Andělská hra
Carlos Ruiz Zafón
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/380249/bmid_andelska-hra-cvu-380249.jpg
4
481
481
Pohřebiště zapomenutých knih série
< 2. díl >
Bestseller Stín větru okouzlil čtenáře po celém světě mistrovskou kombinací gotického thrilleru a historického románu. Andělská hra přináší neméně poutavý příběh – úchvatnou variaci na faustovský motiv o pokušení a touze po nesmrtelnosti, situovanou znovu do prostředí magické Barcelony, tentokrát první poloviny dvacátého století. Mladý novinář a spisovatel David Martin přijme nabídku záhadného vydavatele Andrease Corelliho a rozhodne se pro něj napsat knihu, jakou ještě nikdy nikdo nenapsal. Čím náročnější se mu tento úkol jeví, tím více záhad vyvstává i kolem muže, který si dílo objednal. Záhad, nevysvětlitelných náhod i úmrtí za nejasných okolností. A otázek, z nichž nejpalčivější zní: Komu vlastně upsal David Martín svou spisovatelskou i lidskou duši?... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2018 , Knižní klubOriginální název:
El juego del ángel, 2008
více info...
Přidat komentář
Opět velmi příjemné čtení, které vás vtáhne a nepustí, stránky čtete a ani se neuvědomíte jak rychle se dostanete ke konci, bohužel jako i Andělská hra trpí tím čím Stín větru, některé pasáže jsou dlouhé a možná vyzní i trochu zbytečně, proto nemohu dát plný počet
Občas se mi četlo ztěžka, ale o dost převážilo dech beroucí čtení, kdy jsem musela číst dál a dál. Jestliže to bylo místy přitažený za vlasy, tak mně to do příběhu sedělo. Za sebe bych uvítala, kdyby tohle byl první díl a Stín větru druhý, nebo kdyby alespoň v anotaci knihy nepsali, že to volně navazuje, když to není pravda.
Já vám nevím. Od autora Stínu větru bych čekala více. Pořád to má ale skvělou atmosféru.
S tímto Zafónovým románem jsem se bohužel trochu prala. Expozice byla funkční, ale pak to začlo jaksi bloudit. Bezradná hlavní postava Davida Martína mi k srdci moc nepřirostla, jeho femme fatale Cristina už tuplem ne a co se týče Isabely, ta kdyby tam vůbec nebyla, houby by se stalo...
Snad mi tam chyběla jasnější hierarchie jednotlivých dějových a motivických linií - lidově řečeno mi to semo tamo připadalo jako fantaskní guláš bez jasného tahu na konkrétní branku.
Tři proudy - faustovský námět, detektivní linie a lovestory se nejspíš měly nějak rafinovaně kombit, ale ono spíš vždy jedno zazdilo druhé. Což bylo čím dál víc úmorné a nenapínavé a zdálo se, že by to takhle mohlo trvat věčně.
Snad mi také chyběla výraznější Martínova osobní reflexe toho, co se mu děje, aby mě ta postava nějak oslovovala - a to tím spíš, že to je vyprávěno v ich-formě. Tím víc bylo paradoxní, nakolik to bylo většinou neosobní. Snad proto mi ta postava zůstala úplně lhostejná a její příběh jakbysmet. Škoda.
