Pohádka Máje
Vilém Mrštík
https://www.databazeknih.cz/img/books/70_/70436/pohadka-maje-70436.jpg
3
197
197
Román jednoho z bratří Mrštíků o citovém zrání mladé dvojice. Upřímnost a čistá láska děvčete nakonec probudí lepší stránky chlapcovy povahy, donutí ho skoncovat s lehkomyslným životem a snažit se vybudovat si solidní existenci, která by mu dovolila založit rodinu.
Přidat komentář
Minulý čas, er-forma, analepse, dialekt
Dalo by se to spíše než za pohádku považovat za disstrack na Prahu. Ty části, kde bylo naše hlavní město shazováno, byly, uznávám, docela vtipné, ale jinak mám k tomuto dílu pár výhrad. Hlavní hrdinové, Richard a Helena, mě vůbec neoslovili. Ríša byl člověk oněginovského typu tzv. zbytečný člověk a Helenka jakožto naivní děcko mě trápila svými pohnutkami několik stránek. S tím, jak mladá tato plavovlasá slečna byla, jsem měla asi největší problém. Jí bylo šestnáct let a mu, pokud si vzpomínám správně, krásných dvaadvacet, kvůli čemuž byla dynamika jejich vztahu značně nerovnovážná a dávala Ríšovi spoustu prostoru pro manipulaci a využití Helenky, aby získal to, co chce.
Ríša žil bohémským životem. Zajímal se povrchním způsobem o ženy a ženy se zajímaly o něj. Jako jeho kontrast tu vystupuje čistá, nevinná a stydlivá Helenka. Přišla mi až nechutně idealizovaná panna, přenádherná labuť, která nemá žádné zkušenosti s muži a jako víla tančí po lesech. Melancholická krásná dívka, která je ztělesněním mužské touhy. Její nevyspělost se tu promítala v mnoha směrech a dílo mi nepřišlo jako příběh lásky, ale manipulace.
Ne moc sympatický děj doplňují rozsáhlé popisy přírody, které jsou, uznávám, krásně napsány, ale kniha je nimi přesycena. Kapitoly mi ubíhaly pomalu a čtení se stalo mou méně oblíbenou činností. Autor tu mluví o idealizovaném konci, protože v závěru všeho je to přeci pohádka, ale dle mého názoru by bylo pohádkové zakončení, kdyby si Helenka uvědomila svou osobní hodnotu a nechala před věčným světa běhounem zákaz vstupu do její hlavy.
Četla jsem už hodně dávno (1986?), když jsem si koupila ilustrované vydání (milé kresby p. Jiřincové).
Čaro tejto knihy nie je ani tak v jej hlavnom deji, ako v autorovej schopnosti opísať aj neopísateľné. Ak by niekto mal nevidomému človeku vysvetliť, ako vyzerajú farby, V. Mrštík by to určite dokázal.
A má je, ve své náruči. Opojná, čarovná louka. Les, se studánkou uprostřed. Ves pod závojem vrcholné vesny.
Toto bola absolútna nádhera!
Chápem, že pre študentov môže byť takáto kniha traumatizujúca, ale pre zrelého dospelého človeka je výnimočná, krásna a hlboká.
Je to príbeh dvoch duší, ktoré k sebe hľadajú cestu. Prežívajú krásne chvíle, niekedy i útrpnosti. Smiech a nežnosť vystriedajú slzy sklamania. A duše sa snažia opäť nájsť.
Ríša je ľahkomyselný mladý muž, Helenka trpí sociálnou fóbiou (niektorí to tu nazývajú naivitou). Nádherná príroda dotvára komplexný romantický zážitok.
Moja kniha obsahuje dychberúce ilustrácie a vo svojej dobe musela stáť celú výplatu. Je naozaj tým najkrajším, čo vo svojej knižnici mám. Kúpila som ju za 20 Kč v antikvariáte.
Mimochodom, iba taká malá reakcia na komentáre typu "je to zastaralé". Verte či neverte - kedysi ľudia nemali iphony či Badoo...
Přečteno v rámci povinné četby. Určitě kvalitní dílo, ale já tento druh literatury nemusím. Sice jsem se ještě jednou snažila dát knize šanci, ale opravdu jsem k ní cestu nenašla.
