách kniha letěla přes celý pokoj:) Nedočteno. Lepší je seriál Chalifát.
Knihu jsem přečetla za jediný den ne proto, že by byla až tak strhující (i když je výborná), ale protože jsem si s ní nechtěla kazit neděli. A když jsem ji po několika hodinách dočetla, rozhlédla se kolem a uvědomila si, že nejsem ve sladké Francii, nýbrž u nás na zaostalém, xenofobním a zpátečnickém východě, moc se mi ulevilo. Ta Houellebecqova vize je děsivá ne proto, že by to byla dystopie o Francii ovládnuté islámem nebo o hrůzách, které jsou spojeny s náboženským fundamentalismem. Ale proto, že popisují ten proces, jak k tomu došlo. A ten působí tak logicky a představitelně, až běhá mráz po zádech. Ať už jde o myšlení a jednání aktérů politických dějů nebo o duchovní vyprázdněnost západní civilizace, která nejen, že nemá imigrantům co nabídnout, ale sama hledá a neví kudy kam (což autor skvěle personalizuje v uvažování hlavního hrdiny). Prostě má čtenář pocit, že se to může stát. Rozdíl je asi takový, jako když člověk čte něco o holokaustu a nacistickém režimu, skoro se mu nechce věřit, že čte o realitě. A pak si přečte o nástupu nacistů k moci (demokraticky, prostřednictvím rozumně uvažujících lidí) a běhá mu mráz po zádech, protože vidí, že to je možné kdykoliv a kdekoliv.
Kniha je navíc bravurně přeložená, má moc pěkně napsaný doslov, obsahuje taky taky jiná závažná témata k zamyšlení a sexuální scény, které předčí leckterý erotický román.
Ale teď už dost a na chvíli budu číst něco veselého a optimistického, protože ač autor doslovu píše celkem hezky, že "rezignace nemusí být naší jedinou reakcí" na závěr knihy, nadějí pro budoucnost (alespoň západní) Evropy mě román nenaplnil ani omylem.
Můj první Houellebecq. Nezklamal mě. Velmi dobře popsal současnou Francii.
Vystihl co ji čeká v nejbližších letech. Podobně jako Jean Raspail v Táboru svatých.
Rozhodně ne kontroverzní kniha.
Se jménem Michel Houellebecq je už asi neodmyslitelně spjato slovo kontroverzní. Nečetla jsem snad jedinou recenzi, ve které by toto slovo nefigurovalo a už vzhledem k anotaci příběhu, se asi není moc čemu divit. Autor náměty svých knih bodá do vosího hnízda, opakovaně kritizuje moderní společnost a zejména francouzské politické poměry. Ve svém nejslavnějším románu Podvolení zachází tak daleko, že raději nechá vyhrát islámskou politickou stranu, než aby se k moci dostala pravicově založená Marine Le Penová. Houellebecq se nezdráhá využívat skutečných reálií a pouze je doplňovat smyšlenkami, čímž jsou jeho knihy o to naléhavější a uvěřitelnější. Stejně jako v mnou předchozí čtené knize, Serotoninu, oceňuji, jak perfektně zvládá vytvořit paralelu mezi úpadkem jedince a celé společnosti. Pro jeho rukopis se jedná o velmi charakteristický motiv, který si užívám, přestože ho používá opakovaně. Druhou (a zdaleka ne poslední) autorovu přednost spatřuji ve schopnosti morálně pozlobit čtenáře na místě, kde by to zdaleka nečekal. Přestože jsem měla pocit, že mám na islám celkem ukotvený názor, Houellebecq dokázal přijít s argumenty, u kterých jsem si říkala, že na tom náboženství tedy asi něco bude, notabene pokud bych knihu četla z pozice muže. Zvlášť mě zaujala myšlenka předstíraného perfekcionalismu v našich životech – žena, než odchází z domu, se obvykle nalíčí, hezky obleče a upraví – působí tak přitažlivě a sebevědomě na své okolí, pak přijde domů, „masku“ sundá a před manželem pobíhá v teplácích a rozcuchaných vlasech (ne, že by na tom bylo něco špatného, jen mě to zkrátka popíchlo zamyslet se, zda by občas nestálo za to, zkusit to naopak). Celkově mi autor opět dokázal, že mě jeho kompozice příběhu prostě baví, nutí k zamyšlení, občas pobaví, občas rozzlobí, každopádně na mě nějak emociálně působí, což je podle mého známka dobré knihy. Na tomto místě mohu doporučit i audioknižní zpracování namluvené Igorem Barešem s vhodně zvolenými „náboženskými“ hudebními předěly.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie sex zfilmováno islám Francie francouzská literatura budoucnost muslimové společnost a politikaAutorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Odvážné a znepokojivé, ale mně se to líbilo, možná i díky bezkonkurenčnímu přednesu Igora Bareše. Je rok 2022 a ve Francii jsou právě prezidentské volby ...