Andělská hra mě bavila o dost méně než Stín větru, takže pro mne to není "jednou Zafón, vždycky Zafón". Příběh nebyl špatný, ale tak trochu moc dlouhý a rozvláčný. Do první poloviny jsem se nemohla zaposlouchat, druhá byla celkem svižnější. Na další díl nespěchám :o)
Po druhém přečtení Stínu větru se ze mne stal Zafónista. Miluju jeho vyprávění, i když někdy zbytečně zamotané a nereálné. Daleko víc akční než první díl. Zamilovala jsem si humor chytré Isabely, maminky Daniela z prvního dílu. Paráda
Andělská hra mě, tak jako asi většinu čtenářů, nevzala tak, jako Stín větru. Přestože tam pořád je ta tajemná až gotická atmosféra staré Barcelony a přes ten faustovský nádech, nebylo to jaksi ono. Zejména v první polovině to vyprávění totiž bylo tak straaašně zdlouhavé, že jsem ztrácel pozornost a byly chvíle, kdy jsem si říkal něco jako "no třetí díl už asi ne". Ale příběh postupně nabral dech a hlavně se zdá, že právě ve třetím dílu se všechny ty linky spojí v něco velmi zajímavýho. Tak uvidíme co na nás z temných barcelonských koutů vybafne.
Na můj vkus je tento díl až moc mystický. Pořád se to dobře četlo, ale první díl se mi líbil víc.
Budu se těšit na další díl, snad mi to docvakne po přečtení celé série.
Stín větru se mi líbil asi malinko víc, ale to je způsobené jen větší logičností děje a pro mě sympatičtějším hlavním hrdinou. Ale i tak je tato kniha svým jazykem, stylem, myšlenkami a vykreslením atmosféry vysoko nad mnoha knihami. První třetinu knihy jsem naprosto hltala. Prožívala jsem s Davidem každý okamžik, přála jsem mu štěstí a slávu a děsila se každého jeho setkání s patronem. Moc se mi líbila postava Isabelly, její moudrost, nebojácnost a oddanost, ale k čemu to vše vlastně bylo? Ke konci, který byl hrozně hektický a zmatený, jsem stále čekala na nějaké rozumné vysvětlení.. Jak je to všechno možné, proč lidi dokázali tak snadno přijít o rozum? Kdo za tím vším stojí a proč? Je to všechno jen výmysl? Halucinace? I přes krásný a citlivý epilog ve mně kniha zanechala mnoho nezodpovězených otázek a zvláštních pocitů. Stále musím přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo a jak to asi bude pokračovat dál. A to je důvod, proč si tuto knihu cením tak vysoko - že na ní určitě jen tak nezapomenu..
4,5 hvězdy
Srdceryvné dobrodružství. Zafon měl opravdu jedinečný vypravěčský talent. Jeho příběhy jsou poutavé, uvěřitelné a taky poměrně složité. Přiznám se, že mám po Andělské hře spoustu otázek a dám si ji v budoucnu asi znovu. První dvě dějství pomalejší, třetí ale vůbec nepřešlapovalo a krásně to celé vygradovalo.
+ lovení vodítek v páryplné Barceloně, tajuplná atmosféra
- zbytečné (a někdy vycucané z prstu) filozofování
Ačkoliv čtení samotné jsem si moc užíval, výsledkem je mírné zklamání (s ohledem na to, jak velkým jsem milovníkem Stínu větru). Mám nesmírně rád Zafónův jazyk, způsob, jakým dokáže tvořit mysteriózní atmosféru v racionálně fungujícím světě, nechat čtenáře při tom, že se dějí skutečně záhadné věci, které jsou následně vysvětleny zcela prostě a logicky a schopnost eskalovat čtenářovo napětí do nepříčetna, i když tak rád až přehnaně kombinuje. Ale bez doplnění třetím dílem se zdá, že v Andělské hře, tento genius loci Zafónovi Barcelony, autor trochu ztratil. Už někdy po půlce mi přišlo, že ten šílený spektákl nevysvětlitelných jevů už není možné ukočírovat a vybruslit z něj jen logickým vysvětlením všeho nepochopitelného a velmi mne pak mrzelo zakončení ve stylu prosté pohádky s čertem a magií. Podle mne tím ztratila kniha to, co si Stín větru udržel. Ale hned potom jsem přečetl Nebeského vězně, třetí díl série a teprve tím se příběh uzavřel tak, jak už je pro mě přijatelné se vším všudy. Přes tento drobný nedostatek, kdy teď už je mi jasné, že je potřeba dočíst celou sérii k uzavření tohoto parádního Universa, se mi Andělská hra četla ještě lépe než první díl série Pohřebiště zapomenutých knih, díky svému přímočařejšímu a do méně odboček rozvětvenému příběhu s menším počtem zainteresovaných postav. Zprvu jsem hodnotil jen čtyřmi hvězdičkami a nebýt úžasného Zafónova psaní, uvažoval bych i o třech, ale po přečtení třetího dílu, který mi dokončil ten druhý, jsem nucen hodnocení upravit na pět. Fakt se někdy vyplatí komentář i hodnocení neuspěchat, pokud má čtenář v plánu přečíst celou sérii.