Jak lépe uctít měsíc květen, než přečtením knihy s věru poetickým názvem "Pohádka Máje", v níž si mladá dvojice prožívá své první zamilování? Postavy nejsou na začátku moc sympatické (on poflakující se floutek, ona lehce hysterická podivínka), ale časem mi přirostly k srdci a začalo mi na nich záležet. Samotný jejich vztah se paradoxně nejeví ústředním tématem díla, převažují pocity, představy a samozřejmě vyjádření atmosféry místa, která má melancholický podtón. Autorův styl psaní působí místy snově, jakoby příběh, ani to, že ho čteme, nebylo skutečné. Personifikace Svědomí se opravdu povedla. Před čtením bych přísahala, že se mi kniha jakožto cynikovi nebude líbit, ale k svému vlastnímu překvapení musím uznat, že je tomu naopak.
Nezodpovědnej floutek a uťáplé, introvertní kuře. To jsou Ríša a Helenka. Dneska by Ríša kupoval trávu a koks za prachy rodičů, po večerech rapoval v parku a pochlastával u toho laciný víno. Helenka by seděla doma na instáči, koukala na seriály a dělala cosplay, nebo co já vím. Pohádka máje je klasika, pro někoho nudná, pro někoho zastaralá a pro někoho povinná, tudíž otravná. A pak jsou zde tací, kteří si i v takovém díle starém přes stovku let najdou zalíbení. Proti všem zdánlivým předpokladům jsem tím jedincem i já. Když se na to však podívám z určitého nadhledu, tak vlastně nevidím důvod, proč by se mi neměl líbit příběh o lásce. Vždyť já jsem v podstatě zkrachovalej romantik. A když se mi ten příběh odehrává téměř za barákem, tak jsem tomu prostě šanci dát musel.
Už když jsem někdy v říjnu našel u babičky ve sklepě ilustrované vydání Pohádky máje z roku 1953, tak jsem věděl, co budu číst nejbližší květen. Ten nastal nyní, a tak jsem do batohu hodil svačinu, deku a Pohádku máje a vyrazil na výpravu do Podkomorských lesů za přírodou a čtením. Navštívil jsem myslivnu, u níž je socha Helenky, cestou jsem bloudil také kolem její studánky a opláchnul si obličej vodou ze studánky Ríšovy. Kvůli šílenýmu kácení mi nějakou dobu zabralo, než jsem našel příhodné místo ke čtení, jež by souznělo s textem. Holých míst po těžbě se zde totiž nachází tolik, že by spíš souzněla s nějakým postapokaliptickým románem. Ale své místo jsem si přece jen našel. Atmosféru mi doplnil soundtrack, o který se svým zpěvem postarali ptáci a ševelení stromů ve větru. Vždyť vám říkám, že jsem romantik.
Pohádka máje je příběh o lásce. A protože je to láska první, tak je i patřičně naivní. Tudíž je to naivní příběh o lásce. A to je v pořádku, s tím do toho člověk jde. Čím mi však kniha učarovala mnohem víc, byly malebné popisy přírody. A i když jsem knihu zrovna nečetl v lese, ale v bytě panelového domu nebo v šalině, tak mi z těch popisů rostly před očima stromy a luční kvítí, vše se zelenalo, vše krásně kvetlo v knize, v mé duši a všude kolem. Romantika jako svině, sladká tak, že jsem téměř nabral dvě kila a přestal sladit kafe.
Ano, pro mnohé čtenáře této knihy, hlavní hrdinové, mohou působit až dosti naivně - nedospěle. Ale oni přeci jsou! Mladí, nerozvážní... Nakonec knížka není novodobou literaturou, takže určité prvky chování do oné doby zachycené, zapsané panem Mrštíkem tam jaksi patří. Každopádně i já se na některé situace v knížce dívám, jaksi s úsměvem a nadhledem... Oceňuji v ní nádherný, až poetický popis přírody, který nástrahám jara značně nahrává... ; )
Ten stařičký film jsem viděla, možná i víc než jednou. Kniha mě oproti němu zklamala. Jako romantický snímek, navíc z dob, kdy byl natočen to jde. Ale kniha je tak nějak o ničem a zdlouhavé popisy všeho možného, počínaje krajinou a konče dušeními rozpoloženími, ve stylu impersionismu "příběhu" moc nedodaly. Jediný impresionistický znak, který se panu Mrštíkovi opravdu vydařil, je personifikace Svědomí a celý její poslední dialog.
