Pohádky, pověsti a legendy
Adalbert Stifter , Lucie Müllerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397892/bmid_pohadky-povesti-a-legendy-xkE-397892.png
3
11
11
Za časů, kdy každé ohbí řeky, každý horský vrchol a každá kostelní věž ještě uměly vyprávět svůj vlastní příběh, kdy českými kraji táhli dobrodruzi hledající štěstí i smolaři a po lesích řádili čerti a skřítci – o těchto dnech vyprávěl dědeček v hodinách klidu svému vnukovi Adalbertovi. Ještě ve zralém věku čerpal Stifter z tohoto vydatného zdroje svou inspiraci a krajinu svého dětství zachytil v poetických obrazech. Kdo by se nenechal rád chytit za ruku, když praděd začne tiše notovat: „Ve všech těch lesích a ve všech těch dědinách se kdysi udála zvláštní, podivuhodná věc …“!... celý text
Přidat komentář
Milá kniha s krásnou češtinou, škoda jen, že se jedná pouze o část díla a v knize není návaznost povídek. Čteno jako e-kniha.
Krásná, malebná a květnatá čeština, kterou už dnes nevídám a neslýchám. To jsem si užila. Pověsti by byly zajímavé, ale nechápala jsem jejich vytržení z kontextu. Na něco navazovaly, ale nebyla to předchozí pověst, takže jsem byla do poloviny knihy zmatená.
Přečetla jsem e-knihu při několika čekáních na autobus a uznávám, že to bylo o něco zábavnější než zírat na chodník. Především pro mě ale znamenala první, letmé seznámení s Adalbertem Stifterem, vůdčím duchem biedermeieru a Nietzschovým oblíbencem. Takže bych si neměla stěžovat, ať už byla jakákoli. Jenže způsob, jakým editor naložil s autorovým korpusem, mi přijde nepietní a nevkusný, tudíž si stěžovat budu.
Nechápu účel téhle knihy, respektive kusů textu surově vytrhaných ze Stifterova literárního odkazu a slátaných do hybridní, bezkrevné sbírky. Všechny části se sice nějak týkají pověstí, ale mimo původní kontext nefungují. V kapitolce „Na Ořešíně“ se například dočteme doslova jenom to, že babička dětem vypravuje pověsti, jenže ty už součástí Stifterova textu nejsou.
Komentář pode mnou má pravdu v tom, že děti tahle kniha nenadchne. To spíš folkloristy, poněvadž Stifter pověsti nijak neupravuje, zachycuje je v jejich holé, literárně neobrobené podobě, bez detailů, bez pointy — prostě tak, jak si je lid vyprávěl. Čímž nechci říct, že by neměly svůj půvab. Třeba „Pilná Dora“ je tak podivná, že mě z ní příjemně zamrazilo (případně viz anotace k jednotlivým dílkům). Vyprávění o moru a jeho dopadech na osudy lidí také nebylo nezajímavé. Dozvěděla jsem se tu, že Ježíšek jezdívá po obloze se zlatými koňmi (!), kterýžto malebný detail mi dosud unikal. A ráda jsem si udělala představu, co si v 19. století po večerech povídávali „Čeští Němci“ na povltavských statcích, v chaloupkách a samotách. Takže kniha má svoje přednosti, ovšem četbu pro radost si představuji jinak.
Posbíráno z celého autorova díla. Pohádky, které už dnešní děti neosloví. Stifter používá nejen trochu archaičtější jazyk, ale i poměrně dlouhá souvětí, ve kterých se člověk po chvíli ztrácí. Předčítal jsem nahlas a nebylo to vůbec poslouchatelné. Škoda jinak mám autora rád, ale toto nemá takovou hodnotu, jakou bych čekal. Co musím ocenit, tak jsou ilustrace od Lucie Müllerové, ty jsou opravdu kouzelné.
Část díla
Čarostřelec
Čertova stěna
Děvče z ostružin
Jak šoteček střežil kozy
Králové z Třístoličníku
Některé pověsti se mi líbily, ale většinou mě nijak nezaujaly. Četly se dobře, ale protože se jedná o výňatky z jiných Stifterových děl, tak jsem mnohdy ani nevěděla, k jaké části Šumavy se váží. Poznala jsem jen 3 pověsti z díla Hvozd.