Za mě tedy bohužel NE. Kniha je opravdu pěkně psaná a dobře se čte, ale příběh byl za mě na 1 hvězdu.
Již někdy v půlce příběhu jsem si říkala, jak se tohle všechno chce vysvětlit a rozuzlit. Jak ubývalo stránek, tak mi začínalo být jasnější, že žádné rozuzlení nebude a zbytek knihy mě vyloženě rozčiloval. Ten fantasy konec...
jasné, zgustol som si aj na tomto Zafónovi. a je mi ľúto, že onedlho dočítam aj poslednú knihu, ktorú napísal. škoda.
majster rozprávač, starý pavúk, ktorý snová svoje siete a loví do nich nič netušiacich naivných a dychtivých čitateľov. inak neviem Zafóna nazvať.
sú tisícky autorov, ktorí si vystačia so slovníkom pokladnice McDonalda a naškriabu sto strán, zhluk čohosi, čo potom kdesi vydávajú marketingoví mágovia za literatúru, ba priam hrdinský vydavateľský čin roka. to taký Zafón potrebuje sto strán len na to, aby uviedol čitateľa do situácie, naznačil dej, načrtol atmosféru a tak toho čitateľa prinútil, aby zostal.
ani neviem, koľko príbehov je pospletaných v Anjelskej hre, ale je toho viac než dosť.
trochu som sa zasmial, keď sa celá kniha začala rútiť z kopca a nikto ma neupozornil, aby som si držal klobúk... spomenul som si na „mládí“, keď som ležal so zápalom pľúc a inokedy so zlomenou nohou a otec mi vždy priniesol meter rodokapsov (meter na výšku, čiže ich bolo určite viac ako sto na jeden záťah) a ja som ich hltal namiesto raňajok, obeda i večere, zalieval vedrami čaju a nevnímal, že mám nejaké zdravotné obmedzenie. a presne takto som sa cítil pri čítaní Anjelskej hry. a hoci pri každej novej postave sa dalo vytušiť, či je to „padouch nebo hrdina“ v konečnom dôsledku bolo jasné, že sú „všichni jedna rodina“.
fascinujúce je, že chýbajúce detaily a občasné logické výpadky autor bravúrne doplnil tak, že čitateľ to zjedol aj s navijakom.
ak teda máte chuť na knihu, ktorá je trochu thriller, trochu gotický román, trochu vaudeville, trochu detektívka, trochu ducharina a trochu fantasy, toto je ten správny mix. navyše v kvalitnom preklade.
príjemné čítanie!
(+ SPOILER) Tak jsem se těšila a takový to byl boj, abych knihu dočetla. Obávám se, že Andělské hře jako jediné uškodilo, že jsem četla Pohřebiště zapomenutých knih na přeskáčku (1, 3, 4, 2). Ač jsem se snažila moc nesrovnávat, tak jsem se tomu neubránila a kniha se zdá jako nejslabší díl celé série, který v tomto nerovném boji jednoznačně prohrává. Faustovské téma hraničící s fantasmagorií čtenáře spíš mate. Přesto se jedná po jazykové stránce o skvost, a to nejen díky samotnému autorovi, ale i díky nepřekonatelnému překladu Atheny Alchazidu.
