Poetika
Aristotelés
Poetika je prvním filosofickým dílem, v němž se básnické umění stalo předmětem teoretické reflexe. Aristotelés se v něm zabývá mj. problematikou tragédie a epiky, které byly v Řecku považovány za nejzávažnější obory básnické tvorby.
Literatura naučná Filozofie Umění
Vydáno: 1944 , Matica slovenskáOriginální název:
Ποιητικός, 1932
více info...
Přidat komentář
Nebýt studií, asi bych si knihu pro čtení sama nevybrala. A koukám, že by to byla i škoda. Byla jsem mile překvapena, že ony "rady" o tom, jak psát, jsou stále aktuální.
V dnešní době považujeme Aristotelovu Poetiku za základní a dost možná i první dílo (kdo ví, co bylo ve vypálených knihovnách), které pojednává o umění básnickém a dramatickém. Na jeho výkladu lze vidět, že se toho za oněch více než dva tisíce let moc nezměnilo a lidé tvoří stále stejné příběhy. Knihu by si měl alespoň jednou přečíst každý, kdo se literární tvorbě věnuje z teoretického hlediska, protože zde nalezne všechno potřebné ze základů nejen antické literatury.
Jsem absolutně spokojená! Je fascinující, jak se prolíná aktuálnost tohoto pojednání s dobou dávno minulou. Nejvíc mě fascinovalo, jak Aristoteles dokázal opsat a vysvětlit skutečnost, pro kterou tehdy neexistoval pojem. Dokázal si poradit s tím, co bylo tehdy známé a jeho tvrzení se i přesto nedá vyvrátit. Jako by přemýšlel o věcech jinak a definoval skutečnost jinak, než jsme v dnešní době zvyklí.
"Z řečeného je patrno i to, že úkolem básníka není podávat, co se skutečně stalo, nýbrž to, co by se stát mohlo a co je možné podle pravděpodobnosti nebo nutnosti. Dějepisec a básník se totiž neliší tím, že píše veršem nebo prózou; vždyť i dílo Hérodotovo by se dalo převést do veršů a v té veršované formě by zůstalo jakýmisi dějinami stejně dobře jako bez veršů. Oba se však liší tím, že jeden vypráví, co se stalo, kdežto druhý, jaké věci by se stát mohly. Proto je poezie věc filosofičtější a vážnější než historie; báseň totiž liší spíše věci obecně platné, kdežto dějepisectví jednotlivosti. Obecně platné je to, co asi člověk za určitých vlastností pravděpodobně nebo nutně hovoří či dělá; na to se zaměřuje poezie a dává postavám jména. Jednotlivosti myslím, co činil např. Alkibiades nebo co se mu stalo." (s. 44-45)
Aristotelés podává zhuštěně pravidla umělecké tvorby, která jsou platná dodnes. Koncept mimésis nemáme chápat jako jakési pasivní napodobování života (tak spíše u Platóna), u Aristotela je mimésis tvůrčí aktivitou básníka, který nemá zobrazovat reflexivně, dokonce je dovoleno se odpoutat od skutečnosti, pokud je tím lépe dosaženo básnického cíle, totiž představení určitých věcí, které mají způsobit soucit či strach, a konečně vyvolat očištění, totiž katarzi.
Aristotelovu mimésis osobně považuji za kritickou mimésis, která kouká na to, jak je skutečnost reprezentována, básník pak není plně vázán na věci skutečné, věci jak se staly, nýbrž může zobrazovat věci, jak by se stát mohly, a ukazovat to tak, aby dodržoval vnitřní logiku díla, tedy podle nutnosti či pravděpodobnosti. Avšak i logika někdy může být porušena, protože je pravděpodobné, že se někdy věci dějí jinak i na úkor pravděpodobnosti.
Poetika je sice kratší Aristotelův spisek, ale o to je bohatší. Je však potřeba kritického pohledu a neodmítnout mimésis jako zastaralý literární koncept, ona totiž teorie fikčních světů má více společného právě s Aristotelovou literární teorií, než s postmoderním dekonstruktivismem. Stejně jako v teorii fikčních světů je vymezena jasně oblast mezi fikčním a nefikčním, stejně tak odděluje Aristoteles diskurz vědecký a básnický viz ukázka výše.
Základ pro kohokoliv, kdo se hlouběji zajímá o teorii literatury, povinnost pro literární vědce.
