Podzim v Pekingu
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/84_/84640/bmid_podzim-v-pekingu-84640.jpg
4
158
158
Podzim v Pekingu (vydaný v r. 1947) označil jiný velikán francouzské moderní literatury Raymond Queneau, jenž tehdy neznámého Viana navrhl za Transcendentálního satrapu Kolegia patafyziky, jako velký nedoceněný román. V prvém plánu ho lze číst jako příběh tragické lásky. Vianova nevyčerpatelná a vždy překvapivá výbušná fantazie však vytvořila mnohovrstevný příběh s mnoha jinotaji a symboly (symbol Boha či Osudu, symbol sebevraždy, života a smrti), bizarní logikou a humorem založeným převážně na jazyce. Vian, jakoby pro svou zábavu, shromáždil na poušti podivnou, různorodou společnost a nastolil mezi ní vztahy, vycházející z rafinovaně parodované analýzy. V poetické rovině demonstruje svévoli lidského osudu: svět, kde se může stát vše, a hlavně cokoli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1994 , PráceOriginální název:
ĽAutomne à Pékin, 1947
více info...
Přidat komentář
Systém vyprávění Podzimu z Pekingu úžasně nekoresponduje s představou, že se jedná o román. Shluky informací v jednotlivých sekvencích ale skutečně připomínají románovou stavbu, takže mýlit se můžete snadno. Ale daleko zajímavější než celý román, je příběh samotný. Myslím, že Vian měl trochu víc pracovat na popisech krajiny a vetnout svým textům jisté mystično...
:-) Plácám nesmsly, je to pecka jako většina jeho textů!!!!
Nedoceněný román velké kvality! Lituji, že kniha není má, abych v ní mohla vyznačit všechny myšlenky, které mi tak souzní s duší...
"Vždycky, když viděl hezkou ženu, pociťoval touhu po vlastnictví. Ale Anne byl koneckonců jeho přítel..."
"V pravém sloupci mu jedno jméno přebývalo. Anebo v levém jedno chybělo."
"Udělá tohle poušť s každým?"
Nevím, co s námi udělá poušť, ale Vianův román nám rozhodně změní pohled na svět, vlaky, poušť, autobusy, Církev a sex... i lásku.
V poslednej dobe som mal šťastie na rôzne čudesné romány. Nech som siahal do knižnice s akýmkoľvek úmyslom, môj výber nikdy nebol tak celkom to, čo som si vytúžil a očakával. Raz sa na mňa zo strán vyrútila príliš veľká hromada nedostatočne vykreslených postáv, potom pôžitok zhatila úplne mylná synopsia vydavateľa, inokedy zasa podivné úsilie autora poskladať čo najnesúrodejší výber poviedok. Znie to zvláštne, ale mám podozrenie, že tie pokútne diela na mňa v knižniciach a antikvariátoch cieľavedome číhajú, nenápadne sa maskujú aurou vedľa stojacich populárnych autorov a pri prvej príležitosti na mňa útočia zavádzajúcimi textami na prebaloch a okato lákavými farbami. A tak som sa rozhodol, že tentoraz si už naozaj vyberiem úplne obyčajnú, nenáročnú knihu. Najistejšia bude nejaká časom overená klasika. Nesmelo som očami preletel po policiach s knihami. Mínové pole poézie a epických antikov som zavrhol hneď na začiatku. Rodinné ságy socialistických vydavateľstiev ma ako zvyčajne odstrašili sadistickým úsilím natlačiť čo najviac písmenok na čo najtenší papier. Pohľad mi padol na sympatickú, útlu knihu s ukľudňujúcim modrým prebalom. Zacítil som spriaznenie, súzvuk, ten pocit, keď som vždy vedel, že dlhé úsilie výberu sa dostalo k svojmu naplneniu. Od autora som síce ešte nič nečítal, no jeho zvučné meno vo mne evokovalo tie správne pocity. Názov sľuboval exotiku, romantiku, a ďalšie príjemné literárne balzamy. Toto je tá správna voľba. Po sérii podivných, znepokojivých a vyčerpávajúcich zážitkov zasa jeden normálny román. Z police som odhodlane vytiahol Jeseň v Pekingu od Borisa Viana.
Ale k veci. Kto knihu čítal, ten vie, že romantika, exotika a "úplne obyčajný" príbeh sa tak celkom nekonajú, odľahčene povedané. Nekorektnosť a otvorenosť z knihy prúdi ako semeno z nadržaného asistenta, až by sa hanbil aj kdejaký béčkový čmáral. Či už objavíte každý podtext a výpoveď, alebo nie, opodstatnenie tomu všetkému dáva už len skvelá forma, ktorá aj z najabsurdnejšej vety a situácie robí literárnu mágiu. Trochu to pripomína Bulgakova, či Ilfa s Petrovom, občas sa mi zdalo že to písalo temné alterego Pratchetta, no treba podotknúť, že automatický metač hostií v dielach menovaných nenájdete.
