Podzemní hudba

Podzemní hudba
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24996/podzemni-hudba-24996.jpg 4 6 6

První reprezentativní výbor z veršů u nás opomíjené osobnosti, která reprezentuje první generaci anglického romantismu.

Přidat komentář

RichardMekka
06.09.2021 5 z 5

Je splněn jeden cíl: má mysl
tím ožila, a jestli její jas
mě neopustí, vkrátku po vrstvách
proběhnu celý příběh života.

[…]

Dobře si vzpomínám
(byl jsem jen malý kluk, snad nebylo
mi ani devět), jak mráz na horách
s mrazivým větrem loňské krokusy
spálil a serval;

[…]

Kdo ale pitvat dokáže
svůj rozum nožem geometrie,
změnit jej na kruh nebo obdélník?
Kdo vybaví si hodinu, v níž prvně
svým semínkem byl do nás zaset zvyk?

[…]

Projel jsem Paříž a těch pár dní
tam pobyl, spěšně ohlédl si místa
s pradávnou nebo čerstvou pověstí

[…]

Tento můj příběh, příteli, se týká
duchovních sil, jež pak krok za krokem
šly, ruku v ruce s láskou, se štěstím
a obrazností, která učí pravdě,
dokud se dobro nitru vrozené
pak nezhroutilo pod náporem doby
a jejích katastrof?

[…]

Ach ještě pár let užitečně žít,
a dojdem cíle, skončí se tvůj běh
a pomník slávy zde bude stát.



Rozsáhlá filozofická poéma Williama Wordswortha "Předehra aneb Jak vzniká básnický duch" (The Prelude; or, Growth of a poet’s Mind [1850]) obsahuje poeticky zpracované údaje o autorově životě, popisy významných události či vzpomínky na životní epizody. Wordsworth v básni popisuje svůj život od dětství, přes cesty do zahraničí, mladistvé okouzlení a básnickou iniciaci, až po stáří s myšlenkami na ukončené dílo. Témata a vývojová linie jsou shodná s klasickou autobiografií, liší se jen veršovanou formou.

Zdroj: "Autobiografie: žánr a jeho hranice" KLÁRA SOUKUPOVÁ
(vyšlo v časopise ČESKÁ LITERATURA 1/2015)

Šárkaxx
19.09.2018

První část básní je opravdu hezká. Druhá část "Předehra aneb Jak vzniká básnický duch" mě ale nebavila téměř vůbec, asi proto, že jsem ji nepochopila. Myslím si, ale ruku do ohně bych za to nedala, že velký podíl na svém rozvoji přikládá přírodě, tj. místu, na kterém žil, kdy se v dětství toulával po divoké přírodě, získal moudrost, kterou nejde získat vzděláním...

Asi nejvíc se mi líbila báseň o narcisech:

Já bloudil samotný jak mrak,
jenž hory doly přelít si,
vtom zástup upoutal můj zrak,
roj, hejno - zlaté narcisy;
tam u jezera, pod stromy
vítr jim kýval hlavami.

Věčné jak hvězdy, které svítí
a v mléčné dráze blikají,
táhly se v nekonečné síti
nad zálivem tam při kraji:
vidím jich sta a tisíce,
hřívy se vlní od tance.

A další dvě sloky si přečtěte sami...