Pohádka máje je o pánovi, který se zamiloval do jedné paní, ale ta paní ho nechce a neustále před ním zdrhá do lesů. Později se spřátelí, pak se znepřátelí, pak se zase spřátelí, pak se zase znepřátelí. Těsně před koncem se znepřátelí, ale naštěstí se pak zase spřátelí.
Pohádka máje je bezpochyby krásně napsaná, lze na ní obdivovat květnatá impresionistická líčení přírodních scenerií. Z pohledu literární historie se určitě jedná o významné dílo. Z pohledu prostého čtenáře to ale už tak slavné není. Krásných popisů krajiny, lesů, kvítí, tekoucí vody a měsíce na nebi je až moc a očima dnešního čtenáře je to až přetížené. Děj není nijak zvlášť dynamický ani bohatý a postava Ríši je navíc celkově nesympatická. Asi to byl všechno autorův účel, ale u mě Mrštík docílil spíš přesycení všemi těmi popisy než nějakého intenzivního estetického prožitku z nich. Už jsem se nemohl dočkat, až se probojuji na konec knihy.
To, jak se postavy chovaly v tehdejší době, může být pro dnešního čtenáře opravdu dost nepochopitelné. Nicméně bylo zajímavé sledovat, jak Helenka a Ríša prožívali svou lásku. Asi třičtvrtě knížky jsem se ale bohužel musela do čtení hodně přemouvat. Ke konci to chytlo trochu spád. Příroda je tam moc hezky vylíčena, ale už toho prostě bylo moc...
V tomto románu nalezneme prvky impresionismu a také naturalismu. Hlavní postavou je RÍŠA, pražský student, který poznává na návštěvě na venkově u Brna krásnou Helenku, která vyrůstala v myslivně. Sledujeme jejich vzájemný vztah, milostné vzplanutí, ale také proměny jarní přírody v různých momentech dne i noci.
Kniha je zastaralá, jednání postav naivní a pro dnešního člověka nepochopitelné, tlačila jsem to před lety do hlavy jen z povinnosti. Už nikdy se k ní nevrátím, ani film mě neoslovil.
Ríša mi nebyl sympatický nikdy, ale kniha se celkem dobře čte. Už se k ní ale vracet nebudu.
Tuto knihu zpětně hodnotím jako nejhorší věc, kterou jsem kdy dočetla do konce :-) Tak naivní, tak o ničem. Vím, že kniha je poplatná své době, žít tehdy, viděla bych to asi jinak. Ale v současnosti nechápu, proč se o ní děcka na střední učí :-)
Štítky knihy
láska zfilmováno milostné romány česká literatura rozhlasové zpracování realismus (literatura) české romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Maryša |
| 1996 | Pohádka máje |
| 1989 |  Vteřiny duše |
| 1952 | Santa Lucia |
| 1947 | Rok na vsi |
Pohádka máje je typická impresionistická romance.
Tam, kde malíři stačí pár tahů štětcem, tam musí spisovatel použít mnoho slov, aby docílil stejného efektu.
A záleží na každém čtenáři, jak tato slova probudí jeho fantazii.
Jak vidím podle komentářů, dnes už se na emoce nehraje, děj knih musí být plný akce.
Dlouhé popisy, kterými se pan Mrštík snažil co nejvíce přiblížit náladu, city a přírodu ztratily na půvabu.
A přece:
....V tu chvíli bál se jí skoro dotknout
a zacházel s ní jako s poupětem.
A byla jako anděl, který se náhle probudil,
rozevřela ruce, položila je na oči,
a ze stísněných prsou vyrval se jí pojednou
dlouhý, blažený vzdech milých:
"Bože, jak je ta láska přece jenom krásná!"
....Ze všeho nejhroznější snad jsou už ty noci. Ty noci , ty noci, Helenko, jsou nekonečné, dlouhé k zalknutí.
...Přišel čas, kdy pivoňky kvetou a růžemi se hlásí léto. Z máje zbyli už jen slavíci v lese. Zahrady se už zase svlékly z bělostných svých rouch.....
Zavírám knihu s pocity smutku a nostalgie, vím, že definitivně končí jedna kapitola literatury.