1/3 knihy byla za mě asi nejlepší, i přes svou rozvleklost. Bavila mě i část, kde David začal žít a sžívat se s Isabellou.
3/3 byla za mě akčním trápením. Jak jen se ze spisovatele, který se spíše huntuje, stane nezničitelný akční hrdina a bojovník na slovo vzatý v oblasti fyzického boje? Proč tam sakra byla zmínka o Olympijském stadionu? A jak to, že se Cristina začala tak rychle a efektivně hroutit? V pravdě mě chvílemi dosti zaráželo chování některých postav.
Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Stín větru a Labyrint duchů jsou skvostem a i Nebeský vězeň se zdá býti rázem mnohem povedenější. I když je jen španělskou variací na Hraběte Monte Christa.
Čtení Andělské hry jsem dlouho odkládala, i proto, že to bylo mé poslední "první" setkání s touto sérií. Těšila jsem se, že poznám blíže toho slavného Davida Martína, ale neklaplo to. Julián Carax zkrátka všechny válcuje. Zároveň byl mnohem démoničtější než onen patron s "vlčím" pohledem. Z Caraxe jsem měla ze začátku skutečně strach, ale z Corelliho nikoliv.
Po dočtení mě zachvátil smutek, zmatení, zmar, rozpačitost a lehká roztrpčenost smíchaná s pocitem viny, že nejsem nadšená a Carlos to ze spisovatelského nebe vidí a smutní. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že právě tento díl je do celé série tak zvláštně násilně našroubovaný.
Oproti prvnímu dílu je to trochu zklamání. Děj by byl fajn, i když bych trochu šetřila s fantaskními prvky. Ale nejvíc mi vadilo nelogické chování postav. Celkový dojem z knihy vylepšuje autorův jazyk, ten je velmi příjemný, dobře se čte, skvěle dělá atmosféru.
Hned jak jsem začala číst jsem se zase zamilovala do jazyka, který Zafón používá. Neuvěřitelná čtení a hrozně mě to baví. Posledních 150 bylo zase prosvisteni bez dechu. Dávám o jednu hvězdičku méně, protože první díl se mi líbil víc a nejsem si úplně jistá závěrem knihy.
Konec a celkově závěrečná část knihy byla dechberoucí díky němuž hodnotím jak hodnotím. Oproti prvnímu dílu více fantasmagorických až duchovních prvků který ubírají na realističnosti příběhu, což nemusí být vyloženě na škodu..
Autorovy další knížky
| 2018 |  Stín větru |
| 2012 | Marina |
| 2019 | Labyrint duchů |
| 2018 | Andělská hra |
| 2013 |  Kníže z mlhy |
Autor opětovně otevírá čtenáři dveře do své svatyně... pohřebiště zapomenutých knih. Je to taky zdá se snad jediná, nadto poněkud okrajová, spojnice se Stínem větru, krom Barcelony, coby místa děje návazného historického románu. Tentokrát se příběh mnohem více odvíjí kolem knih, knihoven, spisovatelů a čtenářů. Hlavní postavy mě však taky více iritovaly, spíše než zaujaly, počínaje hlavním protagonistou, chudým spisovatelským elévem Martinem Davidem, nebo jeho takřka samozvanou asistentkou Isabelou, a Davidovou femme fatal Cristinou konče. Motivy chování každé jednotlivé postavy mi zůstávaly skryty, resp. jejich odhalení mě pouze mátlo, protože se mi jevily jako nanejvýš nerealistické. Jedinou srozumitelnou postavou pro mě byl paradoxně záhadný vydavatel Andreas Corelli, který stojí i za titulem knihy. I tak by se pak kniha měla jmenovat Andělova hra. Díky schopnosti Zafóna vytvořit příběh opředený tajemstvími a atmosféru napětí jsem si nicméně užila i tento barcelonský thriller.