Poetistická próza

08.09.2022

Je to velmi záslužný svazek ještě záslužnější edice Česká knižnice, která prezentuje v novém a komentovaném vydání českou klasiku. Jako vždycky by mohla vznikat diskuse, které dílo tam patří a které ne (a předpokládám, že taková diskuse v redakčním kruhu edice probíhala). Co tam ale určitě patří, je soubor 9 textů, z nichž 5 napsal Vladislav Vančura, 3 Karel Konrád a jeden Jaroslav Jan Paulík. Autorům souboru se podařilo vystihnout určitou esenci poetismu a to v jeho prozaistické linii - poetismus si spojujeme zejména s poezií, a tady je reprezentační konvolut postupů a způsobů, jak poetismus pronikal do narace prozaistických vypravěčů.
Mají skutečně společné to, že ani jeden z příběhů není vyprávěn "normálně", "tradičně", je to nejrůznějším způsobem vedený volný sled jakoby volných obrazů, jejichž postupným skládáním nakonec vznikne buď přeci jakás takás dějová linka a nebo ještě lépe určitý komplexní pocit, o který poetismu šlo nejvíce. Smutek, radost ze života, hravost, bezcílná cesta (jako Hackenschmiedův snímek Bezúčelná procházka)... Za všechny: "Černá krajina, zelené nebe bez hvězd. Krajina velkého ticha, tucho, které zpívá." Nebo: "A koleje, ubíhající zpod vozu, dvě lesklé linky, které ukazují směr lidskému osudu." (Arizona) Každý z textů je prodchnut více či méně originálními příměry, úvahami, většinou s nadsázkou: "Láska je jako lehká atletika. Ovšem, počítaje v to i objímání. V této sekci sportu se takořka denně překonává celá řada dosavadních rekordů; mnoho záleží na úpravě terénu. Nejlepší jsou kryté dvorce." (Rinaldino). "Dámy a pánové! Víte, co je to samota? Nejdelší tunel na světě a nejhlubší kruhy pod očima." (Robinsonáda). Je to nesmírně osvěžující, i když ne lehké čtení.
K Vančurovu Rozmarnému létu jsem se vyjádřil jinde (četl jsem ho jako samostatnou knihu), stejně jako u Konrádovy Robinsonády, Rinaldina a Dinah. Stručně zopakuji, že zejména Konrád byl pro mě milý objev, jeho hravost, humor, nadsázka a schopnost nejpřímočařejším způsobem vystavět emoci, a přitom nebýt trapný nebo dětinský, je fascinující. V soboru je pro mne ale objev málo známý autor J. J. Paulík (generačně taky starší než předchozí dva), jehož Arizona podle mne je zásadní dílo "trampské" literatury. Trampský svět a reálie, vzory "divokého západu", propletené s popkulturními reprezentacemi (krásná kapitola o demolici kina Rudý gentleman) jsou mu nástrojem vyjádření nejobecnější touhy po svobodě, po čistotě ve vztazích, po dobrodružství. Zaujalo mě to i když nejsem ani tramp ani odchovanec Foglara, četl jsem to jako obecnou zprávu o přístupu k životu a ke světu, který ovšem v tomto textu zároveň končí a umírá.
Shrnuto - pěkný soubor velmi různorodých textů, z nichž Konrád se pro mě ukázal jako klasik poetismu a Paulík jako objev.