Dílo s nepopiratelným vlivem nejenom na filozofii, ale především na vývoj umění a jazykovědných oborů. Aristoteles se v Poetice nevěnuje jenom "poetice" ale také gramatice, pravidlám umělecké tvorby a také vlivu umění v politické a vzdělávací sféře. Důležitost dílu neodepírám, ale osobně jsem byl víc zaujat a vtáhnut do čtení třeba u Politiky nebo Metafyziky. 4*
Až se mi nechce věřit, jak stále aktuální je tohle pojednání. Pomineme-li popcornožrouty a SWAG-chtivé (ty vole frčí vůbec ještě SWAG?) degeneráty, tak musíme uznat, že moderní přemýšlivý člověk, který se chce rozvíjet, očekává od scénického (či literárního, epického) umění to, co nadiktoval tendlecten opinion leader už před 2400 lety. Aristoteles učí, že postavy mají být dobře vnitřně napsané a konzistentní, tedy chovající se stále stejně, píše, jak je důležité drama v příběhu, se kterým se můžeme ztotožnit, tedy příběh popisující neblahé osudy lidí, které sdílí sociální a morální hodnoty s námi a tudíž teprve poté jsme schopni skrze takovou postavu prožívat jejich strach a utrpení. Popisuje, jak je důležitá stavba příběhu dle expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofu, což se na školách učí dodnes. Prostě to pořád platí! A to je podle mě mnohem víc cool než Tony Stark. Také zdůrazňuje vlastně celé poselství celého antického divadla, tedy katarzi, jakési očištění ducha od útrap, které jsme prožili, poučili jsme se z nich, získali jsme podněty k rozmluvám a domů odešli povznesení. Tohle je sakra umění. A pokud si vezmete v podstatě jakékoliv kvalitní dílo klasiky, provedete dramaturgickou, režijní a scénáristickou analýzu, zjistíte, že pilíře všech těchto děl se Aristotelovou poetikou řídí. Například Shakespeare... proto ho taky naše evropská kultura tak baští.
PS: k dispozici jsem měl vydání zrcadlového textu řecko-česky, přičemž česká strana byla vždy o dobrých 20% delší. Je řečtina tak úsporný jazyk, nebo tak složitý, že je potřeba jej více opisovat při překladu? Nebo si jen překladatel vyhrál? Pokud někdo víte, budu rád za zprávu. Díky
Překvapivě čtivá kniha, plná zajímavých myšlenek. Když si člověk uvědomí, že vše v knize Aristotelés sám vymyslel a roztřídil...
Četla jsem v němčině. Zajímavé je, že v úvodním slově v knize komentářů k Aristotelově Poetice cituje německý filozof Otfried Höffe českého spisovatele Hrabala!!! Nesmírně mě to potěšilo.
Taky mě jímala hrůza, zda tomu budu rozumět a oddechla jsem si, když mě to dokonce ZAUJALO a bavilo! Dokud mě tedy nezkoušel náš vyučující a nechtěl po mně podrobnosti, které jsem si při "studiu" ňák nezapamatovala :-D
Z mého strachu k velmi staré knize od velmi starého filozofa se nakonec vyklubalo celkem naučné a srozumitelné čtení. Není se čeho bát.
Omylom som klikla odpad:D:D No... ak by som to mala hodnotiť z pohľadu súčasníka, dala by som asi jednu dve hviezdičky. Ba dokonca verím, že som sa v hodnotení pomýlila. Pravdou však je, že obsahovo je kniha stavaná tak, ako žiadna po, možno, stredoveku. Sakra, ľudia, tu už nič nie je nové! Mení sa forma, ale idey dávno boli tam, niekde v staroveku, Európa je odchovaná na gréckej kultúre. Morálka na kresťanskej. Na tejto knihe je dokázané, že každá veta je novou informáciou, ale keď čítam filozofiu novoveku, filozofi sa opakujú, bľabotajú o tom istom, ale vždy inými slovami, šikovne a na iných miestach. Je to tak. Ľudia ako Aristoteles kedysi zasiali klíčky, a potom už len kto si nejaký chcel osvojiť, podriadiť mu život, začal ho polievať, kým nemal vetvičky. Náhodou mám ešte toľko síl a odvahy dať príklad: Platónova ideológia - Kant - Schopenhauer - Nietszche (zbavujeme sa špatných odtieňov? - Kant, bohov - Schop, až kým "antikrist" neradí, ako žiť). Poetika je presýtená informáciami, je to viac než skriptá, ešte aj v nich môžeme nájsť bláboly. Tu je každá informácia dôležitá. Toľko k Poetike bolo povedané a nič viac k tomu. :D:D
Naprostý základ pro všechny studenty divadelní vědy, estetiky atd... Ale také, pokud chcete proniknout ke kořenům divadelní teorie a ověřit si, že mnoho podstatného a dodnes užívaného bylo napsáno již dávno...
Štítky knihy
umění teorie umění tragédie řecká literatura Aristotelés, 384 př. Kr.-322 př. Kr. epické básněAutorovy další knížky
2008 | Poetika |
1996 | Etika Níkomachova |
1995 | O duši |
2003 | Metafyzika |
1998 | Politika |
Vynikající publikace.