A že som tú knihu z police vytiahol, nech to bolo pod akýmkoľvek úmyslom, neľutujem. Najkrajšie drahokamy sú tie ukryté.
Pouhé cestování autobusem uchvátí, a to je začátek. 100 % Boris a jeho oblíbenec neviditelný Arland...
Bylo moc pěkné číst zase jednou něco "jen tak". Boris Vian opět nezklamal, surrealistické prvky mě dost bavily. A některé pasáže? Tam byla všechna slova malým koncertem.
Já jsem to vlastně ani trošku nepochopila… A vlastně je to asi úplně v pořádku. Absurdně absurdní, bavila jsem se.
Dojdu na výstavu obrazů. Před jedním z nich stojí dvě osoby a jsou viditelně v tranzu. Pohlédnu na důvod jejich psychického stavu. Podklad šedý, tři černé šmouhy, dvě světle zelené a jedna tmavě oranžová tečka. Zaslechnu obdivný hlas: „No to je úžasné! Ta hloubka, ty kontury, ta vyváženost, ta božská kompozice! Já ho prostě miluji!!!“
Ubezpečuji vás, že opravdu mluvím, přesněji řečeno píšu o této knize. Jen chci něco naznačit. Co? Hádejte.
A následuje PŘÍTLAČNÉ KŘÍDLO! Ornitology jistě potěší ptáčtina, křesťany pak hostiomety, labužníky frizované portské. A latiníky známé, již trochu otřepané pořekadlo: „Plum, plum a tydlidum!“.
To zas musel být matroš! Takový by nedokázal namíchat ani profesor Snědsleď.
Má první kniha od autora. Zkusím si přečíst jiné. Zatím vstřebávám podání dějů.
Vian není pro každého, ale v tom tkví podle mě i jeho přednost. Protože když už se v něm někdo najde, je to většinou tak, že úplně, a je to opravdu jízda. Podzim v Pekingu bych z Vianových románů zařadila na čtvrté místo, čili asi tak trochu poslední, když nepočítáme tvorbu "Sullivana", po naprosto dokonalé Pěně dní, trýznivém Srdcerváči a po příjemné Červené trávě. Podzim v Pekingu jsem měla vždycky trochu vytlačený z centra pozornosti a z minulého čtení jsem si, musím přiznat, naprosto nic nepamatovala. Ale nyní jsem zjistila, že je to opravdu škoda a že i tato kniha patří do jedinečné atmosféry, kterou dokáže vyvolat jen Vian. Navíc se mi jeho dílo teď skvěle četlo, při pouštní výhni dubnových dní, kdy vzduch je trochu do žluta a azurově modra a kdy trávníky, pole i hřbitovy hýří veselými barvami tulipánů, sakur a na troud sežehnutých narcisů. Přála bych si, aby to trvalo, protože jsem si čtení opravdu užívala. A přitom vím, že to musí pominout, pro unikátnost chvíle, pro vzpomínku na toto jaro, které jako by se vylíhlo právě z vianovských fantazií.
Jak už napovídá sám název, který neznamená podzim a už vůbec ne v Pekingu...jde opět o absurdní, nevšední a parádní čtení...nejednou mi vykouzlil úsměv na rtech... není třeba hledat logiku, je třeba si užít tu hru se slovy a slovíčky...jelikož zde opravdu nic není nemožné...enyky, benyky, kliky bé, ábr, fábr, domine...ámen!
Pěna dní je moje srdcovka, ta zůstala nepřekonána :)
Člověk se nesmí bát, že se ve Vianově světě ztratí, teprve pak bude odměněn. Např.: "Jak odpadky padaly, zvedala se mračna prachu; měl to rád, protože to činilo slunce viditelným."
Skvělý překlad, skvělé čtení, i když dějovější Pěna dní se mi líbila víc.
Ach, Vian, kde je koniec tvojej fantázie??? Podzim v Pekingu je ďalším výborným dielom, ktoré nám ponúka pohľad do nevšednej Vianovej mysle a pokúša našu predstavivosť. Ja vlastne ani neviem konkretizovať, o čom je toto dielo. Možno o všetkom, možno aj o ničom, ale to, ako je napísané nemá obdoby. Vian je nevšedný, nenapodobiteľný a svojský, čo ma baví. Teším sa na ďalšiu jeho knihu.
„Tady vás opustím,“ řekl. „Netoužím setkat se s tím individuem znovu.“
„S Amadisem?“
„Ano. On...“
Archeolog hledal správná slova.
„Zkrátka mě sere.“ (str. 95)
Bezstarostný 'Podzim v Pekingu' je velice svébytný a unikátní, jakoby vytažený ze snu. Závidím Vianovi, že dokázal tak bezstarostně psát svoje absurdní fantazie, jeho jazykovou a situační hravost, humor dlaždiče, kombinovaný s naopak ne tak průhlednými narážkami. Chci říct, jeho příběhy mě samy o sobě příliš nebaví, ale baví mě způsob, jakým umí podat jakoukoliv situaci, která se tam objeví a udělat si z ní legraci a podat vše absurdně. Tímto dává Vian své knize punc nesmrtelnosti. Konec příběhu byl, jako vždy, hořkosladký a kniha, jako cokoliv od Viana, těžko zapomenutelná - ani ne tak sama o sobě, jako svou náladou. Náladou, kterou mám spojenou i s 'Pěnou dní' - náladou ospalého letního dne.
Mierne som sa obávala literárneho stretnutia s Borisom Vianom, nakoľko z jeho zrejme najznámejšieho kolegu, rovnako vyznávača a propagátora patafyziky - Kurta Vonneguta, som mala zmiešané pocity. S nemalým prekvapením musím konštatovať, že prívrženci tohto smeru sa mi pomaly dostávajú pod kožu. Viem si živo predstaviť, aký rozruch musela spôsobiť Jeseň v Pekingu v čase svojho vydania (1947), ktorú ešte aj dnes, hoci sa podstatne zmenila doba, mnohí čitatelia nenazvú inak ako nechutná zvrátená absurdita. Očakávate seriózny román, jeseň, Peking. Namiesto toho dostanete piesok a púšť, predmety, ktoré žijú vlastným životom, sú choré, hryzú, zomierajú, lekára zabíjajúceho pacientov, aby mal viac času venovať sa modelovaniu lietadiel, duchovného, ktorý si bez váhania podpisuje dišpenzy, keď má chuť „zhrešiť“, archeológa, ktorý konzumuje múmie a množstvo iných postáv s netradičnými menami, ktoré sa správajú značne nekonformne a z rôznych dôvodov sa ocitnú v rovnakom čase v tajomnej Exopotámii. Absurdné? Možno áno, faktom však je, že Vianovi sa podarilo neuveriteľne hravým spôsobom, prostredníctvom viet, ktoré väčšinou odporujú akejkoľvek logike a všetkému na čo ste zvyknutí, napísať dokonalú frašku, kritiku cirkvi, snobizmu bohatých vrstiev, korupcie rôznych inštitúcií, ľudských vlastností atď.
„Abbé, usalašený na posteli vedľa Medeny, rozopol dievčine blúzku a so zvýšenou pozornosťou skúmal, čo v nej má. „Táto mladá žena je veľmi zaujímavá“, oznámil Atanagorovi, keď ho zbadal. „Áno?“ začudoval sa archeológ. „A v čom špeciálne?“ „Božemôj“, povedal abbé, „to sa nedá povedať špeciálne v čom. Hádam ako celok, ale určite aj v jednotlivostiach.“ „Podpísali ste si výnimku na prehliadku?“ spýtal sa Ata. „Mám permanentku“, povedal abbé. „V mojej profesii je to nevyhnutné.“
Brilantně absurdní a nadčasový. Takový je podzim v Pekingu. Obdivuji, kolik toho Vian dokázal vtěsnat na 300 stránek, aniž by tím obsah nějak utrpěl. Místy jsem se smála, jindy mi zas bylo lehce nevolno, nebo mi bylo melancholicky smutno. Podle mě to svůj záměr splnilo na 100%! Velmi příjemné počtení, které probudí emoce a potěší.
Týmto románom prebehlo moje zoznámenie s pánom Vianom. Zaujal a prečítala som si Penu dní, ktorá ma chytila ešte viac.
První kniha od Borise Viana, kterou jsem kdy přečetl. Okamžitě jsem si tohoto autora zamilova. 100%
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Jsem dlouholetým obdivovatelem Vianovy nespoutané, rozlítané a výbušné fantazie. Podzim v Pekingu je sklizeň nápadů, které byly mladé v jarní Pěně dní a silné v letním Srdcerváči.
Podzim je starší, dospělý, zralý, a pomalu se plouží po cestě vedoucí okolo transcendentálních pilířů singularity!